ECLI:CZ:US:2008:2.US.721.06.1
sp. zn. II. ÚS 721/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. Helenou Kubecovou, advokátkou se sídlem v Brandýse nad Labem, Masarykovo nám. 35, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2006 č. j. 25 Cdo 3029/2005-400 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2005 č. j. 23 Co 124/2005-346 spojené s návrhem na zrušení ustanovení §4 zákona č. 58/1969 Sb. a jemu odpovídajícímu ustanovení §8 zákona č. 82/1998 Sb., takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 11. 2006 a doplněnou podáním ze dne 13. 12. 2006, 28. 1. a 3. 3. 2007, která i v ostatním splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení článku 4 odst. 4, 36, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 9 odst. 3 a 10 Ústavy, článku 6, 13 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a článku 3, 4, 5 a 11 Občanskoprávní úmluvy o korupci, a současně navrhuje zrušení ustanovení §4 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen "zákona č. 58/1969 Sb.") a jemu odpovídajícímu ustanovení §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 6 C 101/97, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel se žalobou o náhradu škody z nesprávného úředního postupu ze dne 17. 5. 1997 domáhal, aby žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR (dále jen "žalovaná") byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli náhradu škody za 79 měsíců po 5.490,- Kč měsíčně, tj. 395.280,- Kč na nájemném za přístřeší, která mu byla způsobena postupem orgánu trestního řízení ve věci trestního oznámení z ledna 1992 na ing. M. J. a další osoby. Tyto osoby se měly dle stěžovatele dopustit stěžovatelem specifikovaných trestných činů zejména tím, že se koncem května 1991 neoprávněně vloupaly do nebytových prostor objektu v obci Oseček čp. 3, do té doby užívaných stěžovatelem a jeho manželkou, prostor násilně vyklidily a obsadily, odcizily důležité dokumenty (o vzájemných vztazích), zmocnili se soukromého majetku poškozených i jejich spoluvlastnického podílu na majetku k podnikání. Stěžovatel tvrdil, že nebýt nesprávného úředního postupu orgánu trestního řízení ve věci ochrany domovní svobody a ochrany práv k bytu, domu a nebytových prostor, mohl být protiprávní stav odstraněn nejpozději za jeden rok, tedy v lednu 1993, a právě od této doby je třeba počítat mu vzniklou škodu.
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 30. 4. 2003 č. j. 6 C 101/97-288 nepřipustil změnu žaloby dle podání stěžovatele ze dne 30. 11. 1998 a 29. 8. 1999, zastavil řízení o návrhu stěžovatele na určení čtyř v žalobě uvedených skutečností, zamítl žalobu na zaplacení částky ve výši k 30. 7. 1999 za 79 měsíců po 5.490,- Kč měsíčně, tedy 433.710,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud po rozsáhlém dokazování dospěl k závěru, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb. Přestože v procesu opakovaného prošetřování trestních oznámení stěžovatele shledal nesprávný úřední postup, kterého se dopustil vyšetřovatel por. Š. ve věci sp. zn. ČVS -OVV 455/96 tím, že nerespektoval pokyny dozorového státního zástupce, a prodloužil tak řízení nejméně o čtyři měsíce, nebyla dle soudu prokázána příčinná souvislost mezi tímto nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Pokud stěžovateli škoda vznikla, pak se tak stalo v důsledku nevyjasněných občanskoprávních vztahů mezi manželi H. a J. ohledně předmětné nemovitosti a společného podnikání. Stěžovatel ostatně ani neprokázal z jakého titulu se ochrany svého uživatelského práva domáhal.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2005 č. j. 23 Co 124/2005-346 potvrdil rozsudek soudu prvého stupně v napadeném zamítavém výroku a ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Krajský soud odkázal na skutková zjištění soudu prvého stupně a k jeho právním závěrům doplnil, že v dané věci ani nešlo o nesprávný úřední postup spočívající v nečinnosti orgánů přípravného trestního řízení. Jak vyplývá ze spisu Policie ČR OÚV Nymburk sp. zn. ČVS: OVV 256/96 trestní řízení pro podezření z trestného činu neoprávněného zásahu do práv k domu, bytu a nebytovému prostoru v domě čp. 3 v Osečku proti podezřelému ing. M. J. a I. J. bylo řádně zahájeno a následně usnesením ze dne 29. 8. 1997 odloženo s odůvodněním, že se nejedná o trestný čin a není namístě věc vyřídit jinak. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla usnesením státního zástupce KSZ v Praze ze dne 23. 3. 1998 sp. zn. KZN 211/97 zamítnuta jako nedůvodná. Tvrzení stěžovatele, že orgány přípravného trestního řízení ohledně podezření z trestného činu neoprávněného zásahu do práv k domu, bytu a nebytovému prostoru byly nečinné a do současné doby nerozhodly, tedy dle odvolacího soudu nebylo prokázáno, neboť orgány trestního řízení bylo v této věci rozhodnuto.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 8. 2006 č. j. 25 Cdo 3029/2005-400 odmítl dovolání stěžovatele poté, co dospěl k závěru, že napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nelze připisovat zásadní právní význam.
Stěžovatel brojí proti rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Má za to, že před obecnými soudy dosud nebylo rozhodnuto o hlavním předmětu jeho žaloby, a to o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem, který shledává v nečinnosti trestních orgánů ve věci jeho trestního oznámení z ledna 1992 pro trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 a 3 trestního zákona. Uvádí, že v lednu 1992 podal pro skutečnosti v žalobě blíže uvedené trestní oznámení pro tento trestný čin spolu s trestnými činy dalšími. Od té doby se bezúspěšně domáhal, aby o zmíněném trestném činu orgány České republiky jednaly, avšak dodnes vůbec nezačaly. Dle stěžovatele soud prvého stupně o shora uvedeném předmětu žaloby sice jednal, provedl k tomu důkazy, z nichž vyšlo najevo, že žalovaná strana své důkazní břemeno neunesla, přesto zcela účelově rozhodl pouze o vedlejším předmětu jeho žaloby, kterým byla náhrada škody způsobené dílem nečinností a dílem nezákonnou činností trestních orgánů ve věci trestního oznámení pro trestný čin neoprávněného zásahu do práv k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a trestního zákona. Odvolací soud o předmětu jeho odvolání, tj. o tom, že podstatná část rozhodnutí soudu prvého stupně chybí, rovněž vůbec nerozhodl.
Ústavní soud nepřihlédl k obsahu podání ze dne 28. 1. a 3. 3. 2007, neboť nesplňovala podmínku povinného právního zastoupení advokátem podle §30 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).
Ústavní soud dříve než přistoupí k přezkumu samotných rozhodnutí napadených ústavní stížností, považuje za nezbytné vyjádřit se ke stěžejní otázce postavení orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování trestních oznámení a pozice oznamovatelů (poškozených) trestných činů, jež je východiskem pro další úvahy o případném nesprávném úředním postupu trestních orgánů, jež stěžovatel namítá.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán (usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 361/96, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 7., usn. č. 5). Toto pojetí tzv. monopolu státu nad trestním stíháním je určitým dovršením dějinného procesu postupného omezování soukromé iniciativy při potírání zločinů svépomocí, jež vyloučil soukromou trestní žalobu. Úprava těchto otázek v trestním řádu je obecně zakotvena v ustanovení §2 odst. 4, jako povinnost orgánů činných v trestním řízení postupovat z úřední povinnosti (zásada oficiality). Lze dovodit z čl. 80 odst. 1 Ústavy, jakož i z ustanovení §2 odst. 8 trestního řádu, že veřejná žaloba v trestních věcech je svěřena výhradně do pravomoci státního zastupitelství, zatímco rozhodnutí o vině a trestu spadá do kompetence nezávislých soudů (srov. čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny). Z výše uvedeného Ústavní soud dovodil, že trestní oznámení nemá v rámci českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality, srov. §1 odst. 2 trestního řádu (např. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 14., usn. č. 29). Ústavní soud proto dospěl k závěru, že poškozený nemá základní právo na to, aby byl trestně stíhán ten, kdo mu způsobil škodu a tak ani případná nečinnost příslušných orgánů není způsobilá zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv.
