ECLI:CZ:US:2008:2.US.454.06.1
sp. zn. II. ÚS 454/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele Výzkumného ústavu rostlinné výroby, v. v. i., se sdlem v Praze 6, Drnovská 507, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Štelovským, advokátem se sídlem v Praze 1, U starého hřbitova 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2006 č. j. 21 Cdo 2615/2005-163, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2005 č. j. 62 Co 385/2004-110, ve spojení s opravným usnesením ze dne 3. 3. 2005 č. j. 62 Co 385/2004-119 téhož soudu a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 2. 2004 č. j. 9 C 68/2001-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 7. 2006 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se Výzkumný ústav rostlinné výroby, se sídlem v Praze, Drnovská 507, IČ 00027006, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Podáním ze dne 16. 1. 2007 byl Ústavní soud informován, že Ministerstvo zemědělství vydalo dne 23. 6. 2006 zřizovací listinu č. j. 22968/2006-11000 (jejíž kopii přikládá), kterou se státní příspěvková organizace Výzkumný ústav rostlinné výroby s účinností od 1. 1. 2007 stává veřejnou výzkumnou instituci "Výzkumný ústav rostlinné výroby, v. v. i., se sídlem v Praze, Drnovská 507, IČ 00027006". Z přiložené listiny mj. plyne, že nově zřízená instituce je právním nástupcem původního stěžovatele státní příspěvkové organizace (hlava IX. zřizovací listiny). Vzhledem k tomu, že v této situaci nedošlo k zániku stěžovatele, ale pouze ke změně jeho právní formy, Ústavní soud v řízení nadále pokračoval a vycházel z nové právní formy stěžovatele, aniž by o tom musel rozhodnout usnesením (ve smyslu §107 o. s. ř. ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu).
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 9 C 68/2001, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Žalobou ze dne 28. 4. 1999 podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 se žalobce Ing. F. Z., CSc. (dále jen "žalobce"), domáhal proti stěžovateli jednak určení, že výpověď z pracovního poměru daná mu stěžovatelem dne 25. 2. 1999 je neplatná a jednak zaplacení náhrady mzdy po dobu od neplatného skončení pracovního poměru do právní moci rozsudku ve věci samé. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 30. 5. 2000 č. j. 9 C 90/99-75 vyloučil nárok žalobce na zaplacení náhrady mzdy k samostatnému projednání, přičemž řízení o tomto nároku bylo nadále vedeno pod spisovou značkou 9 C 68/2001. Rozsudkem téhož soudu ze dne 30. 5. 2000 č. j. 9 C 90/99-79, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2001 č. j. 58 Co 444/2000-100, bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 25. 2. 1999 je neplatná. Podáním ze dne 15. 6. 2001 žalobce konkretizoval nárokovanou částku tak, že se po stěžovateli domáhá zaplacení náhrady mzdy ve výší 286.220,80,- Kč s příslušenství s tím, že náhrada mzdy za prvých šest měsíců rozhodného období, tj. od 1. 5. 1999 do 31. 10. 1999, byla žalobci již proplacena a předmětem sporu zůstala náhrada mzdy za další období až do okamžiku, kdy bylo žalobci umožněno pokračovat v práci, tj. od 1. 11. 1999 do 10. 5. 2001.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 3. 2. 2004 č. j. 9 C 68/2001-84 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 282.762,- Kč spolu s úroky specifikovanými ve výroku uvedeného rozsudku a řízení ve zbytku, tj. co do částky 3.458,80,- Kč, pro zpětvzetí žaloby zastavil. O nákladech řízení rozhodl tak, že stěžovateli uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 36.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce.
O odvolání stěžovatele následně rozhodoval Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 9. 2. 2005 č. j. 62 Co 385/2004-110, ve spojení s opravným usnesením ze dne 3. 3. 2005 č. j. 62 Co 385/2004-119 téhož soudu, změnil rozsudek soudu prvého stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 282.762,- Kč spolu s nově vyčíslenými úroky z prodlení, co do zbytku požadovaných úroků z prodlení odvolací soud žalobu zamítl a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, ve znění opravného usnesení, podal stěžovatel dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 5. 2006 č. j. 21 Cdo 2615/2005-163 tak, že dovolání odmítl poté, co dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatel proti shora uvedeným rozhodnutím brojí projednávanou ústavní stížností a namítá, že postupem obecných soudů mu bylo zabráněno prokázat svá tvrzení. Obecné soudy se dle stěžovatele důsledně nezabývaly chováním žalobce v rozhodném období, za které se domáhá náhrady mzdy, i když zde byly jednoznačně okolnosti, pro které by měl soud náhradu mzdy snížit. Dovozuje, že zájem žalobce o získání jiného zaměstnání byl pouze formální, když projevil snahu pouze jedenkrát u Ministerstva zemědělství, přičemž důkaz žádostí o zaměstnání k tomuto orgánu ani nebyl proveden. Nesouhlasí s hodnocením obecných soudů ohledně obsahu dopisů, zaslaných žalobcem vedoucím pracovníkům stěžovatele, jakož i se zjištěním učiněným soudy ze svědeckých výpovědí, podle kterého popsané jednání žalobce nedosahuje takové intenzity, aby mu bylo možno odepřít jím uplatněné právo v dané věci.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i prostudováním příslušného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách.
V projednávané věci se soudy, k žádosti stěžovatele, soustředily především na posouzení podmínek ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce, kdy přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy vůbec nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.
Jak soud prvého stupně, tak odvolací soud, který se ztotožnil s jeho závěry, dovodily, že za situace, kdy stěžovatel dal žalobci dne 25. 2. 1999 neplatnou výpověď z pracovního poměru a umožnil mu pokračovat v práci až 10. 5. 2001, náleží žalobci, který včas oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, a který se v rozhodné době neúspěšně pokoušel zapojit do pracovního procesu a měl pouze zcela nedostatečný příjem, opodstatněně náhrada mzdy. Odvolací soud dále dodal, že ve smyslu §61 odst. 2 zákoníku práce soud přihlíží pouze k výdělkovým poměrům zaměstnance, a tak zásadně žádný vliv na nepřiznání či snížení náhrady mzdy nemohou mít (i kdyby byly prokázány) stěžovatelem tvrzené skutečnosti, že žalobce v rozhodné době pokračoval v psaní urážlivých dopisů a choval se nevhodně ke svým bývalým spolupracovníkům a vedení stěžovatele. Vzhledem k tomu, že oba soudy důsledně rozhodovaly v souladu s již ustálenou judikaturou soudů, nemohl ani dovolací soud jejich závěrům cokoli vytknout.
Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatele zvažoval Ústavní soud tedy pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočoval z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem Ústavní soud v projednávaném případě neshledal a argumentaci obecných soudů považuje za ústavně zcela konformní a srozumitelnou. Skutečnost, že ji stěžovatel nepřijímá a nabízí své vlastní argumenty, nečiní z věci problém ústavněprávního charakteru.
Namítá-li stěžovatel, že soud prvého stupně neprovedl listinný důkaz žádostí žalobce o zaměstnání u Ministerstva zemědělství, jímž mělo být prokázáno, že žalobce projevil snahu o získání zaměstnání pouze jednou, a to až těsně předtím než opětovně začal u stěžovatele pracovat, je v této souvislosti nutné poznamenat, že právo na spravedlivý proces nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny úkony, které jsou navrženy, jestliže rozsah šetření z jiných podkladů je dostatečný. O vznesených návrzích na doplnění šetření by však měly obecné soudy rozhodnout a - pokud návrhu nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů tak neučinily. Ústavní soud odkazuje zejména na odůvodnění odvolacího soudu, který se stejnými argumenty stěžovatele stran pochybení soudu prvého stupně zabýval a dostatečně zdůvodnil, proč provedení navrhovaného důkazu považuje za nadbytečné (zejména str. 6 uvedeného rozhodnutí). Lze tedy konstatovat, že postup soudu prvého stupně sice trpí nedostatkem, nikoliv však, s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jako celku, tak zásadním, že by mohl vést k porušení principů spravedlivého procesu u stěžovatele.
Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu