ECLI:CZ:US:2008:2.US.531.08.1
sp. zn. II. ÚS 531/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou, se sídlem v Šenově, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2008, č. j. 22 Ca 455/2004-105, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Krajského úřadu pro Moravskoslezský kraj, se sídlem Ostravě, ul. 28. října 117, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem se stěžovatel u Ústavního soudu domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení krajského soudu s tím, že se jeho vydáním cítí dotčen na svých ústavou zaručených právech; konkrétně označil právo na svobodnou volbu povolání, a právo opatřovat si prostředky pro své životní potřeby prací ve smyslu čl. 26 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivou odměnu za práci dle čl. 28 Listiny, dále právo domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným usnesením byla odmítnuta žaloba směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 22. 10. 2004, č. j. SZ/13485/04/Ri, jímž byl potvrzen lékařský posudek vystavený na základě posouzení zdravotního stavu stěžovatele vedoucím lékařem Karvinské hornické nemocnice, a. s.; podle tohoto posudku je stěžovatel dlouhodobě nezpůsobilý k výkonu práce důlního dělníka. Ostravský krajský soud s poukazem na nejednotný přístup soudů při posuzování otázky přípustnosti soudního přezkumu rozhodnutí o odvolání proti lékařskému posudku vyčkal na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který tuto otázku aktuálně v rámci řízení o jiné správní žalobě, resp. kasační stížnosti (sp. zn. 4 Ads 81/2005), řešil. Nejvyšší správní soud zde dospěl k závěru, že předmětný lékařský posudek (vydaný podle §77 a násl. zákona č. 20/1966 Sb.) ani rozhodnutí správního úřadu o odvolání proti němu nejsou vůbec rozhodnutími o právech či povinnostech, a soudní přezkum ve správním soudnictví je proto vyloučen. Krajský soud v Ostravě pak na základě téže úvahy žalobu nyní napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel s uvedeným závěrem nesouhlasí. V ústavní stížnosti poukazuje nejprve obecně na nedostatky právní úpravy posuzování způsobilosti k výkonu dosavadní práce podle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Posudkovou činnost provádí lékař závodní preventivní péče, který posuzuje zdravotní způsobilost podle své úvahy, aniž by podkladem jeho rozhodování byl právní předpis; právní úprava má v současné době podobu pouhých ministerských směrnic. Právě posuzující lékař tak svým postupem, resp. založením povinností podle zákoníku práce, zasahuje do základního práva na svobodnou volbu povolání. Např. procesní otázky přitom nejsou nijak řešeny. Dále stěžovatel polemizuje s vlastním obsahem lékařského posudku, neboť nesouhlasí s tím, že jeho onemocnění jsou natolik vážná, aby byl trvale nezpůsobilým k výkonu pomocných prací v dole. Dále byla zvoleným přístupem soudů založena nerovnost účastníků, neboť stejnou žalobou zaměstnavatele by se správní soud zabývat musel. Porušení práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací garantovaného čl. 26 odst. 3 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že je mu bráněno zastávat v zaměstnání pozici, které jeho zdravotní stav dle vlastního přesvědčení odpovídá. Polemizuje též s tím, zda se ochrany svých práv může domoci prostřednictvím civilní žaloby, neboť soud ve sporech o neplatnosti převedení na jinou práci či o neplatnosti rozvázání pracovního poměru zkoumá pouze to, zda lékařský posudek je pravomocný a nezabývá se jeho objektivností (uvádí rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1936/2004).
Před vlastním zkoumáním návrhu se Ústavní soud musel vypořádat s tím, zda vůbec jde o návrh přípustný. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob a teprve pak, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti. V posuzované věci mohl stěžovatel proti napadenému usnesení krajského soudu brojit kasační stížností, a v tomto směru byl krajským soudem řádně poučen. Ústavní soud nicméně dává stěžovateli za pravdu v tom, že s ohledem na závěr rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (rozsudek sp. zn. 4 Ads 51/2005) k otázce možnosti přezkumu napadených aktů ve správním soudnictví by úspěšnost takového procesního prostředku k ochraně práva byla jen teoretická. Lpět na podání kasační stížnosti by tak bylo ze strany Ústavního soudu nepřiměřeným formalismem.
Ústavní soud proto přezkoumal podaný návrh a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněný. Aniž by bylo potřeba činit ve věci nějaké další úkony, bez dalšího jej odmítl.
Plénem Ústavního soudu se totiž stěžovatelem nastoleným problémem soudního přezkumu pracovně lékařských posudků, resp. přezkumu "rozhodnutí" o odvoláních proti nim, aktuálně zabývalo v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/08; je nutno uvést, že druhý senát s rozhodnutím o návrhu stěžovatele na tento nález pléna čekal. V uvedené věci byl ústavní kontrole podroben právě již zmiňovaný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 81/2005, tedy věc po právní stránce identická s věcí stěžovatele. V uvedeném nálezu Pl. ÚS 11/08 shledalo plénum Ústavního soudu výklad Nejvyššího správního soudu ústavně konformním. V nálezu bylo předně konstatováno, že určení, jaké povahy je lékařský posudek o způsobilosti zaměstnance k práci, podaný v rámci závodní preventivní péče, resp. rozhodnutí o odvolání proti takovému lékařskému posudku, a tedy i určení toho, jak jej vnímat z hlediska následné možnosti soudního přezkumu, leží v rovině výkladu běžného zákona. Takový výklad je pak v kompetenci především Nejvyššího správního soudu. Sám Ústavní soud vyhodnotil věc shodně; posudek vydaný zařízením závodní preventivní péče o způsobilosti k práci určitého zaměstnance není aktem vrchnostenského orgánu nadaného právem rozhodovat o právech a povinnostech, ale jde o odborné stanovisko lékaře, který zákonem předvídaným a vyžadovaným způsobem poskytuje součinnost zaměstnavateli. Ten je pak teprve tím, kdo na podkladě zjištění a závěrů lékaře činí konkrétní úkony v rámci pracovněprávního vztahu, kterými zasahuje právní sféru zaměstnance. Posudek o zdravotním stavu charakterizoval jako souhrn medicínských či biofyzikálních zjištění, k nimž dospěje posuzující lékař použitím exaktních přírodovědeckých metod. Tato činnost nemá nic společného s výkladem obecné právní normy a její následnou aplikací na zjištěný faktický stav. O zdravotním stavu se nerozhoduje, ten se zjišťuje. Ani přezkumný akt nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva či povinnosti ve smyslu §65 odst. 1 soudního řádu správního. Tento přezkum se omezuje pouze na otázku správnosti, neboť jeho výsledkem může být buď potvrzení vydaného posudku, nebo jeho zrušení, nikoliv však jeho změna. Listinou garantované právo na soudní ochranu Ústavní soud vyložil materiálně, tedy v tom smyslu, že záleží na faktickém naplnění jeho obsahu, přičemž je vedlejší, zda reálně je ochrana poskytována soudy na úseku soudnictví občanskoprávního či správního. Správnou cestou k obraně práv zaměstnance v případech obdobných posuzovanému je dle Ústavního soudu žaloba na neplatnost úkonu zaměstnavatele opírajícího se o posudek o zdravotní způsobilosti.
Vykonatelné nálezy Ústavního soudu jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby, tedy o pro Ústavní soud samotný. Druhý senát tedy ze závěrů uvedeného nálezu pléna vycházel i ve věci nyní posuzované a nezbylo mu, než ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť postup krajského soudu byl shledán ústavně konformním.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu