ECLI:CZ:US:2008:2.US.737.06.1
sp. zn. II. ÚS 737/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti J. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem se sídlem Jindřichův Hradec, Pravdova 1113/II, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2006 ve věci sp. zn. 7 Co 1865/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svým návrhem brojí proti třetímu odstavci výroku rubrikovaného rozsudku, kterým nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Napadeným rozhodnutím měl krajský soud dle názoru stěžovatelky porušit její právo na spravedlivý proces dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. 4. 2006 bylo v plném rozsahu vyhověno žalobě stěžovatelky, která navrhla, aby byla nemovitost v rámci vypořádání společného jmění manželů přikázána do výlučného vlastnictví žalovanému P. K. a aby byl žalovaný povinen zaplatit stěžovatelce na vypořádání jejího podílu částku 875.000,- Kč. Současně bylo žalovanému uloženo zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 20.355,- Kč.
Na základě odvolání obou účastníků rozhodl ve věci Krajský soud v Českých Budějovicích, jenž napadeným rozsudkem prvoinstanční rozhodnutí meritorně potvrdil, ale výrok o nákladech řízení změnil tak, že žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Stěžovatelka má za to, že krajský soud chybně interpretoval §142 odst. 1 občanského soudního řádu, jelikož v analogických případech má být přiznána náhrada nákladů řízení straně, která vypořádání spoluvlastnictví navrhla způsobem, jakým soud ve věci posléze rozhodl. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na judikát R 42/72 Sbírky soudních rozhodnutí a rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1980 ve věci sp. zn. 3 Cz 4/80. Z výše uvedených důvodů, s odvoláním na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 712/01 a s poukazem na skutečnost, že sporná částka náhrady nákladů řízení převyšuje několikanásobně výši jejího měsíčního příjmu, se stěžovatelka domnívá, že Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem porušil její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny.
Po posouzení věci a zvážení stěžovatelčiných argumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud musí nejprve zdůraznit, že se necítí být oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutí nejsou porušeny ústavní procesní zásady. Ústavní soud nepředstavuje nadřazenou instanci soudů obecných, a není proto v jeho pravomoci napravovat svým rozhodnutím každou nezákonnost, tím méně nesprávnost, k níž v rozhodnutí u obecných soudů došlo (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 13/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 1, nález č. 23, str. 251, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. VI. ÚS 23/93, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 1, nález č. 5, str. 41). Jelikož Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů, a to ani tehdy, jestliže se se závěry obecných soudů neztotožňuje. Má-li být nezákonnost chápána jako neústavnost, čili nezákonnost v rovině ústavního práva, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 707/2000, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 137, str. 195, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 623/2000, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 30, nález č. 69, str. 163). Úkolem Ústavního soudu proto není kontrola všech nezákonností v rozhodování orgánů veřejné moci, nýbrž pouze takových nezákonností, které dosahují intenzity, jež ve svém důsledku narušuje ústavnost, zahrnujíc v to zásahy do základních práv a svobod jednotlivce (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 504/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 31, nález č. 138, str. 227, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, nález č. 5, str. 17). Dle názoru Ústavního soudu k takové situaci v posuzovaném případě nedošlo.
V projednávané věci rozhodl odvolací soud v otázce nákladů řízení tak, že žádné straně náhradu nákladů nepřiznal, což odůvodnil skutečností, že předmětem řízení bylo vypořádání společného jmění manželů, u něhož "nelze hovořit o procesním úspěchu či neúspěchu toho kterého z účastníků, neboť oběma účastníkům se dostalo stejného podílu ze společného majetku." Takový závěr krajského soudu sice zcela nekoresponduje s premisami stěžovatelkou uvedených judikátů, současně ale není možno bez dalšího tvrdit, že je s nimi v jednoznačném rozporu. Navíc je třeba připomenout, že soudní rozhodnutí nepředstavují v České republice pramen práva; rozhodovací činnost obecných soudů proto není "omezována" precedenčním působením dřívějších soudních rozhodnutí (jež slouží jen jako pomocná, fakultativní rozhodovací kritéria); konkrétní soudní rozhodnutí se tak musí pohybovat "toliko" secundum et intra legem. Interpretace zákonného ustanovení, odporující interpretaci provedené v publikované judikatuře, nemůže z výše uvedených důvodů sama o sobě založit protiústavnost napadeného soudního rozhodnutí, a to ani s případným odkazem na zásadu právní jistoty.
Krajský soud v posuzované věci dospěl k takové interpretaci §142 občanského soudního řádu, jež sice plně nereflektuje závěry stěžovatelkou zmíněných judikátů, již však v žádném případě dle názoru Ústavního soudu není možno označit za protiústavní. Pouze na okraj Ústavní soud připomíná, že v předmětné věci odvolací soud znění petitu stěžovatelky ne zcela převzal, neboť žalovanému uložil zaplacení daných finančních částek ve lhůtě, kterou navrhoval žalovaný, nikoli stěžovatelka. Ústavní soud proto uzavírá, že krajský soud napadeným rozsudkem právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny neporušil. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry krajského soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které Krajský soud v Českých Budějovicích v napadeném rozhodnutí učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu