ECLI:CZ:US:2008:2.US.3243.07.1
sp. zn. II. ÚS 3243/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CE WOOD, a. s., se sídlem Zlínské Paseky 3662, Zlín, právně zastoupené JUDr. Radovanem Mrázkem, advokátem AK se sídlem Masarykovo nám. 3125/11, Šumperk, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2007 č. j. 3 Cmo 280/2007-150, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze pro porušení článku 90 Ústavy ČR, článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovatelce jako žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že žalobkyni vzniklo právo podle ust. §146 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") na náhradu nákladů řízení, a tomu odpovídá povinnost žalovaných nahradit žalobkyni její náklady. Okolnosti, pro něž žalovaní ukončili plnění smluv, ležely však z valné části mimo jejich vliv a jsou proto pochopitelné důvody, pro něž žalovaní brojí proti tomu, aby nesli náklady žalobkyň v řízení, v němž žalobní důvody zcela od počátku odmítali a jen v podstatě shodou dalších okolností nastal stav, žalobou žádaný. Odvolací soud na základě uvedeného a s přihlédnutím k dosud proběhlému řízení, a to i s cílem spravedlivého uspořádání poměrů účastníků tohoto řízení, dovodil, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele a s použitím ust. §150 o. s. ř. proto žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se svými jednotlivými podáními domáhala, aby soud uložil žalovaným zdržet se plnění rámcových smluv na dodávky komplexních lesnických činností, smluv o provádění pěstebních činností a smluv o provádění těžebních činností uzavřených mezi Lesy České republiky, s. p., jako zadavatelem veřejné zakázky na základě výběrového řízení a ostatními účastníky. Jednotlivými podáními vzala stěžovatelka žaloby zpět, neboť žalovaní formálně ukončili poskytování vzájemného plnění z uvedených smluv, a nastal tak stav žalobou žádaný. Předmětné žaloby byly ve všech případech podány důvodně, proto se stěžovatelka domáhala, aby soudy uložily žalovaným v souladu s ust. §146 odst. 2 o s ř. povinnost uhradit jí společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení. Prvoinstanční soud rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit stěžovatelce náklady řízení. Vrchní soud v Praze sice konstatoval, že je na místě na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení aplikovat ust. §146 odst. 2 o. s. ř., vzápětí však poukázal na to, že jsou tu důvody zvláštního zřetele hodné, pro které žalobkyni (stěžovatelce) nelze právo na náhradu nákladů řízení přiznat. Za důvody zvláštního zřetele hodné považuje Vrchní soud v Praze tu skutečnost, že důvody, pro které žalovaní ukončili plnění smluv, ležely z podstatné části mimo jejich vliv, přičemž poukazuje jednak na to, že ke vzniku stavu žalobou vytýkaného přispěl podstatnou měrou Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a dále, že v důsledku rozsáhlé živelní katastrofy z ledna 1997 (podle stěžovatelky správně z ledna 2007) došlo ke zrušení původně vyhlášených zadávacích řízení a následně k vyhlášení zadávacích řízení nových. Se závěrem vrchního soudu stěžovatelka nesouhlasí a dle jejího názoru role ÚOHS při vzniku a udržování stavu žalobami vytýkaného nebyla zdaleka tak významná, jak uvádí vrchní soud. Již pouze z časového porovnání je zřejmé, že živelní katastrofa z ledna 2007 nemohla mít jakýkoli vliv na ukončení plnění žalobami dotčených smluv. Stěžovatelka je přesvědčena, že Vrchní soud v Praze rozhodl o aplikaci ust. §150 o. s. ř. zcela svévolně, když nevytvořil pro účastníky jednotlivých řízení prostor, aby se vyjádřili k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle ust. §150 o. s. ř., a nezohlednil při posuzování okolností případně svědčících, resp. nesvědčících pro aplikaci tohoto institutu všechny relevantní skutečnosti. Tím, že soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení, porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny a v článku 6 odst. 1 Úmluvy, a postupoval rovněž v rozporu s článkem 90 Ústavy ČR. Stěžovatelka dále namítá, že Vrchní soud v Praze v napadených rozhodnutích nijak nezdůvodnil, v čem spatřuje nepřiměřenou tvrdost uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení žalovaným. Stěžovatelka uvádí, že v rámci jednotlivých řízení nebyly soudem nikterak zjišťovány ani posuzovány relevantní důvody (např. majetkové poměry žalovaných), jež by mohly vést k aplikaci ust. §150 o. s. ř.
Ústavní soud zdůrazňuje, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení jejich základních práv či svobod. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem (srov. např. I. ÚS 633/05).
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud tudíž v detailech nepřezkoumává jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. např. již výše zmiňované I. ÚS 633/05).
O to více pak platí tyto závěry pro rozhodování podle ust. §150 o. s. ř., jehož aplikace je svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je pouze věcí obecného soudu, ten který případ projednávajícího, uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv. Je tak na obecných soudech, aby dané ustanovení uváděly v život jeho aplikací na jednotlivé individuální případy. Vymezování obsahu tohoto relativně neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných, a to vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití daného ustanovení (srov. kupř. I. ÚS 389/05, I. ÚS 152/06). Jedná se o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů.
Ústavní soud ovšem současně zdůrazňuje, že úvaha obecného soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody aplikace ustanovení §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle. Současně však Ústavní soud dodává, že pokud obecný soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu ust. §150 o. s. ř. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. IV. ÚS 397/05, II. ÚS 821/06).
Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud své rozhodnutí řádným a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil; z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, jakou úvahou byl tento soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci ust. §150 o. s. ř. Ústavní soud opakuje, že samotnou diskreci soudů v rámci aplikace ust. §150 o. s. ř. se necítí oprávněn přezkoumávat, neboť je věcí úvahy nezávislých obecných soudů. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěrem obecných soudů o aplikaci výjimečně použitelného ust. §150 o. s. ř. neztotožnila, nemůže sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud v takovém postupu soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatelky ústavně garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny či jiného ústavně zaručeného práva či svobody.
V ústavní stížnosti stěžovatelka rovněž namítá, že Vrchní soud v Praze nevytvořil pro účastníky jednotlivých řízení prostor, aby se vyjádřili k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle ust. §150 o. s. ř., a při posuzování okolností případně svědčících, resp. nesvědčících pro aplikaci tohoto institutu neposoudil všechny relevantní skutečnosti. V nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), na který stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje, Ústavní soud z potenciální překvapivosti rozhodnutí dovodil povinnost odvolacího soudu před tím, než použije moderační právo podle ust. §150 o. s. ř., dát účastníkům řízení prostor k vyjádření a případnému předložení důkazů, které by doložily nebo zpochybnily existenci důvodů zvláštního zřetele hodných. Závěry vyplývající z tohoto rozhodnutí však na přezkoumávaná rozhodnutí vrchního soudu nedopadají. Za situace, kdy Ústavní soud (na rozdíl od shora citované věci sp. zn. II. ÚS 828/06) neshledal porušení základního práva v samotné aplikaci ust. §150 o. s. ř., bylo by formalistické trvat -z ústavně právního pohledu s kasačním následkem ve vztahu k napadenému soudnímu rozhodnutí - na povinnosti obecného soudu dát účastníkům řízení procesní prostor vyjádřit se k důvodům použití ust. §150 o. s. ř. To zvláště za situace, kdy stěžovatelce byla zaslána odvolání žalovaných, v nichž brojili proti nákladovému výroku soudu prvního stupně a uplatnili též argumentaci, z níž vrchní soud v napadeném rozhodnutí vycházel; stěžovatelka tak možnost k vyjádření měla.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Ve vztahu k tvrzenému porušení článku 90 Ústavy ČR Ústavní soud podotýká, že s ohledem na jeho systematické zařazení je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci, nikoliv však subjektivní ústavní práva. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu