ECLI:CZ:US:2008:2.US.3305.07.1
sp. zn. II. ÚS 3305/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelky Vyškovské nemovitosti s. r. o., se sídlem Tovární č.p. 592/3, Vyškov, IČ: 25541676, zastoupené Mgr. Monikou Wetzlerovou, advokátkou se sídlem B. Smetany 167/2, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007 č.j. 7 Afs 198/2006-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, tvrdíce, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo, vyplývající z čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 52/2004, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Stěžovatelka se v řízení před územními finančními orgány a posléze i před správními soudy domáhala vrácení odvodu za trvalé odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu, který dne 13. 5. 1999 na účet Finančního úřadu ve Vyškově zaplatila právní předchůdkyně stěžovatelky, obchodní společnost FM Nemovitosti spol. s r.o.. Jednalo se o částku ve výši 3.337.560,- Kč předepsanou rozhodnutím Městského úřadu Rousínov dne 7. 1. 1999 pod č.j. ŽP 1162/98, a to na podkladě stavebního povolení vydaného tímž úřadem dne 27. 8. 1998, č.j. Výst. 1941/330/1998, jehož závaznou součást tvořil souhlas s trvalým odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu udělený rozhodnutím Okresního úřadu ve Vyškově ze dne 20. 7. 1998, č.j. ŽP 1162/98-Py.
Výše uvedené stavební povolení pozbylo platnosti dne 18. 12. 2000 (viz sdělení Městského úřadu Rousínov č.j. 2400/02-2861/0-559/perni), neboť ve stanovené lhůtě nebyla plánovaná stavba realizována. Dle ust. §10 odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně ZPF"), pozbyl tímto dnem platnost také souhlas k trvalému odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu. Stěžovatelka, domnívaje se, že tak zanikl i právní důvod pro zaplacení odvodu, domáhala se proto jeho vrácení. Její žádost však byla rozhodnutím Finančního úřadu ve Vyškově ze dne 11. 8. 2003 č.j. 51641/03/341960/3416 zamítnuta. Rovněž odvolání stěžovatelky bylo zamítnuto rozhodnutím Finanční ředitelství v Brně ze dne 9. 12. 2003 č.j. 6114/2003/FŘ/140. Stěžovatelka poté neuspěla ani před správními soudy. O správní žalobě proti rozhodnutí finančního ředitelství rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 2. 2006 č.j. 30 Ca 52/2004-28 tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že o existenci povinnosti platit odvod za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu je oprávněn rozhodovat příslušný orgán ochrany zemědělského půdního fondu, nikoli finanční úřad. Ten je ve vztahu k vlastnímu odvodu oprávněn a pověřen pouze jeho výběrem a vymáháním, a to na základě pravomocného rozhodnutí orgánu ochrany zemědělského půdního fondu, přičemž tímto rozhodnutím je finanční úřad ve smyslu §28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), vázán.
Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, jež proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala, a Nejvyšší správní soud ji též usnesením ze dne 13. 9. 2007 č.j. 7 Afs 198/2006-49 zamítl.
Stěžovatelka se tedy obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti územním finančním orgánům a správním soudům vytýkala nerespektování smyslu a účelu zákona o ochraně ZPF a dále jejich formalistický přístup ve vztahu k jejím žádostem a návrhům, s nimiž se údajně vypořádaly bez toho, aniž by se zabývaly jejich skutečným obsahem. Poukazovala na účel zákonné úpravy úhrady odvodu za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu, jímž je kompenzace škod na životním prostředí způsobených zmenšením zemědělského půdního fondu. V jejím případě, jak opakovaně upozorňovala v předcházejícím řízení, ovšem k uvedeným škodám nedošlo, neboť svůj záměr nerealizovala a pozemky, za něž uhradila odvod, stále náleží do zemědělského půdního fondu. Trvají-li finanční orgány a správní soudy i za této situace na její povinnosti zaplatit odvod za trvalé odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu, považuje to stěžovatelka za uložení povinnosti srovnatelné s uložením daně či poplatku bez opory v zákoně. Nedostatek výslovné právní úpravy týkající se povinnosti státu vrátit odvod v případě, že k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu nedojde, podle ní neodůvodňuje odmítnutí ze strany příslušných orgánů zaplacený odvod vrátit.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Z obsahu předmětného návrhu a přiložených listin vyplývá, že podstatou stížnostní argumentace je polemika se závěry finančních orgánů a správních soudů (včetně Nejvyššího správního soudu) ohledně podmínek existence a zániku rozhodnutí o uložení odvodu za trvalé odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu. Jde tedy o polemiku v rovině výkladu běžného zákona (zde z oblasti správního práva). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je však výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Ústavní soud, respektujíce v tomto ohledu zejména postavení Nejvyššího správního soudu, není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy je oprávněn, v souladu se zásadou zdrženlivosti a principem sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva učiněná v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). Nic takového ovšem v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Argumenty, které stěžovatelka vznesla, jsou v podstatě shodné s těmi, které uplatňovala v předchozích řízeních a kterými se již finanční orgány i správní soudy zabývaly, přičemž své závěry v rozhodnutích transparentně a přesvědčivě odůvodnily. K jejich závěrům nemá Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování žádné výhrady.
Nelze tedy přisvědčit výtce stěžovatelky týkající se údajného porušení článku 11 odst. 5 Listiny, podle kterého lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. V souzené věci je totiž zcela zřejmé, že předmětný odvod za trvalé odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu jako takový, jeho výše i splatnost na základě zákona stanoveny byly.
Rozhodnutí o vyměření odvodu za trvalé odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu se opírá o ustanovení §11 zákona o ochraně ZPF. Podle tohoto ustanovení je povinen zaplatit odvod ten, v jehož zájmu byl vydán souhlas k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu (nikoliv v jehož zájmu je půda trvale ze zemědělského půdního fondu odnímána, jak nepřesně uvádí stěžovatelka na str. 3 ústavní stížnosti). Ačkoliv je výše odvodu stanovena orientačně již v souhlase, o jeho konečné výši rozhodne až orgán ochrany zemědělského půdního fondu v návaznosti na pravomocné rozhodnutí vydané podle zvl. předpisů (např. stavební zákon), jehož byl souhlas k odnětí zemědělské půdy závaznou součástí. Jedná se o samostatné správní rozhodnutí, jehož platnost není, na rozdíl od souhlasu, v zákoně o ochraně ZPF nijak limitována.
Městský úřad Rousínov jako věcně a místně příslušný orgán ochrany zemědělského půdního fondu rozhodoval v daném případě o povinnosti stěžovatelky uhradit odvod za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o ochraně ZPF. Na jeho rozhodnutí o uložení odvodu ze dne 7. 1. 1999 se posléze vztahuje obecná zásada o presumpci správnosti správního rozhodnutí, což znamená, že dokud není rozhodnutí stanoveným postupem opraveno nebo zrušeno (což se však nestalo), je považováno za bezvadné a vyvolává právní účinky. Finanční úřad, jemuž zákon o ochraně ZPF přiznává toliko postavení vymáhacího orgánu, byl (a stále je) dle ust. §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků tímto rozhodnutím vázán a oproti očekávání stěžovatelky si tak nemohl sám učinit úsudek o tom, zda povinnost uložená rozhodnutím Městského úřadu Rousínov zanikla (a stejně i rozhodnutí samo). Na výše uvedeném nic nemění ani skutečnost, které se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává, a to že v konečném důsledku k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu nedošlo.
Protože Ústavní soud nezjistil, že by došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu