ECLI:CZ:US:2008:2.US.489.08.1
sp. zn. II. ÚS 489/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci stěžovatele OSDA - ČR - Thrall Vagonka Studénka, IČ: 75057549, se sídlem Nádražní 532/157, 702 00 Ostrava, zastoupeného JUDr. Milošem Bláhou, advokátem, se sídlem Zenklova 117, 180 00 Praha 8, o ústavní stížnosti směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 5 Cmo 164/2007-170, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a MSV Mettal Studénka, a. s., se sídlem Studénka, R. Tomáška 859, IČ: 476 75 942 jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí a tvrdí, že jím došlo k zásahu do jeho ústavním pořádkem chráněných práv. Konkrétně namítá, že postupem soudů bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále, že byl porušen princip rovnosti stran vyjádřený v čl. 37 odst. 3 Listiny.
V ústavní stížnosti uvedl, že mu nebylo odvolacím soudem doručeno vyjádření vedlejšího účastníka k jeho odvolání, a tím mu byla odňata možnost reagovat na argumentaci v tomto podání uplatněnou. Právě v tom spatřuje porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Dále vytýká soudům obou stupňů, že se nezabývaly jeho námitkami uplatněnými v řízení, zejména těmi, kterými formuloval právní názor, že právo na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady má každý akcionář, tedy i ten, který akcie nabyl až po konání valné hromady, jejíž neplatnost namítá. Kromě toho se soudy vůbec nezabývaly jeho námitkami ohledně tvrzeného zneužití většiny majoritním akcionářem a důkazy k tomu navrženými, ani skutečnostmi, které uvedl na podporu svého tvrzení, že investice spočívající v koupi akcie nebyla iracionální a to ani s ohledem na okolností, za kterých k ní došlo.
Předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh na vyslovení neplatnosti valné hromady vedlejšího účastníka ze dne 23. srpna 2005, kterým byl schválen přechod akcií společnosti ve vlastnictví ostatních akcionářů na hlavního akcionáře podle §183i a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."). Stěžovatel namítal, že valná hromada byla svolána v rozporu s §184 odst. 4 obch. zák., neboť pozvánka nebyla zveřejněna 30 dnů před konáním valné hromady. Použití §181 odst. 2 obch. zák., kterým se uvedená lhůta zkracuje, je-li svolávána mimořádná valná hromada, podle jeho názoru nebylo možné, neboť v §183i odst. 1 obch. zák., které upravuje svolání valné hromady za účelem rozhodnutí o nuceném výkupu akcií se mluví výslovně o valné hromadě, nikoli o mimořádné valné hromadě. Stěžovatel dále tvrdil, že ustanovení o nuceném výkupu akcií jsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, a v této souvislosti poukazoval zejména na nepřezkoumatelnost tohoto opatření rejstříkovým soudem, chybějící ochranu minoritních akcionářů při určení ceny za akcie, absenci sankce za porušení povinnosti při určení ceny za akcie při nuceném výkupu, nezajištění zaplacení plnění za nuceně vykoupené akcie, nejasná pravidla pro následné přezkoumání přiměřenosti náhrady za vykupované akcie, faktickou nemožnost uplatnit nárok na doplacení skutečné ceny akcií pokud by byl zjištěn rozdíl v neprospěch vykupovaných akcionářů, a nerespektování principu proporcionality a rovnosti v ochraně práv.
Ve vztahu ke stěžovateli dospěl soud prvního stupně k závěru, že nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť jedinou akcii vedlejšího účastníka koupil dva dny před přechodem vlastnického práva k akciím na hlavního akcionáře, takže nebyl akcionářem v době konání valné hromady, a navíc z obchodního rejstříku zjistil, že ani ke dni konání valné hromady neexistoval, neboť do obchodního rejstříku byl zapsán až dne 23. srpna 2005. Odvolací soud se s tímto názorem soudu prvního stupně v rozhodnutí, které je napadeno ústavní stížností, zcela ztotožnil. Uvedl, že postup soudu byl správný i potud, že se s ohledem na důvody zamítnutí nezabýval věcnou stránkou námitek stěžovatele.
Ústavní soud si k posouzení námitky týkající se nedoručení vyjádření vedlejšího účastníka řízení k odvolání stěžovatele odvolacím soudem vyžádal jednak spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 15 Cm 160/2005, a jednak vyjádření Vrchního soudu v Olomouci.
Ze spisu sp. zn. 15 Cm 160/2005 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě obdržel dne 31. ledna 2007 odvolání stěžovatele a toto doručil dne 7. února 2007 právnímu zástupci vedlejšího účastníka. Po vyřešení dalších procesních úkonů týkajících se ostatních účastníků původního řízení spis předložil odvolacímu soudu, který poté vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili, zda souhlasí, aby bylo odvolacím soudem rozhodnuto bez jednání s tím, že pokud se k této otázce nevyjádří ve stanovené lhůtě, bude mít za to, že s upuštěním souhlasí. Ve lhůtě, která byla stanovena, se podáním, které soudu došlo dne 21. května 2007, vyjádřil vedlejší účastník tak, že souhlasí s upuštěním od jednání a současně se i věcně vyjádřil k odvolání. V něm neuvedl nic, co by přesahovalo jeho argumentaci, kterou uplatnil před soudem prvního stupně. K uvedené výzvě odvolacího soudu se vyjádřil i stěžovatel, který doplnil své odvolání o argumentaci, ve které vyjádřil názor, že postupem soudu prvního stupně došlo k zásahu do jeho ústavně chráněných práv, konkrétně čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a čl. 90 Ústavy. K otázce upuštění od jednání se nevyjádřil. Ani jedno z těchto podáních nebylo odvolacím soudem doručováno účastníkům řízení a odvolací soud rozhodl bez jednání.
Vrchní soud v Olomouci se vyjádřil v tom smyslu, že jím aplikovaný výklad příslušných ustanovení obchodního zákoníku na předmět sporu odpovídal ustálené judikatuře soudu a názorům zastávaným v odborné literatuře. Pokud jde o nedoručení vyjádření uvedl, že obecné právo neukládá odvolacímu soudu povinnost doručovat jednotlivá podání protistranám k vyjádření. Dále pak uvedl, že vyjádření vedlejšího účastníka nemělo pro rozhodnutí odvolacího soudu žádný význam.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel. Pokud jde o meritorní posouzení předmětu sporu, bylo soudy obou stupňů toto provedeno v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů a v souladu s názory zastávanými v odborné literatuře. Do takto pojatého výkladu podústavního práva Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. Pokud stěžovatel považoval své pojetí výkladu za správnější, měl možnost v rámci dovolacího řízení vymezit otázku zásadního právního významu a na tomto základě se pokusit o zvrat v judikatuře obecných soudů. Pokud tak neučinil a přímo se obrátil na Ústavní soud, postupoval sice tak, že Ústavní soud musel věc přezkoumat z hlediska ústavnosti a to i v otázce výkladu podústavního práva, avšak zde jest nutno připomenout, že za neústavní lze považovat jen takový výklad, který je extrémně formalistický a nebo je ve zřejmém rozporu s kogentními ustanoveními právních předpisů. O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel. Pokud jde o meritorní posouzení předmětu sporu, bylo soudy obou stupňů toto provedeno v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů a v souladu s názory zastávanými v odborné literatuře. Do takto pojatého výkladu podústavního práva Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. Pokud stěžovatel považoval své pojetí výkladu za správnější, měl možnost v rámci dovolacího řízení vymezit otázku zásadního právního významu a na tomto základě se pokusit o zvrat v judikatuře obecných soudů. Pokud tak neučinil a přímo se obrátil na Ústavní soud, postupoval sice tak, že Ústavní soud musel věc přezkoumat z hlediska ústavnosti a to i v otázce výkladu podústavního práva, avšak zde jest nutno připomenout, že za neústavní lze považovat jen takový výklad, který je extrémně formalistický a nebo je ve zřejmém rozporu s kogentními ustanoveními právních předpisů. O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Ústavní soud se dále zabýval námitkou týkající se porušení principu rovnosti stran, která spočívala v nedoručení vyjádření vedlejšího účastníka k odvolání odvolacím soudem. Ústavní soud musí především zdůraznit, že není správný názor odvolacího soudu obsažený v jeho vyjádření k ústavní stížnost, že totiž "obecné právo - občanský soudní řád neukládá odvolacímu soudu povinnost doručovat jednotlivá podání protistranám vyjádření". Pro řízení před odvolacím soudem platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného. I pro odvolací řízení proto platí §42 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle kterého "podání v listinné podobě je třeba předložit s potřebným počtem stejnopisů a s přílohami tak, aby jeden stejnopis zůstal u soudu a aby každý účastník dostal jeden stejnopis, jestliže je to třeba". Z tohoto ustanovení ovšem současně vyplývá, že podání se nemusí doručovat, pokud to není třeba. To je ovšem v kontradiktorních řízeních výjimka. Ústavní soud v tomto případě připouští, že důvody pro použití této výjimky byly dány, neboť rozhodování odvolacího soudu se omezilo čistě na posouzení právních otázek a o tom, že tomu tak bude, byly strany informovány výzvou soudu k vyjádření souhlasu s upuštěním od jednání podle ustanovení §214 odst. 3 o. s. ř., ze kterého vyplývá, že toto je vedle souhlasu účastníků, další podmínka při jejímž splnění není třeba jednání nařizovat. Argumentace, která byla obsahem vyjádření vedlejšího účastníka k posouzení právních otázek, na základě nichž bylo soudy obou stupňů rozhodováno, do odvolacího řízení nepřinášela nic nového a jen opakovala argumentaci vyjádřenou soudem prvního stupně v odůvodnění rozsudku, se kterou se stěžovatel vypořádával ve svém odvolání. Za takovéto situace nedoručení podání druhé straně v řízení nemůže být důvodem pro derogaci rozhodnutí obecného soudu, neboť zde chybí materiální důvod pro takový postup, kterým je zjištěné porušení pravidel procesu mající za následek nerovnost stran ve sporu.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy nevypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí s jeho dalšími námitkami a návrhy na doplnění dokazování. Řízení před obecnými soudy je mimo jiné ovládáno též zásadou ekonomie řízení. Tato zásada má oporu v čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Důvodem pro zamítnutí žaloby stěžovatele byl závěr obou soudů, že stěžovatel není věcně aktivně legitimován k podání žaloby na vyslovení neplatnosti valné hromady vedlejšího účastníka. Za takové situace nebyl žádný důvod pro vedení dalšího dokazování a pro vypořádávání se s dalšími námitkami stěžovatele, jimiž by bylo na místě se zabývat jen, pokud by byl ke sporu aktivně legitimován. Ten kdo není věcně aktivně legitimován ke sporu si nemůže činit nárok na to, aby se soud zabýval všemi jeho skutkovými tvrzeními a navrhovanými důkazy, neboť tomu brání zjištění, že podle hmotného práva ani nemůže být nositelem práva, ze kterého odvozuje tvrzený nárok. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud podotýká, že k ústavnosti nuceného výkupu akcií se vyjádřil v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/05, v němž neshledal protiústavnost právní úpravy obsažené v obchodním zákoníku.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu