ECLI:CZ:US:2008:2.US.980.08.1
sp. zn. II. ÚS 980/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského v právní věci navrhovatelky SCA Packaging Česká republika s.r.o., IČ: 44222882, se sídlem v Jílovém u Děčína, Teplická 109, zastoupené Mgr. Pavlem Vintrem, advokátem se sídlem v Praze 10, V Olšinách 10, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2008 sp. zn. 2 Cmo 240/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí. Domnívá se, že v řízení před uvedeným soudem bylo porušeno její právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavně právní argumentaci a výslovně směřuje do podústavního práva. Stěžovatelka dále tvrdila, že odvolací soud porušil minimální míru předvídatelnosti soudního rozhodnutí, nevypořádal se dostatečně s jejími námitkami ani s žalobním návrhem, neboť stěžovatelka požadovala nejen úhradu dlužné částky, ale i smluvní pokuty, nesprávně byla vyčíslena odměna za právní zastoupení a daň z přidané hodnoty.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentovala judikaturou Ústavního soudu, sp. zn. I ÚS 654/03, judikaturou Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1109/2000, 29 Odo 847/2001, R 391/206 a navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Stěžovatelka se dovolává zásahu Ústavního soudu, neboť v jejím případě došlo k porušení základního práva garantovaného čl. 36 odst.1, odst. 2 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), a tak jej není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Ústavní soud tedy neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci, přičemž v zásadě opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení. Ústavní soud připomíná, že pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, a to v podstatě v obdobném smyslu a rozsahu jako v opravném prostředku, pak stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance, která mu však zjevně nepřísluší (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 294/95).
V daném případě se jednalo o sporné řízení, ve kterém se stěžovatelka domáhala po žalovaném zaplacení částky 354.185,64 Kč, nevyčíslené smluvní pokuty a úroku z prodlení. Řízení bylo zahájeno dle §82 odst. 1 o. s. ř. dne 2. března 2007. Žalovaný nezpochybňoval existenci závazku vzniklého nezaplacením kupní ceny za zboží dodaného stěžovatelkou žalovanému. V průběhu řízení vzala stěžovatelka žalobu podáním ze dne 16. března 2007 částečně zpět s tím, že doložila, že žalovaný zaplatil částku 157.000,- Kč dne 13. března 2007. Podáním ze dne 23. března 2007 vzala žalobu zpět do výše 100.000,- Kč, neboť žalovaný dne 20. března 2007 tuto částku uhradil. Podáním ze dne 2. dubna 2007 vzala stěžovatelka žalobu zpět do částky 97.185,65 Kč jistiny a úroků z prodlení ve výši 2.814,35 Kč s tím, že doložila, že žalovaný tuto částku uhradil dne 28. března 2007. Soud prvního stupně usnesením č. j. 1 Ro 97/2007-21 řízení částečně zastavil o 157.000,- Kč a usnesením č. j. 1 Ro 97/2007-38 o 197.185,65 Kč. Dne 12. června 2007 soud prvního stupně vydal platební rozkaz č. j. 1 Ro 97/2007-41 na zaplacení úroků z prodlení 1.619,15 Kč a smluvní pokutu 17.033,60 Kč. Žalovaný v podaném odporu sdělil, že uvedené částky již stěžovatelce uhradil 21. června 2007, což doložil výpisem z účtu. Podáním ze dne 24. července 2007 vzala stěžovatelka žalobu zcela zpět a uvedla, že žalovaný 25. června 2007 částku 18.652,75 Kč zaplatil, navrhla zastavení řízení a přiznání náhrady nákladů řízení. Soud prvního stupně zastavil řízení podle §96 odst. 2 o. s. ř. Na návrh stěžovatelky soud rozhodl o vrácení soudního poplatku a zavázal žalovaného nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 70.352,80 Kč dle §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Z odůvodnění je zřejmé, že ke zpětvzetí žaloby stěžovatelkou došlo pro chování žalovaného, přičemž návrh byl stěžovatelkou podán důvodně.
Soud druhého stupně k odvolání žalovaného přezkoumal rozhodnutí v napadeném rozsahu dle §201, §212a odst. 5 a 6, §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. výrok o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. o nákladech řízení a výrokem I. uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce částku 54.966,10 Kč z čehož činí 8.776,10 Kč daň z přidané hodnoty. Výrokem II. uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 580,- Kč, a to do tří dnů od právní moci soudního rozhodnutí, k rukám právního zástupce stěžovatelky.
Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že jistina byla zaplacena až po podání žaloby, zavinění je na straně žalovaného, a proto z procesního hlediska aplikoval ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. věty druhé o. s. ř., §137 o. s. ř. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení rozhodoval až po skončení řízení napadeným rozhodnutím, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.) a vycházel ze sazeb odměn podle stavu při rozhodování o náhradě nákladů řízení.
Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze se stěžovatelkou souhlasit, že nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces. Řízení probíhalo před nezávislými a nestrannými soudy, které postupovaly podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Ústavě ČR i v hlavě páté Listiny. Postup obecných soudů v předmětné věci byl odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá v souladu s ust. §§167, 157 o. s. ř., jakými úvahami byly obecné soudy vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvody pro aplikaci relevantních právních předpisů. Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedeno v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Při rozhodování o nákladech odvolacího řízení odvolací soud postupoval v souladu s ust. §224 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení procesně úspěšné stěžovatelce dle procentuální úspěšnosti v soudním řízení. Ústavní soud musí přiznat jistou relevanci námitce stěžovatelky týkající se výroku II. spočívající v tom, že nebyla určena daň z přidané hodnoty z částky 580,- Kč stanovené jako náhrady nákladů odvolacího řízení. K této části argumentace stěžovatelky Ústavní soud uzavírá, že pochybení obecného soudu nemůže dosáhnout ústavněprávní roviny jež by odůvodňoval zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud připomíná, že rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení. Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzením stěžovatelky, že obecné soudy nevyhověly všem návrhům stěžovatelky a tím porušily její ústavně zaručené právo. Pokud stěžovatelka podáním ze dne 24. července 2007 vzala žalobu zcela zpět a uvedla, že žalovaný 25. června 2007 zaplatil částku 18.652,75 Kč, navrhla zastavení řízení a přiznání náhrady nákladů řízení nelze v řízení pokračovat.
Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti judikaturou Ústavního soudu, sp. zn. I ÚS 654/03, judikaturou Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1109/2000, 29 Odo 847/2001, R 391/206, nebyla Ústavním soudem shledána v jejím případě případnou.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelkou namítanému porušení základního práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. října 2008
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu