ECLI:CZ:US:2008:3.US.1007.08.1
sp. zn. III. ÚS 1007/08
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - soudce zpravodaje Pavla Rychetského - ze dne 4. srpna 2008 sp. zn. III. ÚS 1007/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. N. proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004 sp. zn. 11 Tcu 148/2004, jímž byl ve stěžovatelově trestní věci uznán rozsudek Okresního soudu v Subotici, Republika Srbsko, ze dne 26. září 2002 sp. zn. XII K 29/02 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu Srbska v Bělehradě ze dne 21. března 2003 sp. zn. Kž. I 1968/02, na jejichž základě byl stěžovatel uznán vinným dvěma trestnými činy těžkého případu loupežné krádeže a loupeže podle čl. 169 odst. 2 ve spojení s čl. 168 odst. 2 trestního zákona Republiky Srbsko a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 40 let, za účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. dubna 2008, k poštovní přepravě podanou dne 17. dubna 2008, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004 sp. zn. 11 Tcu 148/2004.
Napadeným rozsudkem byl podle §384a odst. 1 trestního řádu, ve znění účinném do 31. října 2004 (před účinností novely provedené zákonem č. 539/2004 Sb.), uznán v trestní věci stěžovatele rozsudek Okresního soudu v Subotici, Republika Srbsko, ze dne 26. září 2002 sp. zn. XII K 29/02 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu Srbska v Bělehradě ze dne 21. března 2003 sp. zn. Kž. I 1968/02. Na základě uvedených rozhodnutí cizozemských soudů byl stěžovatel uznán vinným dvěma trestnými činy těžkého případu loupežné krádeže a loupeže podle čl. 169 odst. 2 ve spojení s čl. 168 odst. 2 trestního zákona Republiky Srbsko. Za tyto trestné činy mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 40 let. Stěžovatel namítal, že uznáním těchto rozsudků Nejvyšší soud České republiky de facto uznal i jejich věcnou správnost, ač byly vydány po četných procesních pochybeních porušujících čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ze strany soudů Republiky Srbsko. Protože Nejvyšší soud České republiky tyto skutečnosti nezkoumal, ač tak podle §450 odst. 1 písm. b) a §377 trestního řádu učinit měl, dostalo se i jeho rozhodnutí do rozporu s citovaným článkem Úmluvy a s čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se v první řadě zabýval otázkou, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Podle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. V dané věci stěžovatel brojil proti rozhodnutí vydanému v řízení o uznání rozhodnutí cizozemského soudu na území České republiky. Již v nálezu ze dne 21. února 2007 sp. zn. I. ÚS 601/04 (N 34/44 SbNU 417) vyslovil Ústavní soud jako obiter dictum názor, že porušení základních práv a svobod jednotlivce lze namítat i vůči rozsudku Nejvyššího soudu o uznání rozhodnutí cizozemského soudu, jenž byl vydán podle §384a odst. 1 trestního řádu ve znění účinném do 31. října 2004, neboť i v tomto druhu řízení musí Nejvyšší soud rozhodovat s respektem k ústavnímu pořádku a základním právům a svobodám v něm zaručeným a interpretovat a aplikovat právní předpis v co největším souladu s podstatou základních práv a svobod. Podle předmětné právní úpravy nebyl stěžovatel účastníkem tohoto řízení, rovněž z ní neplynula povinnost soudu doručit rozhodnutí o uznání odsouzenému a existence procesního prostředku k ochraně jeho práva. S ohledem na uvedené skutečnosti se Ústavní soud musel zabývat otázkou, zda ústavní stížnost byla podána ve lhůtě stanovené §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení lze v případě, že zákon neposkytuje stěžovateli procesní prostředek k ochraně práva, podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
V dané věci podal stěžovatel ústavní stížnost k poštovní přepravě dne 17. dubna 2008, tedy s odstupem více než tří let od vydání napadeného rozhodnutí. Z hlediska posouzení včasnosti podání přitom není rozhodné, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupce obdržel napadený rozsudek až 4. března 2008, jak plyne z příslušného spisu vedeného u Nejvyššího soudu České republiky (č. l. 17). S ohledem na absenci procesního prostředku k ochraně práva ve vztahu k napadenému rozsudku totiž nelze takovéto doručení považovat za rozhodné pro běh lhůty pro podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Rovněž je namístě zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezpochybňoval postup Nejvyššího soudu České republiky, který napadený rozsudek doručil až na žádost stěžovatele.
Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána zjevně po uplynutí objektivní lhůty podle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, pročež ji podle §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jako podanou po lhůtě stanovené zákonem odmítl, aniž by se zabýval věcnou podstatou věci a otázkou, která byla řešena v citovaném nálezu Ústavního soudu pouze v poloze obiter dicta.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že podmínkou předání odsouzené osoby podle čl. 3 odst. 1 písm. d) Úmluvy o předávání odsouzených osob (dále jen "Úmluva o předávání"), vyhlášené pod č. 553/1992 Sb., je souhlas odsouzené osoby. Uvedené ustanovení Úmluvy o předávání dopadá i na věc stěžovatele, jenž sám inicioval předání k výkonu předmětných rozhodnutí cizozemských soudů. Stěžovatel tedy ústavní stížností brojil proti rozsudku, kterým bylo vyhověno návrhu Ministerstva spravedlnosti na uznání příslušných cizozemských rozhodnutí, což bylo podle §384b trestního řádu ve znění účinném do 31. října 2004 podmínkou jeho předání k výkonu trestu v České republice. Sám přitom, jak vyplývá z napadeného rozsudku, ale udělil souhlas s předáním, k němuž může dojít až po uznání příslušného cizozemského rozhodnutí. Existenci napadeného rozhodnutí tak musel předpokládat, resp. dovědět se o něm mnohem dříve, neboť bez jeho existence by nemohlo dojít k předání stěžovatele k výkonu trestu do České republiky.