ECLI:CZ:US:2008:2.US.3278.07.1
sp. zn. II. ÚS 3278/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Mgr. O.P., advokáta, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2007 č. j. 28 Cdo 2158/2007-675, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2007 č. j. 20 Co 273/2006-586 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 12. 2005 č. j. 6 C 1516/2000-475, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 12. 2007, se Mgr. O.P., coby zástupce R. M., domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno žalobě R. M. a dalších 18 žalobců, podané proti žalovaným České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Národnímu památkovému ústavu a Správě Národního parku Podyjí, o určení, že Z. A. L. S. byl v den své smrti vlastníkem nemovitostí, specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, tvořících komplex budov a pozemků zámku ve Vranově nad Dyjí. Tvrdil, že napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva R. M., a to právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na ochranu vlastnictví zakotvené v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Mgr. O.P. v ústavní stížnosti upozornil na to, že R. M. je v současné době nezvěstný, proto podal stížnost za něj jako jeho právní zástupce na základě plné moci udělené mu obecně k zastupování ve věci navrácení majetku A. S. Uvedl, že v Polsku bylo zahájeno řízení o ustanovení opatrovníka, který poté udělí advokátu plnou moc pro řízení před Ústavním soudem (toto tvrzení dokládá návrhem na ustanovení opatrovníka ze dne 27. 12. 2007, z něhož vyplývá, že R. M. je nezvěstný od 6. 10. 2000).
Vzhledem k tomu, že k ústavní stížnosti nebyla připojena plná moc zmocňující Mgr. O.P. k podání ústavní stížnosti a k zastupování před Ústavním soudem, čímž ústavní stížnost postrádala náležitosti §30 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud vyzval podatele k předložení plné moci, jíž by prokázal oprávnění zastupovat R. M. v řízení před Ústavním soudem. Ve stanovené 15denní lhůtě však nebyla tato vada podání odstraněna. Podatel na ni reagoval sdělením, že řízení o ustanovení opatrovníka zatím nebylo skončeno, a požádal o prodloužení lhůty k doplnění plné moci. Dne 6. 8. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena plná moc, udělená dne 15. 7. 2008 Mgr. O.P. I. C.-C., jakožto opatrovnicí R. M., k jeho zastupování v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost, kterou podal advokát za jinou osobu, aniž by k tomu byl přímo touto osobou zmocněn ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je věcně projednatelná.
Podle ustanovení §27 odst. 1 zákona o Ústavním soudu může návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podat ten, komu tento zákon takové oprávnění přiznává. Aktivní legitimace je pak stanovena speciálně pro jednotlivé druhy řízení před Ústavním soudem. Pro řízení o ústavní stížnosti je třeba vyjít z ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Z dikce posledně citovaného ustanovení vyplývá, že podatel ústavní stížnosti musí tvrdit, že v napadeném řízení došlo k porušení jeho základních práv nebo svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud dovodil, že účastníkem řízení v napadené věci byl R. M. Jedině on je tedy oprávněn za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu brojit proti řízení a v něm vydaným rozhodnutím, kterými mělo být zasaženo do jeho ústavních práv, ústavní stížností. Ústavní stížnost však podal Mgr. O. P., aniž by k tomu byl R. M. zmocněn. Je přitom zřejmé, že podatel sám nebyl účastníkem řízení, v němž došlo k vydání jím napadených rozhodnutí. Není proto k podání ústavní stížnosti pro nedostatek procesní legitimace oprávněn (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 411/02, III. ÚS 687/01).
Na tom nic nemění ani dodatečně předložená plná moc, udělená Mgr. O.P. I. C.-C. k jejímu zastupování před Ústavním soudem. Dikce ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vylučuje, aby ústavní stížnost podal za osobu oprávněnou třetí subjekt, v daném případě opatrovník, který byl pro tento účel dodatečně až v průběhu řízení před Ústavním soudem ustanoven. Dle názoru Ústavního soudu podatel ústavní stížnosti nyní dohání něco, co měl učinit již v napadeném řízení. Lze si jen stěží představit, že by v průběhu řízení před obecnými soudy, které trvalo řadu let (žaloba byla podána dne 28. 12. 2000, usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání žalobců bylo vydáno dne 10. 10. 2007), a prošlo všemi soudními instancemi, včetně Nejvyššího soudu, podatel nezjistil, že jeho klient je prakticky od podání žaloby nezvěstný. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 6 C 1516/2000 přitom nevyplývá, že by o této procesní překážce byly obecné soudy informovány.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud poukazuje na své usnesení ze dne 22. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 3262/07, jímž odmítl jako zjevně neopodstatněnou obsahově shodnou ústavní stížnost 18 stěžovatelů ( dalších žalobců v předmětné věci) podanou proti stejným rozhodnutím. Z obsahu tohoto usnesení Ústavního soudu je zřejmé, že i kdyby nyní projednávaná ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, nebyla by shledána opodstatněnou.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2008
Stanislav Balík
soudce zpravodaj