ECLI:CZ:US:2008:2.US.732.05.3
sp. zn. II. ÚS 732/05
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 22. května 2008 sp. zn. II. ÚS 732/05 ve věci ústavní stížnosti S. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 To 43/2005 ze dne 4. listopadu 2005 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 449/2004 ze dne 9. září 2005, týkajícím se zamítnutí stěžovatelovy žádosti o propuštění z vydávací vazby a nepřijetí jeho nabídky peněžité záruky a písemného slibu, za účasti 1. Vrchního soudu v Praze a 2. Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. 1 To 43/2005 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2005 sp. zn. Nt 449/2004 se ruší.
Odůvodnění:
I. Úvod
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. prosince 2005 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení uvedených v záhlaví, z nichž usnesením soudu prvního stupně nebyla přijata jeho nabídka peněžité záruky, nebyla přijata nabídka jeho písemného slibu a byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu a usnesením odvolacího soudu byla zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina").
II. Základní skutková východiska
2. Z připojeného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 449/2004 Ústavní soud zjistil, že Úřední soud v Hofu (Spolková republika Německo) vydal na stěžovatele příkaz k zatčení sp. zn. 1 Gs 1914/04 ze dne 8. listopadu 2004. Důvodem bylo obvinění, že měl v devíti případech úplatně napomoci jiným cizincům, aby v rozporu se zákonem přicestovali v období od srpna 2003 do srpna 2004 na území Spolkové republiky Německo, a to ku prospěchu více cizinců a jako člen organizované skupiny, a ve dvou případech se o totéž jednání v téže době měl pokusit. Tím se měl dopustit trestného činu podle §92 odst. 1 číslo 1 a 6, §92a odst. 1 číslo 1 a 2, §92a odst. 3 a §92b odst. 1 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo a podle §22, 23 a 53 trestního zákona Spolkové republiky Německo. Byl u něj shledán útěkový důvod vazby. Na základě tohoto příkazu k zatčení byl stěžovatel od 27. prosince 2004 omezen na svobodě a usnesením předsedkyně senátu Městského soudu v Praze č. j. Nt 449/2004-23 ze dne 29. prosince 2004 byl vzat do předběžné vazby. Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 1 To 3/2005-97 ze dne 3. února 2005 byla jeho stížnost jako nedůvodná zamítnuta. Přípisem ze dne 14. března 2005 stěžovatel souhlasil se svým vydáním k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo a tentýž souhlas zopakoval i při svém výslechu konaném u Městského soudu v Praze dne 22. dubna 2005, kdy bylo poté usnesením č. j. Nt 449/2004-217 rozhodnuto o přeměně vazby předběžné na vazbu vydávací. Dne 29. dubna 2005 navrhla státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, aby ministr spravedlnosti povolil vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo. Rozhodnutím ministra spravedlnosti č. j. 2352/2004-MO-M/13 ze dne 12. května 2005 bylo jednak povoleno vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo a současně byla realizace vydání odložena do doby skončení trestního řízení, které je proti němu vedeno u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 6 T 93/2003, resp. do doby po skončení případného výkonu trestu odnětí svobody. O tomto rozhodnutí byl městský soud informován přípisem Ministerstva spravedlnosti doručeným dne 17. května 2005. Přípisem doručeným dne 11. srpna 2005 byl Městský soud v Praze informován o tom, že rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 12. května 2005 bylo nahrazeno rozhodnutím ministra spravedlnosti č. j. 2352/2004-MO-M/25 ze dne 5. srpna 2005, když změna spočívala v úpravě spisové značky řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně na sp. zn. 6 T 93/2002. Telefaxem doručeným dne 19. září 2005 byl konečně Městský soud v Praze informován o tom, že rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 5. srpna 2005 bylo nahrazeno rozhodnutím ministra spravedlnosti č. j. 3352/2004-MO-M/31 ze dne 12. září 2005, jímž bylo odložení realizace vydání rozšířeno o dobu do skončení řízení vedeného Policií České republiky, Službou kriminální policie a vyšetřování, útvarem pro odhalování organizovaného zločinu pod ČTS: ÚOOZ-148/V7-2003-E2, resp. do doby po skončení případného výkonu trestu odnětí svobody.
3. Podáním ze dne 15. června 2005 požádal stěžovatel o propuštění z vydávací vazby a přitom nabídl peněžitou záruku ve výši 100 000 Kč a písemný slib. Usnesením Městského soudu v Praze, které je napadeno ústavní stížností, nebyla přijata nabídka peněžité záruky a nabídka písemného slibu a návrh na propuštění z vydávací vazby byl zamítnut. Usnesením Vrchního soudu v Praze, které je rovněž napadeno ústavní stížností, byla stížnost stěžovatele jako nedůvodná zamítnuta.
III. Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že v řízení vedeném Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 6 T 93/2002 dochází k průtahům, a na to, že v této věci figuruje 13 spoluobžalovaných a konečné rozhodnutí lze tedy očekávat spíše v horizontu let. Ohledně nově zahájeného trestního stíhání namítá, že ohledně osmi z devíti vytýkaných skutků je stíhán ve Spolkové republice Německo v řízení, pro něž se nachází ve vydávací vazbě. Obává se proto, že může být na území obou států souběžně odsouzen pro identickou trestnou činnost. Toto trestní stíhání přitom mělo být zahájeno "jen pro jistotu", kdyby trestní stíhání ve Spolkové republice Německo bylo zmařeno. Zároveň je toho názoru, že od zahájení posledního trestního stíhání pominuly důvody vydávací vazby a paradoxně orgány Spolkové republiky Německo čekají na jeho vydání, a orgány činné v trestním řízení čekají na ukončení trestního stíhání ve Spolkové republice Německo. Stěžovatel se tak již déle než rok nachází ve vazbě, aniž by v jeho řízeních nastal jakýkoliv pokrok. Setrváváním ve vydávací vazbě je mu znemožňována obhajoba v trestním řízení vedeném proti němu ve Spolkové republice Německo, přestože právě pro možnost jejího efektivního vykonávání souhlasil se svým vydáním. K samotné obavě z útěku uvádí, že se před několika lety oženil s občankou České republiky, se kterou má nyní čtyřletou dceru, o kterou se řádně stará, a nemá v úmyslu Českou republiku opustit. Přitom řízení před Okresním soudem v Děčíně probíhá již několik let, aniž by se pokusil kvůli tomu utéci.
IV. Procesní postoje ostatních účastníků řízení
5. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Má za to, že vzhledem k závažnosti trestní věci, pro kterou Spolková republika Německo o vydání žádá, je nepochybně dána obava z útěku a tím i ze zmaření vydání. Upozorňuje, že stěžovatel s vydáním souhlasil a práva podat stížnost proti rozhodnutí o přeměně vazby předběžné na vydávací se výslovně vzdal. Pokud stěžovatel neobdržel rozhodnutí ministra spravedlnosti, kterým bylo povoleno vydání, je třeba se obrátit přímo na Ministerstvo spravedlnosti.
6. Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo. Vrchní soud v Praze a Městské státní zastupitelství v Praze na výzvu k vyjádření nijak nereagovaly.
7. V replice stěžovatel zdůraznil, že je policejním orgánem stíhán pro identickou činnost, pro kterou se nachází ve vydávací vazbě. V té souvislosti opakovaně bezvýsledně žádal, aby proti němu policejní orgán zahájil trestní stíhání i pro další skutky, pro které je stíhán rovněž ve Spolkové republice Německo. Domnívá se, že vydávací vazba ve skutečnosti nahrazuje vazbu vyšetřovací, pro kterou však není žádný zákonný důvod, neboť vazba trvá již více než šestnáct měsíců.
V. Doplněná skutková východiska
8. Na výzvu Ústavního soudu ministr spravedlnosti sdělil, že s ohledem na skutečnost, že realizace vydání byla odložena z důvodu dosud pravomocně neukončeného trestního stíhání, nebylo uvažováno o žádném konkrétním časovém omezení tohoto odložení. Nedomnívá se, že by zákonná úprava byla na újmu základních práv osoby, o jejíž vydání jde, a to zejména s ohledem na skutečnost, že má právo požádat o propuštění z vydávací vazby. K odložení provedení vydání došlo s ohledem na informace o trestních řízeních, která jsou proti stěžovateli vedena v tuzemsku.
9. Na výzvu Ústavního soudu Okresní soud v Děčíně sdělil, že pod sp. zn. 6 T 93/2002 je vedeno trestní řízení pro trestné činy zločinného spolčení podle §163a odst. 1 trestního zákona a nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1 a odst. 2 písm. b) a c) trestního zákona. Ve věci byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Děčíně č. j. 6 T 93/2002-4057 ze dne 15. listopadu 2002 uznán vinným toliko trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1 a odst. 2 písm. b) a c) trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Stěžovatel byl v této věci vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 11 Nt 172/2001 ze dne 28. června 2001 s účinností od 26. června 2001, a to ze všech zákonných vazebních důvodů. Z vazby byl propuštěn usnesením téhož soudu č. j.
Nt 6 T 93/2002-4057 ze dne 12. listopadu 2002. Proti rozsudku byla podána odvolání, přičemž spis byl k věcnému rozhodnutí odvolacího soudu odeslán až 7. února 2006 po odstranění procesních pochybení, spočívajících v nedoručení rozsudku čtyřem obžalovaným v jejich jazyku, absenci části odůvodnění odvolání státního zástupce, absenci obligatorního obhájce jednoho z obžalovaných pro další řízení, absenci vyhotovení plné moci, resp. substituční plné moci dvou obhájců, nedostatcích v protokolu o hlavním líčení týkajících se přítomnosti osob, absenci dokladu o vyrozumění jednoho z obžalovaných o konání jedné z částí hlavního líčení a v nedostatečném uspořádání žurnalizace spisu. Prognóza časového průběhu dalšího řízení byla dána tímto soudem do horizontu měsíců s ohledem na to, že se jedná o trestnou činnost spáchanou ve čtyřiceti dílčích skutcích a kladenou za vinu celkem patnácti osobám. Z listin připojených k tomuto sdělení Ústavní soud zjistil, že kromě stěžovatele jsou mezi obžalovanými v této věci i další tři osoby, které nejsou občany České republiky, a stěžovatel byl nepravomocně uznán vinným ze spáchání jednoho útoku, který se týká organizování nedovoleného převedení osob do Spolkové republiky Německo.
10. Na výzvu Ústavního soud sdělila Policie České republiky, že úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákona byly zahájeny již 7. července 2003. Současně byly vyžádány odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu na cca 55 telefonů, které se průběžně měnily. Dále byly vyžádány příkazy ke sledování osob a věcí a materiály ze Spolkové republiky Německo. Na přelomu let 2003 a 2004 byl přesně ztotožněn v pachateli stěžovatel. Poté byla prováděna šetření osob (řidičů), které měly být najímány stěžovatelem za účelem převádění osob z České republiky do Spolkové republiky Německo. Usnesením policejního orgánu ČTS: ÚOOZ-148/V7-2003-E2 ze dne 9. srpna 2005 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro spáchání trestných činů nedovoleného překročení státní hranice podle §171 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákona a účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 trestního zákona, kterých se měl dopustit v celkem devíti útocích tím, že v letech 2002 až 2004 společně s dalšími osobami organizoval nedovolené převádění osob do Spolkové republiky Německo. Po zahájení trestního stíhání byl stěžovatel v září 2005 vyslechnut a od února 2006 proběhly výslechy pěti osob (z toho na výpovědích dvou z nich je založen zatýkací rozkaz, pro nějž byl stěžovatel ve vydávací vazbě), které musely být předvolávány opakovaně. Dozorující státní zástupce měl přitom již při zahájení trestního řízení v úmyslu přerušit toto trestní stíhání v případě, že bude stěžovatel vydán k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo s tím, že pokud tam bude odsouzen, měl v úmyslu trestní stíhání zastavit. Pouze pro případ, že přípravné řízení bude ukončeno dříve, než dojde k vydání stěžovatele do Spolkové republiky Německo, mělo být uvažováno o podání obžaloby. O uvalení vazby nebylo policejním orgánem uvažováno, protože byl stěžovatel vzat do vydávací vazby před zahájením trestního stíhání, a proto jeho vzetí do vazby v zahájeném trestním řízení nebylo možné.
11. V doplnění vyjádření z 11. května 2006 stěžovatel uvedl, že bude v České republice stíhán rovněž pro zbývající tři skutky, pro něž je už stíhán ve Spolkové republice Německo a doposud nebyl stíhán v České republice. Proto se domnívá, že důvod pro vydání a tím i důvody vydávací vazby již nejsou dány. K tomuto podání připojil sdělení policejního orgánu ČTS: ÚOOZ-148/V7-2003 ze dne 5. května 2006 o tom, že po seznámení s výsledky vyšetřování zamítnul návrh stěžovatele na doplnění vyšetřování o tři další skutky, pro něž je stíhán ve Spolkové republice Německo s tím, že ohledně těchto skutků bude postupováno "dle ust. §158 odst. 3 trestního řádu pod novým číslem jednacím".
VI. Přerušení řízení
12. II. senát Ústavního soudu, povolaný projednat a rozhodnout o ústavní stížnosti, v této fázi řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná a že v posuzované věci byla aplikována zákonná ustanovení, jež jsou v rozporu s ústavním pořádkem. Proto usnesením č. j. II. ÚS 732/05-28 ze dne 9. srpna 2006 přerušil řízení a navrhl zrušení §400 odst. 1 trestního řádu. Důvod přerušení řízení pak usnesením č. j. II. ÚS 732/05-43 ze dne 26. dubna 2007 rozšířil o návrh na zrušení §398 odst. 6 trestního řádu.
13. Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 63/06 ze dne 29. ledna 2008 (N 21/48 SbNU 223; 90/2008 Sb.) byla ustanovení §398 odst. 6 věty prvé a §400 odst. 1 trestního řádu zrušena dnem 31. prosince 2008.
VII. Stanovisko pléna
14. V mezidobí byl Ústavní soud konfrontován se skutečností, že bylo rozhodnutím ministra spravedlnosti č. j. 3352/2004-MO-M/69 ze dne 18. prosince 2006 zrušeno rozhodnutí o povolení vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo, nebylo povoleno vydání k tomuto trestnímu stíhání a bylo nařízeno propuštění stěžovatele z (vydávací) vazby. Na základě toho vydal Městský soud v Praze dne 19. prosince 2006 příkaz k propuštění stěžovatele z vazby na svobodu, a ten byl Vazební věznicí Praha-Pankrác téhož dne ve 14:15 hod. propuštěn na svobodu. Proto se stěžovatel v době rozhodování o ústavní stížnosti již nenachází ve vazbě, o níž bylo rozhodováno napadenými ústavními stížnostmi. V takovéto procesní situaci v minulosti rozhodoval Ústavní soud rozdílně, což bylo pro II. senát Ústavního soudu důvodem pro podání návrhu podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu").
15. Na základě tohoto návrhu přijalo plénum Ústavního soudu pod sp. zn.
Pl. ÚS 25/08-st. stanovisko (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 49, část III.) ve znění: "O aktuální zásah do základních práv ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se jedná vždy, jestliže se tento zásah - a tedy i případné následné vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu - může projevovat v právní sféře stěžovatele. Proto ochrana základního práva na osobní svobodu, které je zakotveno v čl. 8 Listiny základních práv a svobod a ze kterého vyplývá, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod), vyžaduje, aby nezákonné rozhodnutí o vazbě bylo vždy zrušeno, a to i v těch případech, kdy již vazba v době rozhodování Ústavního soudu netrvá.".
VIII. Právní východiska
16. Právní východiska pro posouzení ústavní stížnosti byla Ústavním soudem již dostatečně projednána v souvisejících řízeních, a to především ve shora uvedeném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 63/06 (viz výše), na jehož odůvodnění proto Ústavní soud pro stručnost odkazuje.
IX. Závěry
17. Pro závěry vedoucí k rozhodnutí o podané ústavní stížnosti není bez významu, že v řízení vedeném Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 6 T 93/2002 (pro něž bylo provedení jeho vydání původně ministrem spravedlnosti odloženo) byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu již usnesením téhož soudu ze dne 12. listopadu 2002 a toto řízení se tehdy nacházelo ve stadiu odvolání. Nešlo tedy předpokládat, že by případné vydání představovalo zásadní překážku tohoto řízení. Ve vztahu ke stíhání vedenému Policií České republiky pod ČTS: ÚOOZ-148/V7-2003-E2 (které bylo následným důvodem ministra spravedlnosti pro odklad vydání) lze z vyjádření policejního orgánu na jednu stranu dovodit, že v něm bylo uvažováno o vzetí stěžovatele do vazby, na druhou stranu z téhož vyjádření lze dovodit, že státní zástupce měl v úmyslu po vydání stěžovatele přerušit trestní stíhání podle §173 odst. 1 písm. d) trestního řádu a v případě odsouzení ve Spolkové republice Německo zastavit trestní stíhání podle §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Ani v případě tohoto trestního stíhání stěžovatele nelze proto dospět k závěru, že by mohlo být oprávněným důvodem pro odklad vydání.
18. Z rozhodnutí ministra spravedlnosti nevyplývá ani to, z jakého podnětu bylo o odložení vydání rozhodováno, ani jakými úvahami se ministr spravedlnosti řídil, ani zda a jak byla zvažována možnost dočasného předání podle §400 odst. 2 trestního řádu. Tato rozhodnutí ostatně nebyla stěžovateli nikdy doručena a nebyla mu ani dána možnost domáhat se jejich soudního přezkumu. Z rozhodnutí obecných soudů, která byla napadena ústavní stížností pak vyplývá, že se těmito úvahami v podstatě nezabývaly ani ony, když vycházely z rozhodnutí ministra spravedlnosti coby nezpochybňovaného faktu, a výše uvedené trestní stíhání, jež bylo následným důvodem pro odklad vydání, braly jako možný důvod pro uvalení útěkové vazby. Ani posledně uvedená skutečnost je tedy nevedla k úvahám o kolizi vazby ve vydávacím řízení s možnou vazbou v tuzemském trestním stíhání, které je naopak měly vést k obezřetnosti při ochraně základních práv a svobod stěžovatele, k níž jsou povinny podle čl. 4 Ústavy České republiky, jak bylo vyloženo mimo jiné v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 63/06 (viz výše).
19. Rozhodnutím ministra spravedlnosti o odložení vydání ztratila vazba ve vydávacím řízení svůj ústavněprávní základ s ohledem na to, že její další trvání nebylo již primárně odůvodněno vydáním k trestnímu stíhání do ciziny, nýbrž prováděním jiných trestních stíhání proti stěžovateli v tuzemsku. Původní důvod vazby byl tedy odkladem vydání upozaděn. Rozhodnutí ministra spravedlnosti o odkladu vydání, které se tak stalo co do podstaty rozhodnutím o vazbě stěžovatele z jiného důvodu než vydání, ani nebylo podrobeno soudnímu přezkumu tak, jak je to obvyklé u vazeb uvalených při trestním stíhání v tuzemsku (přezkum nejen vazebních důvodů, ale i důvodnosti trestního stíhání a nezbytnosti vazby, jakož i její periodický přezkum). Tato vazba se tak dostala po rozhodnutí ministra spravedlnosti do rozporu s čl. 8 odst. 5 Listiny, neboť již byla mimo efektivní soudní kontrolu. Obecné soudy, rozhodující v posuzované věci o žádosti o propuštění, vycházely pouze z platné úpravy podústavního práva, která jim neumožňovala přezkum rozhodnutí ministra spravedlnosti o odkladu vydání. Tato úprava však sama o sobě byla protiústavní, což mohlo obecné soudy vést k návrhu na její zrušení. Za pochybení obecných soudů v této věci lze tedy považovat především to, že se ústavněprávním rozměrem dané věci nezabývaly, a nepodaly tudíž návrh na zrušení aplikovaného podústavního práva. Tímto sebeomezením vlastní pravomoci se tedy i obecné soudy v rozhodnutích napadených ústavní stížností spolupodílely na porušení čl. 8 odst. 5 Listiny.
20. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zcela vyhověl, aniž by se zabýval porušením základního práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu pak obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
X. Procesní akcesoria
21. Ústavní soud upustil od ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a stěžovatel i Městský soud v Praze s tímto postupem souhlasili. Vrchní soud v Praze a Městské státní zastupitelství v Praze nereagovaly na žádosti o souhlas s upuštěním od ústního jednání, které obsahovaly upozornění, že v takovém případě bude mít Ústavní soud za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Ústavní soud tedy uzavírá, že podmínky §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu byly v posuzovaném případě dány.