ECLI:CZ:US:2008:2.US.868.08.1
sp. zn. II. ÚS 868/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudců Stanislava Balíka, a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti M. Č., zastoupeného Mgr. Pavlem Hlavičkou, advokátem se sídlem v Praze 4, K Dolům 1924/42, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2007 sp. zn. 7 Tdo 1382/2007, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2007 sp. zn. 8 To 144/2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. února 2007 sp. zn. 30 T 16/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí. Stěžovatel má zato, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv garantovaných čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se rovněž domnívá, že celým řízením došlo k porušení práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 odst. 2 Listiny, a to vzhledem k tomu, že čin, za který byl odsouzen, nikdy nespáchal, ani nezavdal příčinu ke svému zadržení. Stěžovatel byl fakticky zbaven osobní svobody bez existence důvodů uvedených v zákoně.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, stěžovatel tvrdil, stručně řečeno, že k porušení označených práv došlo tím, že orgány činné v trestním řízení zneužily svého silnějšího postavení a porušily tak princip "rovnosti zbraní". Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou převážně procesního charakteru, kdy stěžovatel tvrdil, že jeho výslech byl proveden dne 29. listopadu 2006 v době od 1:00 do 3:00 hod, ač byl ve špatném psychickém stavu, stěžovateli nebyla řádně doručena obžaloba, bylo porušeno jeho právo na obhajobu tím, že si nemohl psát poznámky u stolu, advokát ex offo nepostupoval dostatečně důrazně, nedostatečně s ním komunikoval, žádosti o nahlížení do spisu nebyly protokolovány, nebylo vyhověno návrhu na provedení důkazů výslechem svědků, kteří vypovídali v přípravném řízení odlišně (Ch., M.).
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (30 T 16/2007) se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem obvodního soudu uznán vinným spácháním trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zákona ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody dle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zákona a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona, ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona. Za tyto trestné činy byl podle §238 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou dle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona.
Z podnětu odvolání stěžovatele byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 144/2007 přezkoumán rozsudek soudu prvního stupně a podle §256 tr. řádu bylo odvolání zamítnuto s odůvodněním, že není důvodné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst.1 písm. g) tr. řádu, kterým popřel, že skutek pro který je stíhán spáchal. Podané dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 12. prosince 2007 sp. zn. 7 Tdo 1382/2007 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavním pořádkem chráněná práva nebo svobody. Ústavní soud tedy posuzuje, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by na úkor stěžovatele soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat úvahy soudu, jimiž se řídil při hodnocení provedených důkazů a činit odlišné skutkové závěry. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud nejen oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba (srov. např. sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry řádně a srozumitelně odůvodnily (§125 tr. řádu). Bylo proto třeba zhodnotit, zda v dané věci jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
V této souvislosti Ústavní soud především zdůrazňuje, že veškeré námitky odůvodňující ústavní stížnost uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a zejména v opravných prostředcích. V daném případě je argumentace ústavní stížnosti totožná s tvrzeními, které stěžovatel rozvedl v odvolání a dovolání.
Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou převážně procesního charakteru. K porušení čl. 37 odst. 3 Listiny došlo dle tvrzení stěžovatele tím, že výslech byl proveden dne 29. listopadu 2006 v době od 1:00 do 3:00, ač byl ve špatném psychickém stavu. Údaje o výslechu jsou nepřesné. Stěžovatel byl po předání usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 2) vyslýchán jako obviněný dne 29. listopadu 2006 od 3:05 do 3:15 hod. (č. l. 30-32), žádnou námitku týkající se psychického stavu nevznesl, v celém rozsahu odmítl vypovídat, shodně jako při další výpovědi dne 20. prosince 2006 a v řízení před soudem týkajícím se rozhodnutí o návrhu na vzetí do vazby dne 29. listopadu 2006 (č. l. 4-5). K tvrzení, že stěžovateli nebyla doručena obžaloba Ústavní soud uvádí, že pod č. l. 99 trestního spisu je založena doručenka podepsaná stěžovatelem, dle které mu dne 14. února 2007 bylo doručeno předvolání k hlavnímu líčení na den 21. února 2007 a obžaloba. Námitka stěžovatele, že nebyly protokolovány žádosti o kopie ze spisu, nelze ze spisového materiálu zjistit, pokud o kopie požádal písemně, soud na žádost reagoval - viz dále. Stěžovateli nebylo při hlavním líčení umožněno psaní poznámek "u stolu". Psaní poznámek z průběhu hlavního líčení nebylo stěžovateli odepřeno. Skutečnost, že tak činil na místě pro obžalovaného v řízení před soudem určeném, v žádném případě nezakládá nerovnost stran v tomto řízení. K uplatněné námitce a výhradám stěžovatele ohledně postupu jeho obhájce ex offo, Ústavní soud podotýká, že bylo věcí stěžovatele, aby si zvolil jiného obhájce, kterému by udělil plnou moc k vedení obhajoby.
K porušení čl. 38 odst. 2 Listiny mělo dle tvrzení stěžovatele dojít tím, že jeho žádosti ze dne 23. března 2007 o kopie výpovědí svědků Ch. a M., kteří v řízení před soudem měli vypovídat odlišně od výpovědí v přípravném řízení, bylo vyhověno až 11. února 2008 a výpovědi nemohl analyzovat v odvolání. K této žádosti nutno uvést, že jmenované osoby v přípravném řízení v procesním postavení svědků vyslechnuty nebyly, podaly pouze vysvětlení ve smyslu §158 odst. 5 tr. řádu (č. l. 48-52). Záznamy o těchto vysvětleních však nejsou důkazy použitelné v řízení před soudem, takže případné odlišnosti v těchto záznamech a ve výpovědích svědků slyšených před soudem prvního stupně jsou zcela nerozhodné. V souvislosti se svědeckou výpovědí svědkyně D. M. byl stěžovatel soudem poučen o skutečnosti, že záznam o podání vysvětlení nelze v hlavním líčení citovat a dotazovat se na možné rozpory mezi tímto záznamem a výpovědí svědkyně v řízení před soudem (č. l. 110). Toto poučení a postup soudu prvního stupně je v plném souladu s ustanovením §158 odst. 5 posledních dvou vět : "Nestanoví-li tento zákon jinak, úřední záznam nelze v řízení před soudem použít jako důkaz. Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo obviněný, nemůže mu být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah." I za situace, kdy polemika s obsahem záznamů o vysvětlení a výpovědí svědků před soudem je pro odvolací řízení nepodstatná a výpovědím jmenovaných svědků před soudem byl stěžovatel při hlavním líčení dne 21. února 2007 přítomen, takže s obsahem svědeckých výpovědí byl bezprostředně seznámen. Soud prvního stupně kopie záznamů o podaném vysvětlení T. Ch. a D. M. a protokolu o hlavním líčení obhájci stěžovatele předal dne 28. 3. 2007 (č. l. 130), přičemž veřejné zasedání odvolacího soudu, při kterém bylo projednáno odvolání stěžovatele, se konalo až dne 23. dubna 2007.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní zákon ústavněprávně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout; neshledal tudíž, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by jimi došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). V daném ohledu postačí dále na odůvodnění napadeného rozhodnutí, včetně judikatury tam uvedené, pro stručnost odkázat.
Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení stěžovatelem tvrzených ani jiných jeho ústavně garantovaných práv nebo svobod a návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí byl posouzen jako zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost byla proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 2. září 2008
Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně senátu