ECLI:CZ:US:2008:2.US.3288.07.1
sp. zn. II. ÚS 3288/07
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 24. dubna 2008 sp. zn. II. ÚS 3288/07 ve věci ústavní stížnosti Spálovský, a. s., se sídlem Kroměříž, Malý Val 1591, PSČ 767 01, proti výroku II rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2007 č. j. 9 Cmo 54/2007-120, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a Mgr. L. R., správce konkursní podstaty úpadce Union banka, a. s., v likvidaci, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výroková část II rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2007 č. j. 9 Cmo 54/2007-120 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka brojí proti shora uvedenému výroku rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Tvrdí, že rozhodnutím bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti uvedla, že její právo na spravedlivý proces bylo porušeno postupem odvolacího soudu, který rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve sporu o zaplacení částky 2 489 615,30 Kč tak, že použil ustanovení §8 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, v platném znění, (dále jen "vyhláška o paušální náhradě"), podle kterého ve věcech, které nejsou jmenovitě uvedeny v ustanoveních §3 až 7, činí sazba odměny 9 000 Kč. Stěžovatelka poukázala na to, že v řízení před soudem prvního stupně měla v převážné části úspěch a byla jí přisouzena částka 1 840 000 Kč a náklady řízení vypočtené ze zažalované částky, snížené s ohledem na poměr úspěchu strany žalující a žalované ve věci. Předmětem odvolacího řízení bylo pouze odvolání vedlejšího účastníka, který napadl prvostupňové rozhodnutí ve všech jeho výrocích. Podle jejího názoru měl odvolací soud, stejně jako to učinil soud prvního stupně, použít pro stanovení výše odměny ustanovení §3 odst. 1 bodu 6 vyhlášky o paušální náhradě. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud poskytl účastníkovi řízení, Vrchnímu soudu v Olomouci, a vedlejšímu účastníkovi řízení možnost se k obsahu návrhu vyjádřit. Součástí výzvy byla i žádost o sdělení, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude to Ústavní soud pokládat za jejich souhlas s tímto postupem. Oslovení však svého práva nevyužili a na předmětnou výzvu nereagovali.
Ústavní soud tak konstatuje, že účastník řízení a vedlejší účastník vyslovili s upuštěním od ústního jednání souhlas.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 32 Cm 120/2004. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka podala žalobu o zaplacení částky 2 489 615,30 Kč. V řízení byla úspěšná co do částky 1 840 000 Kč. Soud prvního stupně jí přiznal náhradu nákladů řízení vypočtenou podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 6 vyhlášky o paušální náhradě, upravenou v souladu s ustanovením §142 odst. 2 občanského soudního řádu podle poměru úspěchu stěžovatelky a vedlejšího účastníka ve věci.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal vedlejší účastník nezdůvodněné odvolání a na výzvu soudu je zdůvodnil tak, že napadl rozhodnutí soudu prvního stupně v plném rozsahu. V odvolání se zabýval meritem sporu. Způsob stanovení výše náhrady nákladů řízení odvoláním nezpochybnil. Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil. Ústavní stížností napadeným výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že použil ustanovení §8 vyhlášky o paušální náhradě, aniž v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil důvody, které ho vedly k odlišnému postupu při stanovení výše nákladů řízení, než jaký volil soud prvního stupně, když současně stejným rozhodnutím jeho rozhodnutí i v této části jako správné potvrdil.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je opodstatněná.
Ústavní soud postupuje při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se uchyluje jen zcela výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253)]. Jde totiž o to, že ochrana základních práv se váže především k řízení ve věci samé, a nikoliv k řízení o nákladech řízení, které samo o sobě není podstatou záležitosti, kterou soud projednává.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23) vyslovil názor, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Tímto nálezem byla přitom řešena obdobná otázka jako v souzené věci. To vyplývá z právní věty citovaného nálezu: "Z §9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), jednoznačně vyplývá, že částka 10 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení neplatnosti právního úkonu, jen pokud předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné. Lze tedy dovodit, že pokud je věc nebo plnění, které je předmětem daného právního úkonu, penězi ocenitelné, pak se tato částka 10 000 Kč za tarifní hodnotu nepovažuje. S ohledem na skutečnost, že uvedený právní předpis rozlišuje situace, kdy je předmět právního úkonu, o jehož platnosti je vedeno řízení, penězi ocenitelný, a kdy nikoli, pak není možné vycházet z názoru, že vždy, když je předmětem řízení určení neplatnosti smlouvy, nelze tento předmět penězi ocenit. Je tedy třeba v každém konkrétním případě zkoumat, zda lze předmět právního úkonu (tj. plnění) ocenit, a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů. Předmětem právního úkonu byla věc nemovitá, která je penězi ocenitelná, v důsledku čehož nelze vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v §9 odst. 3 uvedené vyhlášky.". Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, tedy i pro Ústavní soud. Proto musí Ústavní soud výše uvedené rozhodnutí respektovat.
Jednou z podmínek spravedlivého procesu je zásada právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Účastník řízení má právo předpokládat, že soud zná právo a že bude výkladově jednoznačná ustanovení obecně závazných předpisů vykládat v souladu s jejich jednoznačností. To platí i pro výklad podzákonných předpisů, ledaže by soud dospěl k závěru, že takové ustanovení je v rozporu se zákonem.
Podle ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky o paušální náhradě, není-li stanoveno jinak, ve věcech, v nichž je předmětem řízení zaplacení peněžité částky nebo jiné penězi ocenitelné plnění, činí sazba odměny částky uvedené v tomto ustanovení. Zejména je-li předmětem řízení zaplacení peněžité částky, nemůže činit citované ustanovení žádné výkladové problémy. A proto pokud v souzené věci odvolací soud toto ustanovení nepoužil, porušil výše uvedené zásady. Navíc jeho rozhodnutí je vnitřně rozporné, neboť tím, že potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně i ve výroku o náhradě nákladů řízení, akceptoval postup soudu prvního stupně při jejich určení, avšak sám se od tohoto postupu při stanovení nákladů odvolacího řízení odchýlil, aniž vyložil důvody, proč tak postupoval.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedeným postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedených závěrů rozhodl Ústavní soud podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tak, jak je ve výroku uvedeno. Ústavní soud tím nikterak nepředjímá samotné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť řešení této otázky je plně v kompetenci obecného soudu.