Jak vyplývá ze znění ustanovení §158 trestního řádu, trestní orgány jsou povinny přijímat oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Lze dovodit, že jejich účelem je sdělení skutkových okolností, jež vzbuzují podezření spáchání trestného činu, kterými je následně vymezen předmět prověřování před trestními orgány. Naopak nelze zásadně dovodit, že by sdělení oznamovatele, jaký trestný čin v tom kterém skutku spatřuje, mělo jakékoli právní důsledky pro případné další trestní řízení. Jak již bylo výše uvedeno, o tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký trestný čin spáchal, rozhodují výlučně orgány z ústavních předpisů (čl. 90 Ústavy) a zákona k tomu povolané. Ústavní soud proto na tomto místě podotýká, že mu jakožto orgánu ochrany ústavnosti rovněž nepřísluší posuzovat, zda určitým jednáním byla naplněna ta která skutková podstata trestného činu.
Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy v projednávané věci nerozhodly o škodě, která mu byla způsobena nečinností orgánů přípravného řízení ve věci trestního oznámení pro trestný čin podle §238 trestního zákona, je třeba přisvědčit stěžovateli v tom směru, že výslovná reakce obecných soudů na tuto námitku v odůvodněních rozhodnutí nezazněla. Nelze však přehlédnout, že naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu stěžovatel spatřoval, jak si Ústavní soud ověřil z jeho trestních oznámení, v okolnosti, k níž mělo dojít tím, že ing. J. spolu se svojí manželkou a s nejméně dvěma dalšími osobami neoprávněně vnikli do bytu a nebytového prostoru v domě čp. 3 v Osečku, prostor násilně vyklidili, obsadili a zničili některé věci stěžovatele. Jedná se tedy o tytéž skutečnosti (pouze právně kvalifikované jako trestný čin podle §249a trestního zákona), které byly trestními orgány prošetřeny a pro které bylo trestní oznámení stěžovatele odloženo s tím, že se v dané věci nejedná o trestný čin. Skutečnost, že stěžovatel rozhodnutí trestních orgánů nepřijímá a nabízí vlastní právní kvalifikaci skutku, jak bylo shora uvedeno, není v trestním řízení právně významnou.
V projednávané věci se soudy soustředily především na posouzení podmínek ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb., jež stanoví, že stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní.
Jak soud odvolací, tak dovolací soud, který odkázal na ustálenou judikaturu soudů, dovodily, že za situace, kdy řízení o trestním oznámení stěžovatele skončilo pravomocným rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení o jeho odložení, nelze dovozovat nesprávný úřední postup (jako jednu z podmínek odpovědnosti státu), jež stěžovatel spatřoval v jejich nečinnosti. Jak dovolací soud dále dodal, nesprávný úřední postup nepředstavují ani případná pochybení a nedostatky v řízení předcházejícím rozhodnutí o odložení věci, kupříkladu tím, že si orgán činný v trestním řízení neopatřil dostatek skutkových podkladů pro rozhodnutí nebo že nesprávně hodnotil důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. 25 Cdo 633/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR, sv. 30 pod č. C 2823).
Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatele zvažoval Ústavní soud tedy pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem Ústavní soud v projednávaném případě neshledal a argumentaci obecných soudů považuje za ústavně zcela konformní a srozumitelnou, a to i vzhledem k výše uvedeným závěrům Ústavního soudu o postavení oznamovatele trestných činů v trestním řízení.
Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám.
Společně s ústavní stížností stěžovatel podal rovněž návrh na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení zákonů. Z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu