ECLI:CZ:US:2008:2.US.926.07.1
sp. zn. II. ÚS 926/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti UNIONPNEU, spol. s r.o., se sídlem Zlín, Vizovická 5451, IČ 46990844, právně zastoupené JUDr. Josefem Březíkem, advokátem se sídlem Zlín, Kvítková 4703, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 32 Odo 1715/2006-173, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2006, č. j. 2 Cmo 236/2006-138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2007, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavní práva garantovaná čl. 90 Ústavy, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 1 Cm 342/98, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Krajský soud v Brně uložil rozsudkem ze dne 2. 2. 2006, č. j. 1 Cm 342/98-111, žalované společnosti SCHÄFFER SOF a.s., Dobšická 3660/28, Znojmo, povinnost zaplatit stěžovatelce částku 49.985,- Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku I. a náklady řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno uzavření kupní smlouvy mezi účastníky, neboť nedošlo k dohodě o ceně, žalované vzniklo přijetím objednaného zboží bezdůvodné obohacení ve výši ceny, kterou žalobce zveřejňoval ve svých cenících.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 8. 2006, č. j. 2 Cmo 236/2006-138, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, změnil i výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ohledně výše bezdůvodného obohacení však dospěl k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno stran prokázání výše peněžité náhrady, která by odpovídala skutečnému majetkovému prospěchu žalované. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Cdo 200/2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne 31. 1. 2007, č. j. 32 Odo 1715/2006-174, jako nepřípustné s tím, že předmětem řízení je peněžité plnění, jehož výše nedosahuje zákonné hranice stanovené pro obchodní věci v ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu projednávanou ústavní stížností. Tuto ústavní stížnost považuje s ohledem na judikaturu Ústavního soudu za včasnou, neboť rozhodnutí odvolacího soudu obsahovalo poučení o přípustnosti dovolání a nemůže jít k její tíži, že se tímto vadným poučením řídila a podala dovolání.
Zamítnutí žaloby odvolacím soudem a jeho závěry v otázce výše peněžité náhrady stěžovatelka považuje za nelogické, když z okolností případu (především z toho, že vyfakturovaná cena zboží byla modifikována poskytnutou slevou) je dle ní zřejmé, že žalovaná částka je nižší než byla obvyklá cena poskytnutého plnění, a proto má zato, že provedené důkazy jsou pro posouzení věci z hlediska bezdůvodného obohacení dostačující. Odkaz soudu na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, považuje za nepřípadný, když má za to, že se vztahuje na odlišný případ. Stěžovatelka je tedy přesvědčena, že odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku výše peněžité náhrady z titulu bezdůvodného obohacení a provedené důkazy neposoudil v jejich vzájemné souvislosti. Neposkytl tak ochranu právům stěžovatelky, čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka je dále přesvědčena, že jí nelze vytýkat, že nedoplnila skutková tvrzení a důkazy ohledně výše bezdůvodného obohacení, neboť nebyla odvolacím soudem poučena ve smyslu §118a o.s.ř. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 173/06. Dospěl-li odvolací soud k jinému právnímu názoru ohledně výše bezdůvodného obohacení, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Pokud tak neučinil, porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, a tím zasáhl do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka se ani neztotožňuje s výkladem a aplikací ustanovení §205a) o.s.ř. a domnívá se, že podmínky pro jeho užití nebyly odvolacím soudem splněny.
Za neetický považuje stěžovatelka i výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, který je nespravedlivý a v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na vadné poučení poskytnuté v rozsudku odvolacího soudu, které nemůže jít k tíži stěžovatelky, označuje za nespravedlivý i výrok o nákladech řízení, který učinil dovolací soud.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření poukázal na to, že přípustnost dovolání nemohlo založit chybné poučení obsažené v rozsudku odvolacího soudu. Tento závěr odpovídá konstantní judikatuře (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Odo 425/2002, sp. zn. 29 Odo 10/2003). Nesprávné poučení nemůže již k tíži žalované, ani pokud se jedná o rozhodnutí o nákladech řízení.
Vrchní soud v Olomouci odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž je vysvětleno, proč nebyla stěžovatelka poučena podle §118a o.s.ř. Dle jeho mínění se nález Ústavního soudu, na nějž stěžovatelka v této souvislosti odkazuje, na projednávaný případ nevztahuje. Má za to, že ani nedodržením lhůty k přípravě jednání, z něhož se stěžovatelka omluvila, nebylo porušeno její právo na spravedlivý proces, když je zřejmé, že stěžovatelka požádala, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti. Je přesvědčen, že nepochybil ani při rozhodování o nákladech řízení, kdy s ohledem na plnou úspěšnost žalované aplikoval ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř. Přiznal ovšem, že stěžovatelku poučil o možnosti podat dovolání za situace, kdy jí tento mimořádný opravný prostředek nenáležel.
Společnost SCHÄFFER SOF a. s., se sídlem Znojmo, Dobšická 3660/28 (žalovaná), se svého práva postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdala.
Stěžovatelka v replice na vyjádření účastníků řízení setrvala na svém stanovisku, vyjádřeném v ústavní stížnosti.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady pro to, aby se ústavní stížností proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci mohl zabývat meritorně. Ze znění ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), totiž vyplývá, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě do 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení §72 odst. 4 citovaného zákona pak platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
V daném případě byl ale mimořádný opravný prostředek Nejvyšším soudem odmítnut jako nepřípustný nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení (§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.), ale proto, že jej nepřipouští samotný občanský soudní řád (viz ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.). Jestliže dovolání vůbec nelze - v tomto konkrétním případě - ze zákona považovat za procesní prostředek, který zákon poskytuje k ochraně práv stěžovatelky, tak posledním procesním prostředkem stěžovatelky bylo odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Lhůta k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu počala tedy stěžovatelce běžet následující den po doručení rozsudku odvolacího soudu, tedy dnem 21. 9. 2006. Ústavní stížnost však byla podána k poštovní přepravě až dne 10. 4. 2007, tedy zjevně po lhůtě stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud však nemohl pominout, že stěžovatelka byla v napadeném rozsudku odvolacího soudu chybně poučena, že dovolání je v jejím případě přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Že tomu tak není, je správně odůvodněno v rozhodnutí dovolacího soudu. Za daného stavu má Ústavní soud za to, že by odmítnutí ústavní stížnosti jako opožděné bylo pro stěžovatelku nepřiměřeně tvrdé a mohlo by představovat ze strany Ústavního soudu denegatio iustitie. Stěžovatelce nelze přičítat k tíži to, že se držela shora uvedeného poučení a dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala, aniž by současně s ním podala z opatrnosti i ústavní stížnost. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud zabýval celou ústavní stížností (srov. též usnesení, sp. zn. II. ÚS 215/06, II. ÚS 397/06, zabývající se stejnou problematikou).
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavních práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace a aplikace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že zasáhne do některého ústavně zaručeného základního práva. To ovšem Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
K námitkám stěžovatelky, týkajícím se postupu odvolacího soudu v souvislosti s hodnocením provedených důkazů a z nich vyvozených právních závěrů, je nutno připomenout, že z ústavního principu nezávislosti obecných soudů, o němž bylo pojednáno v předchozím odstavci, vyplývá též zásada jejich volného hodnocení důkazů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv chráněných předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená zásah do základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud postupoval při hodnocení důkazů a vyvozování právních závěrů svévolně, když naopak přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu a praxi obecných soudů, týkající se otázky výše peněžité náhrady z titulu bezdůvodného obohacení. Samotná okolnost, že se stěžovatelka s jeho právními závěry neztotožňuje, přitom odůvodněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Stěžovatelkou napadené výroky odvolacího soudu a dovolacího soudu o nákladech řízení, které považuje za neetické, jsou pak odrazem způsobu rozhodnutí ve věci. Pokud odvolací soud aplikoval s ohledem na plnou úspěšnost žalované v odvolacím řízení ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř., za použití §224 odst. 1 o.s.ř., a dovolací soud vyšel při rozhodování o nákladech řízení ze závěru, že podané dovolání nebylo ze zákona přípustné, a o náhradě nákladů rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., a své závěry dostačujícím a srozumitelným způsobem odůvodnily, jejich postup je možno označit za ústavně konformní. Jak uvedl ve svém vyjádření Nejvyšší soud, samotná skutečnost, že stěžovatelka byla nesprávně poučena o možnosti podat dovolání, nemohla jít k tíži žalované.
Při posouzení stěžovatelčiny námitky, že za situace, kdy se z jednání odvolacího soudu omluvila, měla být písemně poučena ve smyslu ustanovení §118a) o.s.ř., je třeba vyjít z průběhu celého řízení. Soudní spor ohledně zaplacení částky 49.985,- Kč s příslušenstvím z titulu kupní smlouvy probíhal od r. 1998, přičemž první rozsudek ve věci, jímž bylo žalobě stěžovatelky vyhověno, byl vyhlášen již 26. 5. 2004. Tento rozsudek byl odvolacím soudem zrušen. V odůvodnění zrušujícího rozhodnutí byla naznačena možnost nastolení otázky zcela jiné právní kvalifikace, než o jaké soud dosud uvažoval, tj. otázka bezdůvodného obohacení, a pro ten případ bylo soudu uloženo, aby splnil svou poučovací povinnost podle §118a o.s.ř. Stěžovatelce tedy bylo známo, že odvolací soud má na věc jiný právní názor než soud prvního stupně. Nalézací soud poté vydal v pořadí druhý rozsudek, jímž žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce žalovanou částku z titulu bezdůvodného obohacení, aniž by však naznačenou poučovací povinnost splnil. Takovou vadu řízení je způsobilý napravit odvolací soud, který může účastníky poučit přímo sám, aniž by věc rušil a vracel soudu prvního stupně. Poučovací povinnost je však určena pouze účastníkům přítomným u jednání, což vyplývá přímo z dikce ustanovení §118a) o.s.ř. Za dané situace se stěžovatelka a její právní zástupce, jímž muselo být stanovisko odvolacího soudu z jeho předchozího rozhodnutí známé, nechovali dostatečně procesně obezřetně, když se z jednání u odvolacího soudu omluvili a požádali, aby bylo jednáno v jejich nepřítomnosti. Stěžovatelka nemůže proto nyní odvolacímu soudu vytýkat, že nedodržel lhůtu dle §115 odst. 2 o.s.ř. a ve věci jednal a že jí měl sdělit potřebné poučení písemně. Stěžovatelčin odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu je nepřípadný. Nález ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 173/06, nezpochybnil skutečnost, že ustanovení §118a o.s.ř. dopadá jen na případy, kdy je příslušný účastník přítomen u jednání, čemuž zajisté nasvědčuje gramatický výklad této normy. Pouze poukázal na konkrétní specifickou situaci, spočívající např. v tom, že stěžovatel je osobou s omezenou způsobilostí k právním úkonům, pro niž měl být v případě nepřítomnosti u jednání poučen jiným vhodným způsobem. O takovou situaci ale v projednávané věci, kde byla stěžovatelka navíc zastoupena advokátem, nejde.
Tzv. překvapivé rozhodnutí, za něž stěžovatelka označuje rozhodnutí odvolacího soudu, je obvykle spojováno se situací, kdy odvolací soud napadené rozhodnutí posoudí po právní stránce odlišně a svůj právní názor založí na důkazu provedeném teprve v odvolacím řízení, ke kterému neměl stěžovatel možnost se vyjádřit. Takovým postupem není též dodržena zásada dvojinstančnosti řízení. V projednávané věci ovšem odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak na rozdíl od něj posoudil problematiku zjišťování výše peněžité náhrady odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu žalované po právní stránce jinak. Soud druhého stupně proto při změně napadeného rozhodnutí nepřesáhl meze své pravomoci vymezené aplikovaným ustanovením §220 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a jeho rozhodnutí tudíž nelze kvalifikovat jako překvapivé ve smyslu judikatury Ústavního soudu, na niž stěžovatelka odkazuje.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že zásadu dvojinstančnosti v civilním řízení nelze považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany. Takové základní právo v oblasti občanskoprávního řízení není garantováno ani Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách (právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví článek 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě).
S ohledem na to, že Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích obecných soudů porušení tvrzených základních práv stěžovatelky, postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu