ECLI:CZ:US:2008:2.US.3302.07.1
sp. zn. II. ÚS 3302/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem, se sídlem Dvořákova 26, 728 84 Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 2007, č. j. 29 Cdo 3736/2007-187, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. ledna 2007, č. j. 8 Co 677/2006-163, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. května 2006, č. j. 54 C 109/2003-129, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě, a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. května 2006, č. j. 54 C 109/2003-129, vyhověl žalobě GE Money Multiservis, a. s., o zaplacení částky 29.808 Kč s příslušenstvím. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. ledna 2007, č. j. 8 Co 677/2006-163. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 2007, č. j. 29 Cdo 3736/2007-187, odmítnuto jako nepřípustné, a to proto, že podle jeho závěru bylo předmětem sporu plnění z úvěrové smlouvy, která je obchodním závazkovým vztahem bez ohledu na povahu účastníků, a protože výše uplatňovaného plnění nepřesahovala 50 000 Kč. Nebyly tak splněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že Nejvyšší soud ČR se vůbec nezabýval věcnou stránkou dovolání, a tím porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dovolací soud se podle jeho názoru měl zabývat otázkou, zda došlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy, na jejímž základě bylo žalováno. Dále uvedl, že do jeho ústavních práv bylo ještě výrazněji zasaženo postupem soudů prvního a druhého stupně, které zasáhly do jeho majetkové sféry a tím porušily jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Dále porušily čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, protože prý rozhodovaly v rozporu s hmotným právem.
Ústavní soud nejprve zkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. V dané věci bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť nebyla naplněna podmínka minimální částky, která je stanovena pro jeho přípustnost. Za normálních okolností by proto Ústavní soud vyhodnotil takto podanou ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně jako opožděně podanou. Stěžovatel však podal dovolání vycházeje z nesprávného poučení odvolacím soudem, proto Ústavní soud z důvodu, aby nedošlo k odepření spravedlnosti vůči stěžovateli, ústavní stížnost pro její opožděnost neodmítl.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel především vytýkal soudům prvního a druhého stupně, že uznaly za platnou úvěrovou smlouvu, na jejímž základě byla žaloba podána, ačkoliv podle jeho názoru byla neplatná, protože dva podpisy na ní nebyly pravými podpisy dlužníka. Dále uvedl, že i kdyby došlo k uzavření úvěrové smlouvy, v dokazování před soudy bylo zjištěno, že on nepožádal o prostředky z úvěru, protože podpis na této žádosti nebyl prokazatelně jeho podpisem, takže mu závazek z úvěru nemohl vzniknout.
Všechny tyto námitky stěžovatel uplatnil v řízení před obecnými soudy a ty se s nimi řádně vypořádaly. Pokud jde o klíčovou námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, dovodily, že pro její platnost je rozhodující, že podpis na vlastní smlouvě o úvěru byl jeho vlastní. Nepravé podpisy byly pouze na žádosti o úvěr a na žádosti o převod celkové částky z úvěru na účet obchodního zástupce, od kterého však kupovaný vysavač, na jehož zakoupení byl úvěr poskytován, převzal. Toto hodnocení důkazů a skutková zjištění na jejich základě soudy učiněná, jsou logická a vystihují podstatu závazkového vztahu. Bylo prokázáno, že stěžovatel plnění zaplacené z prostředků z úvěru převzal, takže sama okolnost, že nepodepsal žádost o převod částky z úvěru ve prospěch obchodního zástupce, nemůže mít za následek neplatnost této dispozice, neboť převzetím plnění z ní byla ve skutečnosti její oprávněnost potvrzena.
Pokud jde o postup dovolacího soudu, ani zde nelze dát stěžovateli za pravdu, že jím došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Přípustnost dovolání je stanovena občanským soudním řádem. Nejvyšší soud ČR procesní pravidla neporušil. Tvrzení stěžovatele, že je porušil tím, že se "nezabýval právní otázkou, zda vůbec k uzavření smlouvy došlo, a zda tedy jde o obchodní věc" je nonsens, neboť zjištění, zda došlo k uzavření smlouvy není právní, ale skutkovou otázkou. Za situace, kdy byl dovolací soud vázán skutkovým zjištěním, že došlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy, se odvíjela i jeho úvaha o přípustnosti dovolání s ohledem na §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Ústavní soud proto neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. ledna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu