ECLI:CZ:US:2008:2.US.686.06.1
sp. zn. II. ÚS 686/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Bedřichem Benkem, advokátem se sídlem České Budějovice, Žižkova 1, proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 8. 2006 ve věci sp. zn. 34 Nc 7391/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedeného usnesení, kterým měl být porušen čl. 95 odst. 1 ve spojení s čl. 1 Ústavy České republiky.
Rubrikovaným usnesením potvrdil odvolací soud příkaz k úhradě nákladů exekuce. Stěžovatel proti předmětnému příkazu namítal, že se soudní exekutor při výpočtu nákladů exekuce řídil vyhláškou č. 330/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 291/2006 Sb., přestože exekutorem vykonaná činnost proběhla před účinností novelující vyhlášky. Stěžovatelovy námitky směřují výslovně proti náhradě hotových výdajů exekutora, ohledně kterých žádné přechodné ustanovení vyhláška č. 291/2006 Sb. neobsahuje. Exekutor i soud se však řídily přechodným ustanovením čl. II. bod 1. vyhlášky č. 291/2006 Sb., jež samo o sobě vzbuzuje pochybnosti o své ústavnosti, v důsledku čehož byla stěžovateli stanovena povinnost k náhradě hotových výdajů ve větší výši, než kdyby se exekutor a soud řídily danou vyhláškou v jejím znění před předmětnou novelou. Okresní soud proto dle mínění stěžovatele napadeným usnesením založil v dané věci nepřípustnou retroaktivitu nové právní úpravy. V této souvislosti se stěžovatel odvolává na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 31/94 a poukazuje na skutečnost, že exekutor v jeho věci účelově vyčkával s rozhodnutím na první den účinnosti vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve znění vyhlášky č. 291/2006 Sb.
Po posouzení věci a po zvážení všech argumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Odmítací rozhodnutí Ústavního soudu v projednávané věci není možno primárně přičítat neopodstatněné argumentaci stěžovatele, nýbrž se odvíjí od následujících skutečností. Předně je třeba zdůraznit, že Ústavní soud jakožto orgán ochrany ústavnosti nepředstavuje odvolací instanci obecného soudnictví, a proto není ani povolán k nápravě všech nesprávností, či dokonce nezákonností, k nimž v rámci soustavy obecných soudů může dojít. V duchu zásady minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud přistoupit ke zrušení soudního rozhodnutí pouze v případě, že v důsledku nesprávného soudního rozhodnutí bylo zasaženo některé základní právo stěžovatele. V posuzované věci musel mít Ústavní soud dále na paměti, že stěžovatel brojí proti rozhodnutí o výši náhrady nákladů exekutora, přičemž zpochybňuje interpretaci toliko podzákonného právního předpisu. V neposlední řadě musel brát Ústavní soud též v potaz skutečnost, že spornou se jeví částka v celkové výši 1.561,- Kč (tedy částka jednoznačně bagatelní i z hlediska občanského soudního řízení) a že proti napadenému rozhodnutí okresního soudu zákonodárce nepřipouští ani řádný opravný prostředek.
Kumulativní působení výše uvedených skutečností má za následek, že meritorní projednatelnost podobně koncipované ústavní stížnosti je bez ohledu na argumenty v ní uvedené zásadně vyloučena. Ani případné autoritativně indikované aplikační a interpretační nesprávnosti okresního soudu nemohly v posuzované věci dle názoru Ústavního soudu zasáhnout některé základní právo stěžovatele (což stěžovatel ostatně ani netvrdí).
Zrušení napadeného usnesení okresního soudu by tedy přicházelo do úvahy jen jako důsledek porušení stěžovatelem uvedených ustanovení Ústavy ČR. Níže uvedená pochybení okresního soudu však ani ve svém souhrnu nedosahují intenzity, jež by převážila existenci výše uvedených skutečností, a dodala tak podání stěžovatele ústavněprávní relevanci. Ke kasaci napadeného usnesení proto Ústavní soud nepřistoupil, přestože je současně třeba zdůraznit, že uvedená pochybení okresního soudu by za určitých okolností (nebagatelní rozhodnutí ve věci samé, ústavně nekonformní interpretace kogentní zákonné normy) mohla být způsobilá založit protiústavnost napadeného rozhodnutí.
V posuzované věci z výše uvedených důvodů toliko jako obiter dictum Ústavní soud konstatuje, že stěžovateli je možno přisvědčit jak co se týče tvrzené (pravé) retroaktivity aplikovaného intertemporálního ustanovení, zrušeného nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/06, tak ohledně jeho tvrzení, že předmětné intertemporální ustanovení dopadalo pouze na právní úpravu odměny exekutora, a nikoliv tedy na právní úpravu náhrady hotových výdajů exekutora.
Nepřípustnost pravé retroaktivity čl. II. bodu 1. vyhlášky č. 291/2006 Sb. již Ústavní soud deklaroval v uvedeném derogačním nálezu; na tomto místě pouze poznamenává, že ani v případě věcné projednatelnosti stěžovatelova podání by aplikace Ústavním soudem posléze zrušeného ustanovení bez dalšího protiústavnost napadeného usnesení nezakládala, neboť v takovém případě by naopak Ústavní soud ve vztahu k třetím osobám realizoval pravou retroaktivitu, a tím by se mohl dostat do konfliktu se zásadou ochrany nabytých práv (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 38/06). Otázkou by potom samozřejmě bylo, zda třetí osoba (exekutor) nabyla práva, na něž by musel Ústavní soud brát ohled, v dobré víře. Takovou otázku by ale Ústavní soud řešil až v případě, že by shledal, že podání stěžovatele je věcného projednání schopno, což se v posuzované věci nestalo.
V souvislosti s otázkou, zda mohl okresní soud aplikovat intertemporální ustanovení vyhlášky č. 291/2006 Sb. i na náhradu hotových výdajů exekutora, má Ústavní soud za to, že odhlédneme-li od protiústavního charakteru samotného intertemporálního ustanovení, nebyl takový postup z hlediska systematiky vyhlášky č. 330/2001 Sb. správný; současně však Ústavní soud zdůrazňuje, že interpretace a aplikace podzákonných právních předpisů přísluší výhradně obecným soudům, a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do této jejich činnosti nadbytečně zasahovat.
Ústavní soud tedy závěrem konstatuje, že v posuzované věci musel zvážit, zda případná indikovaná pochybení okresního soudu nepřeváží skutečnost, že projednávané podání je z povahy věci z meritorního přezkumu Ústavním soudem vyloučeno. Ústavní soud nakonec dospěl k závěru, že právní věci stěžovatele není z důvodu bagatelnosti a z důvodu, že proti napadenému usnesení není přípustné ani odvolání, možno přiznat význam, který by odůvodňoval její věcný přezkum před Ústavním soudem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1998 ve věci sp. zn. IV. ÚS 342/98).
Ústavní soud z výše uvedených důvodů, i přes uvedená pochybení okresního soudu při aplikaci práva návrh, jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu