ECLI:CZ:US:2008:2.US.643.08.1
sp. zn. II. ÚS 643/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. W., zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem, se sídlem Arne Nováka 4, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 16 Co 93/2007 ze dne 12. prosince 2007, a proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 7 C 222/2005 ze dne 19. července 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem sp. zn. 7 C 222/2005 ze dne 19. července 2006 v řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy zamítl žalobu žalobce (stěžovatele) na povinnost uzavřít do 10 dnů od právní moci rozsudku žalobu, jejíž znění je obsahem výroku I. a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně konstatoval, že právo na vydání náhradního pozemku zaniklo ke dni 31. prosince 2005 v souvislosti s nabytím účinnosti §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb. (dále jen "zákon o půdě"). Proto nelze po tomto datu nahradit projev vůle žalovaného k právnímu úkonu. V případě vyhovění žalobě by totiž soud rozhodoval o právu zaniklém.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem sp. zn. 16 Co 93/2007 ze dne 12. prosince 2007 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalovaného, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Opakovaně přitom poukázal na plenární nález Ústavního soudu Pl. ÚS 6/05, z něhož nikterak nevyplývá, že by se měl vztahovat pouze na nároky postupníků, které nebyly uplatněny u Pozemkového fondu či u soudu. Vztahuje se na všechny postupníky bez ohledu na to, zda své nároky uplatnili či nikoliv. Odvolací soud rovněž nepovažoval za relevantní námitku o porušení práva na právní jistotu a legitimní očekávání, neboť stanovení zákonné lhůty ve vztahu k postupníkům Ústavní soud neshledal za protiústavní.
Stěžovatel v ústavní stížnosti považuje napadená rozhodnutí za stojící v rozporu s Ústavou České republiky (dálen "Ústava"), Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a na mezinárodní úrovni s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") včetně jejích protokolů. Konkrétně namítal porušení práva na ochranu majetku, porušení principu právní jistoty, práva na rovnost v právních vztazích, vázanost státu zákonem a právo na legitimní očekávání. Stěžovatel zdůrazňuje, že na něj jako na postupníka by se měla vztahovat stejná pravidla jako na ostatní oprávněné osoby, což dovozuje z dikce §33a odst. 1 zákona o půdě. Dospívá k závěru, že převodem původní nárok neztrácí nic ze svého obsahu a nabyvatel (postupník) jej nabývá se všemi právy, kterými disponoval vůči žalovanému původní držitel nároku. Dále vyslovuje přesvědčení, že citovaný nález Ústavního soudu (Pl. ÚS 6/05), resp. výklad v něm obsažený, nelze aplikovat zpětně na právní vztahy již dříve konstituované a práva dříve z těchto právních vztahů uplatněná. Výklad jakékoliv právní normy nemůže samotnou vykládanou právní normu negovat, tzn. v daném případě postupníkovi nároku upírat jeho postavení oprávněné osoby založené §33a odst. 1 zákona o půdě. To porušuje právo stěžovatele na legitimní očekávání a zpětná interpretace a aplikace zákona vede k porušení principu rovnosti lidí v právech. Stěžovatel dále poukazuje na povinnost Pozemkového fondu nabízet dostatečné množství vhodných pozemků. Neschopnost fondu uspokojovat zákonné nároky oprávněných osob je jednoznačným porušením čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. čl. 2 odst. 3 Ústavy, jako taková je protiprávní a nelze jí poskytovat soudní ochranu. Při posuzování případu stěžovatele je třeba aplikovat i právní normy vyšší právní síly než zákon o půdě a je třeba přitom vycházet z toho, že nárok na vydání nemovitosti je majetkovým nárokem ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, že stát nemůže ospravedlnit zásah do majetkové sféry jen proto, že jednotlivec jako soukromá osoba nesleduje svým jednáním veřejný zájem a je třeba posoudit, zda byla zachována rovnováha mezi zabavením majetku, resp. stanovením náhrady v symbolické výši a obecným zájmem na stabilizaci majetkových poměrů. Stěžovatel uzavřel, že obecné soudy neposoudily povahu jeho práva na legitimní očekávání a míru zásahu do něj odpovídajícím způsobem a svým rozhodnutím negovaly nejen toto, ale i další ústavně zaručená práva, zejména pak právo na ochranu majetku.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Ústavě a Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stran uplatněných námitek je rozhodující stěžovatelem, ale i obecnými soudy citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. prosince 2005 (vyhlášený pod č. 531/2005 Sb.). V něm učiněnými závěry pléna je druhý senát Ústavního soudu vázán (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy) a neshledal důvod se od něj odchýlit ani na základě stěžovatelovy argumentace. Zmiňovaným nálezem pléna Ústavního soudu bylo zrušeno ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků), a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a k jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyjmul ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Ohledně těchto ostatních osob tedy i nadále platí lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek stanovená v ustanovení §13 odst. 6, 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a v čl. VI zákona č. 253/2003 Sb.
Právní názor Ústavního soudu je odůvodněn jak v citovaném plenárním nálezu, tak v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02, kde bylo prokázáno ústavně nepřípustné maření nároků přímých oprávněných osob. Pokud za této situace zákonodárce stanovil prekluzi nároků, byl výrok nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 logickým vyústěním jednak předchozích zjištění Ústavního soudu, jednak povahy restitučního zákonodárství (zmírnění jen některých křivd), a jednak zásady minimalizace zásahů. Citované nálezy (jakož i nález sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29) charakterizovaly oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud nemá proč by se od tohoto výkladu odchyloval.
Vzhledem k výše uvedenému postupovaly obecné soudy ústavně konformně, když při rozhodování žaloby stěžovatele o převod náhradních pozemků respektovaly uvedený plenární nález Ústavního soudu, z nějž vychází i následující judikatura (viz např. usnesení Ústavního soudu II. ÚS 2913/07 nebo I. ÚS 86/08) a dovodily zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě. Tento nález Ústavního soudu rozebírá i další problematiku a otázky v souvislosti s uplatněním restituční tečky u postupníků (např. jaký charakter má lhůta stanovená v §13 odst. 6, 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., zda se v případě postupníků nejedná o nepřípustnou diskriminaci apod.). Není tedy třeba argumentaci použitou v nálezu znovu opakovat a postačí na ni odkázat.
Námitku stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na legitimní očekávání stanovením restituční tečky v situaci, kdy se stal nositelem nároku ještě před změnou právní úpravy, která zánik nároků zakotvovala, Ústavní soud nepovažuje za relevantní. Kromě výše uvedených argumentů poukazuje i na to, že od okamžiku nabytí účinnosti zákona č. 253/2003 Sb. (6. srpna 2003) do posledního dne lhůty pro převod pozemku (31. prosince 2005) byla stanovena lhůta téměř dva a půl roku. Tato lhůta byla zákonodárcem stanovena jako dostatečně dlouhá. Jestliže stěžovatel nedosáhl uspokojení ze svého postoupeného nároku, musel počítat s tím, že nastanou důsledky předvídané v právních předpisech, spočívající zejména ve vyplacení náhrady. Toto riziko (vyplacení peněžité náhrady místo vydání náhradních pozemků) existovalo, byť nebylo explicitně vyjádřeno, i před nabytím účinnosti právní úpravy upravující restituční tečku.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu