ECLI:CZ:US:2008:2.US.920.08.1
sp. zn. II. ÚS 920/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. V., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Otipkou, advokátem se sídlem Poštovní 1794/17, Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2008 sp. zn. 6 Tdo 49/2008, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. 2 To 79/2007 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2007 sp. zn. 46 T 1/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnost napadá stěžovatel všechna shora uvedená rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2007, č.j. 46 T 1/2007-976 byl stěžovatel pod bodem 1) uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu vraždy dle ustanovení §8 odst. 1 k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, trestného činu obecného ohrožení dle ustanovení §179 odst. 1 trestního zákona a trestného činu nedovoleného ozbrojování dle ustanovení §185 odst. 1 trestního zákona. Dále byl uznán pod bodem 2) vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle ustanovení §187a odst. 1 trestního zákona. Podle ustanovení §219 odsl. 2 trestního zákona za použití ustanovení §35 odst. 1 trestního zákona byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 13 roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen dle ustanovení §55 odst. 1 písm. a) trestního zákona trest propadnutí věci a byl ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 trestního řádu zavázán k náhradě škody.
Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo dle §256 trestního řádu zamítnuto jako nedůvodné usnesením Vrchního soudu v Olomouci. Proti shora uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel rovněž dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2008 dle ustanovení §265i odst 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem a následnými rozhodnutími obecných soudů, tak jak jsou popsány shora, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst 1 Listiny základních práva a svobod), dle něhož je každému dáno a zaručeno, aby se při obraně svého práva stanoveným postupem domáhal jeho ochrany před soudy, které jako nezávislé a nestranné orgány jsou k tomu povolány dle čl. 90 Ústavy, a právo na rovnost účastníků řízení před soudy (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), event. právo na obhajobu.
Porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel především ve skutečnosti, že napadená rozhodnutí spočívají na vadné právní kvalifikaci skutku, neboť byl uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu vraždy dle ustanovení §8 odst. 1 k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona v nepřímém úmyslu, tedy podle §4 písm. b) trestního zákona. V průběhu celého dosavadního řízení před obecnými soudy nebyl proveden jediný důkaz, který by svědčil o úmyslu stěžovatele (přímém či nepřímém) kohokoliv usmrtit. Za situace, kdy byly dány zásadní pochybnosti o průběhu skutkového děje, zejména v otázkách střelby na dodávkový automobil, jejího zacílení, průstřelů apod., nevyhověl soud návrhu stěžovatele na doplnění dokazování zejména na provedení rekonstrukce, eventuálně vyšetřovacího pokusu. Zásadním porušením práva na spravedlivý proces, práva na rovnost účastníků v řízení před soudy a práva na obhajobu, rovněž shledává ve skutečnosti, že poškozený P. P. nebyl procesně vyslechnut, a mohl to být v podstatě jen on, který se mohl vyjádřit k okolnosti, v jakém okamžiku byl zasažen střelou.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud uvedl, že ústavní stížnost v podstatě odpovídá svým obsahem dovolání, které bylo dovolacím soudem odmítnuto, a proto postačí odkázat na odůvodnění napadeného usnesení. Vrchní soud v Olomouci rovněž konstatoval, že obsahem ústavní stížnosti jsou námitky, kterými se soud zabýval v odvolání stěžovatele a odkázal na své rozhodnutí ze dne 7. 8. 2007. Krajský soud v Ostravě se krátce vyslovil k námitkám ohledně neprovedení rekonstrukce event. vyšetřovacího pokusu a k nevyslechnutí svědka P. V podrobnostech opět odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě shodné se zásadními námitkami stěžovatele, uvedenými jak v dovolání proti usnesení vrchního soudu, tak i s námitkami, které stěžovatel, resp. jeho obhajoba, uplatňoval i v předchozích řízeních u vrchního a krajského soudu. Ústavní soud musí konstatovat, že se obecné soudy těmito námitkami velmi podrobně zabývaly a dostatečným způsobem se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Nejvyšší soud, ačkoliv dovolání odmítl podle §265i odst. písm. b) trestního řádu, v napadeném usnesení podrobně vyložil, z jakého důvodu vykazuje jednání stěžovatele znaky nepřímého úmyslu (str. 4 - 6). Stejně postupovaly i oba soudy nižšího stupně. Co se týká výslechu svědka P. P., soud I. stupně, jak je patrno z odůvodnění rozsudku, od něj upustil z toho důvodu, že byl neznámého pobytu, zřejmě proto, že sám byl trestně stíhán a byl na něj vydán příkaz k zatčení. Svědek nebyl vypátrán ani na základě vyhlášeného celostátního pátrání a soud měl za to, že i bez výslechu tohoto svědka na základě ostatních provedených důkazů byl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci, a to bez důvodných pochybností. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se tento svědek zdržoval v místě svého bydliště, a pouze liknavostí orgánů činných v trestním řízení nebyl vyhledán a vyslechnut, jedná se pouze o ničím nepodložené tvrzení stěžovatele.
Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí napadená ústavní stížností nevybočují z mezí zákona, v nich učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Stěžovatel byl usvědčen celou řadou důkazů, především výpověďmi svědků a znaleckými posudky. Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily některé z ústavně zaručených práv stěžovatele, kterých se v ústavní stížnosti dovolával. Za dané situace není proto oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.
Ústavní soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu