ECLI:CZ:US:2008:2.US.838.08.1
sp. zn. II. ÚS 838/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. Mgr. Bc. F. Š., zastoupeného JUDr. Karlem Klímou, advokátem Advokátní kanceláře JUDr. Hana Klímová & Doc. JUDr. Karel Klíma, CSc., se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1336/2007-765 ze dne 29. listopadu 2007, rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 9 To 27/2007 ze dne 22. března 2007, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 1 T 147/2004 ze dne 29. listopadu 2006, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Plzni a 3) Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Plzni a 3) Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. dubna 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, z nichž rozsudkem soudu prvého stupně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu jednoho roku, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání v celém rozsahu zrušen rozsudek soudu prvého stupně a nově byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podle §224 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že jako řidič osobního automobilu couval z místa ležícího mimo vozovku do místní komunikace, a protože řádně nesledoval situaci v silničním provozu, tak zadní částí vozidla narazil do chodkyně I. S., která šla po pravém okraji vozovky, a ta následkem pádu na vozovku utrpěla újmu na zdraví. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu jednoho roku. Usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasáhnuto do jeho práv a svobod zaručených čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39, a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V ústavní stížnosti je obsáhle rekapitulován proces, v němž se stručně řečeno střetly verze poškozené, že k jejímu pádu došlo v důsledku couvání automobilu stěžovatele, s verzí stěžovatele, že k pádu poškozené došlo z jiných příčin. Konstatuje, že celé trestní řízení bylo postiženo řadou pochybení a obsáhle rekapituluje jak své námitky proti verzi poškozené, tak i své hodnocení znaleckých posudků z oborů zdravotnictví, odvětví klinické psychologie a psychiatrie (ohledně stěžovatele i poškozené), z oboru silniční dopravy, odvětví dopravní nehody (z podnětu soudu i z podnětu stěžovatele), z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (ohledně poškozené), a své námitky proti hodnocení týchž důkazů ze strany obecných soudů. Došlo tedy podle něj k ignorování, popř. bagatelizaci důkazů hovořících v jeho prospěch. Odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho jednotlivými konkrétními námitkami ani neuvedl, jakými úvahami se při přezkumu řídil. Ve vztahu k námitkám proti znaleckému dokazování poukazuje na nález sp. zn. III. ÚS 299/06 (ze dne 30. dubna 2007 in http://nalus.usoud.cz) a na v něm obsažený názor, že v případě závažných pochybností o správnosti znaleckého posudku, které se nepodaří odstranit, musí soud postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch obviněného. Dále stěžovatel poukazuje na obecné principy ústavně souladného dokazování a hodnocení jeho výsledků, tak jak byly vyloženy v nálezech sp. zn. III. ÚS 258/99 (N 148/16 SbNU 99), sp. zn. III. ÚS 188/99 (N 156/16 SbNU 157), sp. zn. III. ÚS 464/99 (N 109/19 SbNU 63), sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267). Podobně odkazuje na závěry o podmínkách spravedlnosti procesu, tak jak jsou obsaženy v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva ve věci Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku (ze dne 6. prosince 1988, č. 10590/83), a ve věci Delcourt proti Belgii (ze dne 17. ledna 1970, č. 2689/65, obé in http://www.echr.coe.int/).
3. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, se jím může také zabývat věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Podle tohoto principu se lze u Ústavního soudu domáhat ochrany ústavnosti v konkrétní věci jen tehdy, pokud byly vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ony procesní prostředky k ochraně práva jsou a mají být právě k tomu, aby došlo ke zrušení či nápravě rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci. Z toho mimo jiné vyplývá, že se ústavní stížností nelze domáhat zrušení rozhodnutí, které bylo v důsledku jiného procesního prostředku již zrušeno v řízení před obecnými soudy. Takové rozhodnutí totiž nemůže z podstaty věci zasahovat do ústavně zaručených práv a svobod.
4. V posuzovaném případě je vedle rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu napadán i rozsudek soudu prvého stupně. Ten byl v důsledku podaného odvolání zcela zrušen. Proto je ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí soudu prvého stupně nepřípustná, a jako taková byla v této části odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto mu zásadně nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů (čl. 90 Ústavy České republiky), pokud jejich rozhodnutí či jemu předcházející postup nepředstavují porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Nesprávná aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), resp. nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu zásadně pouze v případech důkazů opomenutých, případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N. 91/33 SbNU 377). Na těchto zásadních právních východiscích pro přezkum ústavních stížností nemá Ústavní soud důvod cokoliv měnit ani v posuzovaném případě.
6. V situaci, kdy proti sobě stojí tvrzení obžalovaného a tvrzení poškozené, není možné, aby obecné soudy bez dalšího alibisticky vycházely ze zásady in dubio pro reo, jak se stěžovatel snaží svojí argumentací naznačit. Takovým postupem by totiž zcela nepochybně došlo k nepřípustnému sebeomezení obecných soudů při výkonu jejich pravomoci. Pokud jde o námitky stěžovatele ve vztahu k podkladům znaleckého dokazování, způsobů zacházení s nimi, a výsledků dokazování, tyto nejenže nebyly obecnými soudy opomenuty, ale zejména pokud se jedná o posudky z oboru silniční dopravy, odvětví dopravní nehody, byly naopak zcela akceptovány. Jinak si totiž nelze vyložit komplexní vyhodnocení vyúsťující v konstatování soudu prvého stupně, které nezpochybnil ani odvolací soud, že "závěry obou znaleckých posudků jsou pouze v rovině pravděpodobnosti a hodnocení technické přijatelnosti výpovědí stěžovatele a poškozené" (str. 12 rozsudku). Odvolací soud pak zcela jasně vyložil, že svůj závěr o vině založil na výpovědi poškozené, kterou zejména s ohledem na znalecké dokazování z oboru zdravotnictví (všech dotčených odvětví) uvěřil, a naopak neuvěřil verzi stěžovatele, a to rovněž zejména s ohledem na výsledky znaleckého dokazování z oboru zdravotnictví, a jeho verzi označil za účelovou. Tím se tedy odvolací soud ústavně souladným způsobem vypořádal s podstatou všech vznesených námitek stěžovatele, přičemž důsledné vysvětlování reakce na každou jednotlivou z nich by bylo spíše v rovině formalismu než podstaty věci. Lze tedy uzavřít, že námitky stěžovatele jsou pouze v rovině polemiky se závěry obecných soudů, aniž by věc posouvaly do ústavněprávní roviny, což je pro koncipování ústavní stížnosti nedostatečné (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Na tom nic nemůže měnit ani poukaz na nález sp. zn. III. ÚS 299/06, který se zabýval problematikou biomechaniky, a to jednak obecně s ohledem na to, že se jedná o relativně mladý obor s malým množstvím kritických analýz, a především konkrétně s ohledem na to, že se obecné soudy přes námitky obžalovaného nezabývaly dostatečně kriticky závěry příslušného znaleckého posudku, na němž převážně založily svůj závěr o vině. O nic takového však v posuzovaném případě nejde. Konečně principy obsažené v ostatních rozhodnutích, na něž stěžovatel odkazuje v ústavní stížnosti, co do podstaty byly v rozhodnutích obecných soudů zachovány.
7. Stejně jako dovolací soud dospěl i Ústavní soud k závěru, že v posuzovaném případě nedošlo k "nejextrémnějšímu excesu", a proto ústavní stížnost nedosahuje ústavněprávní relevance. Protože tedy Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta, a to v části týkající se rozsudku soudu prvého stupně jako nepřípustná podle
§43 odst. 1 písm. e) zákona, a ve zbytku jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu