ECLI:CZ:US:2008:2.US.825.08.1
sp. zn. II. ÚS 825/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti S. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem Advokátní kanceláře Ritter-Šťastný, se sídlem v Olomouci, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci sp. zn. 55 To 460/2007 ze dne 18. prosince 2007, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 31. března 2008 se stěžovatel domáhá v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 3 T 70/2007 ze dne 17. září 2007, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 a 2 písm. b) a c) trestního zákona ve spolupachatelství, kterého se měl dopustit tím, že společně se dvěma spoluobžalovanými navštívil Ing. S. K., jehož vulgárně a jinak vyzýval k rezignaci na mandát zastupitele obce, a poté, co ing. K. spoluobžalovaný D. přiložil na krk nůž s tím, že jej řízne pokud nepodepíše rezignaci, poškozený podepsal stěžovatelem předloženou listinu s rezignací. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let. Tvrdí, že oběma rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a zásada presumpce neviny.
2. V ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že zjištěný skutkový stav neodpovídá provedeným důkazům, obecné soudy nerozhodovaly na základě náležitě objasněného stavu věci a porušení presumpce neviny. Ačkoliv je rozhodnutí obecných soudů založeno na výpovědi poškozeného, tak právě z této výpovědi nevyplývá, že stěžovatel měl vyvíjet slovní nátlak a takový závěr nelze dovodit ani ze žádného z ostatních provedených důkazů. Obecné soudy tedy podle něj vycházely spíše z vyspekulovaného předpokladu. S odkazem na výpovědi M. K., J. P., a I. označuje za tendenčně překroucený i závěr, že skupina svědků z politického uskupení, za které poškozený K. kandidoval, dostala přislib odstoupení Ing. K. toliko z funkce člena rady a nikoliv i zastupitelstva. Volné hodnocení důkazů soudem musí mít podle něj své meze. Poukazuje i na to, že bylo soudům známo, že poškozený K. v minulosti byl schopen nůž popsat a tvrdil, že ho viděl. Tuto skutečnost soudy nijak dále neobjasňovaly a tudíž nerozhodovaly na základě náležitě zjištěného skutkového stavu věci. A to přesto, že stěžovatel navrhoval předvolat některé osoby, které slyšely, jak poškozený útočníkův nůž popisuje. To přitom kontrastuje s tím, že po zahájení trestního stíhání konstantně vypovídá, že nůž neviděl, a nemůže ho proto ani popsat. Tato skutečnost nevedla obecné soudy k hlubším úvahám o míře důvěryhodnosti poškozeného. Soudy nevzaly tedy v potaz ani to, že na poškozeném či jeho oděvu nebyly žádné stopy po vykonaném násilí, že sice tehdejšímu starostovi sdělil, že odstoupil, ale nezmínil se mu o noži, že věc bezprostředně po činu ale ani nikdy později sám od sebe neohlásil na policii, že se nikdy nedomáhal neplatnosti své rezignace na funkci člena zastupitelstva, a že svědek K. U. poškozeného označil za vyhýbavého diplomata. Neobstojí podle něj argumenty, že "poškozený při výpovědi působil velmi klidně, jeho výpověď vyznívala velice seriozně", a že pokud by chtěl ublížit, mohl celou situaci vykreslit daleko dramatičtěji a mohl nůž popsat do větších detailů. Proti tomu totiž stojí motivace volebního uskupení poškozeného pro účast ve volbách (volba konkrétního starosty) a následné zcela odlišné jednání poškozeného. Motivem jeho jednání není tedy snaha ublížit stěžovateli, ale snaha uvést závažný důvod, proč nemůže dále vystupovat v komunální politice. Stěžovatel odvolacímu soudu také vytýká, že jako z usvědčujícího důkazu vycházel z "otevřeného dopisu V. M.", aniž by se pokusil jakkoli verifikovat informace v něm uváděné. Přitom je zcela jasné, že i V. M. měla důvod snažit se ovlivnit výsledek volby starosty a mohla v dopise uvádět nepravdy.
3. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto mu zásadně nepřísluší vstupovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů, pokud jejich rozhodnutí či k němu vedoucí postup nepředstavují porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto bylo Ústavním soudem judikováno, že toliko v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. 671/02, N 10/29 SbNU 69), resp. nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu zásadně pouze v případech důkazů opomenutých, případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N. 91/33 SbNU 377). Na těchto zásadních právních východiscích pro přezkum ústavních stížností nemá Ústavní soud důvod cokoliv měnit ani v posuzovaném případě.
4. Obecné soudy se nacházely v situaci, kdy jediným přímým usvědčujícím důkazem proti celkem třem obžalovaným byla výpověď poškozeného, protože pouze tyto čtyři osoby se nacházely v rozhodné době na místě činu. Podrobně se zabývaly hodnověrností poškozeného. Dospěly k závěru, že s ohledem na všechny zjištěné okolnosti události předcházející a po ní následující, s ohledem na konstantní a věcnou podobu výpovědi poškozeného jak v přípravném řízení tak u soudů obou stupňů, a s ohledem na neutrální vztahy mezi poškozeným na straně jedné, a obžalovanými na straně druhé, poškozený nevypovídal záměrně v neprospěch obžalovaných, tedy ve snaze přivodit jejich trestní stíhání. Přitom se obecné soudy co do podstaty zabývaly všemi námitkami obhajoby, resp. momenty jednání poškozeného (jeho konkrétním postupem při volbě starosty, následnou komunikací s představiteli své volební strany a starostou, okolnostmi zahájení trestního stíhání, apod.), na které obhajoba poukazovala. Argumentace, že motivem jednání stěžovatele bylo zakrýt jeho selhání v politickém životě obce je v úrovni alternativy vyhodnocení skutkového děje. Není však úlohou Ústavního soudu, aby byl arbitrem mezi úvahami stěžovatele a úvahami obecného soudu, protože závěry obecných soudů nepochybně mají podklad v provedeném dokazování a nepředstavují extrémní exces vůči pravidlům formální logiky resp. zásadám spravedlivého procesu vůbec. Jak bylo vyloženo výše, v takové situaci by se Ústavní soud svým zásahem dostal do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Stejný závěr lze uvést i ohledně dílčího vyhodnocení důkazní situace v otázce zda poškozený dopředu přislíbil rezignovat na členství jen v radě nebo i v zastupitelstvu obce. Na jedné straně stála výpověď svědka K., kterou akcentuje stěžovatel, podporována výpovědí svědka B., že chtěl rezignovat na obojí. Jim kontrovala výpověď svědka P. (rozhodně s nimi totiž nebyla v souladu), podporována výpovědí poškozeného, že přislíbil rezignaci jen na členství v radě. Ani v této situaci Ústavní soud nemůže ani nechce vstupovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů rozhodnout o věci a všech dílčích otázkách. Konečně bylo reagováno i na námitku absence konkrétních výhrůžných projevů ze strany stěžovatele na adresu poškozeného, coby kvalifikačního předpokladu dané skutkové podstaty trestného činu tím, že odvolací soud poukázal na právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 729/2005 ze dne 15. června 2005, totiž, že k naplnění skutkové podstaty postačí, aby přítomnost dalšího pachatele na místě činu účinek výhrůžek zesilovala. Lze tedy shrnout, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je jen pokračováním obhajoby stěžovatele co do rozsahu a podstaty naposled uplatněné v odvolání, aniž by byla jakkoliv posunuta do ústavněprávní roviny.
5. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu