ECLI:CZ:US:2008:3.US.1119.08.1
sp. zn. III. ÚS 1119/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti O. D., zastoupeného Mgr. JUDr. Jaroslavem Grincem, PhD., advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 10/476, pracoviště v Lounech, nám. Míru 127, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. ledna 2008 č. j. 4 Ads 78/2007-78 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. dubna 2007 č. j. 15 Ca 239/2006-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl shora označená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 17 a čl. 18 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále tvrdí, že došlo k porušení zásady "ne bis in idem" formulované v čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (zák. č. 120/1976 Sb. ) a čl. 4 Dodatkového protokolu č. 7 Úmluvy. Namítá rovněž porušení řady ustanovení zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "služební zákon").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že za jeden kázeňský přestupek, k jehož spáchání se plně doznal, mu byl uložen dvojí trest. Konkrétně uvádí, že rozhodnutím ředitele Policie České republiky-Okresního ředitelství Louny (dále jen "PČR OŘ Louny") ze dne 29. září 2004 byl uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku a byl mu uložen kázeňský trest. Ještě před rozhodnutím o uložení kázeňského trestu požádal ředitele PČR OŘ Louny o uvolnění ze služebního poměru, na základě čehož mu dne 1. října 2004 bylo doručeno oznámení uvedeného služebního funkcionáře, že služební poměr mu končí uvolněním ke 2. lednu 2005. Následně rozhodnutím téhož služebního funkcionáře ze dne 18. října 2004 byl propuštěn ze služebního poměru, tj. v době, kdy běžela lhůta pro skončení služebního poměru na základě jím podané žádosti o uvolnění. Velmi podrobně stěžovatel rozvádí, z jakých důvodů je přesvědčen, že v rozporu se zákonnou úpravou bylo o tomtéž skutku rozhodnuto ředitelem PČR OŘ Louny opakovaně - rozhodnutí o kázeňském potrestání, rozhodnutí o uvolnění ze služebního poměru a rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, přičemž všechna tato tři rozhodnutí, dle názoru stěžovatele, nabyla právní moci a stala se vykonatelnými. Stěžovatel má zato, že za tohoto právního stavu bylo nemožné negovat předchozí rozhodnutí, která byla v právní moci a tudíž i vykonatelná, takže nebylo možno rozhodnout o jeho propuštění, aniž by byla předcházející rozhodnutí zrušena. Dále uvádí, že proti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podal opravný prostředek, ale obecné soudy rozhodnutí nezrušily a neposkytly spravedlivou ochranu jeho právům nabytým v dobré víře. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že nebyl respektován zákonný princip totožnosti skutku a byla porušena zásada "ne bis in idem" spočívající v zákazu dvojího trestání za stejný skutek, přičemž odkazuje i na rozsudky evropských soudních struktur, které konkretizoval v žalobě podané k Nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatel vyslovuje rovněž nesouhlas s odkazy na některá ustanovení zákoníku práce v rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, se stanovením běhu lhůty podle ustanovení §108 odst. 2 služebního zákona a zdůrazňuje, že pokud nadřízený služební funkcionář akceptoval jeho žádost o uvolnění ze služebního poměru, nebyl oprávněn ho následně z tohoto poměru propustit.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
II.
Ze spisového materiálu zjistil Ústavní soud následující:
Dne 27. září 2004 požádal stěžovatel o uvolnění ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky (dále jen "PČR"), kteréžto žádosti ředitel PČR OŘ Louny vyhověl oznámením ze dne 1. října 2004 č. 314/2004 s tím, že služební poměr končí ke dni 2. ledna 2005.
Rozhodnutím ředitele PČR OŘ Louny ze dne 29. září 2004 č. 88/2004 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku ve smyslu §32 odst. 1 služebního zákona a byl mu uložen kázeňský trest spočívající ve snížení hodnosti o jeden stupeň na hodnost nadporučík na dobu 12 měsíců a současně byl stanoven po dobu výkonu trestu snížení hodnosti hodnostní přípatek ve výši 2.800,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel odvolání nepodal.
Dne 15. října 2004 vydal tentýž služební funkcionář rozhodnutí pod č. 333/2004, kterým byl stěžovatel podle §106 odst. 1 písm. d) služebního zákona propuštěn ze služebního poměru příslušníka PČR dnem 31. prosince 2004 za porušení služební povinnosti ve smyslu ustanovení §108 odst. 2 služebního zákona. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl propuštěn za úmyslné porušení služební povinnosti zvlášť závažným způsobem spočívající v tom, že dne 16. září 2004 v 7,00 hod nastoupil do výkonu služby ve výjezdové skupině PČR OŘ Louny, kde měl plnit funkci vedoucího a zajišťovat úkoly stanovené pro tuto skupinu, po předchozím požití alkoholických nápojů před nástupem služby a v době služby, přičemž po návratu z výjezdu v odpoledních hodinách jevil známky požití alkoholických nápojů, a proto u něho byla provedena dechová zkouška, při níž byla naměřena hodnota 3,13 promile alkoholu. Popsaným jednáním porušil čl. 3 odst. 1 písm. a), b), c) nařízení Ministerstva vnitra č. 36/1999 Sb., ve kterém je příslušníkům PČR zakázáno požívání alkoholických nápojů na pracovišti, ve výkonu služby i před nástupem služby a úmyslně zvlášť závažným způsobem i základní povinnost policisty podle §28 odst. 1 písm. a) služebního zákona.
Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o jeho propuštění ze služebního poměru příslušníka PČR bylo rozhodnutím ředitele PČR-Správy severočeského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 19. listopadu č. 1191 zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. dubna 2007 č. j. 15 Ca 239/2006-46 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti shora citovanému rozhodnutí ředitele PČR-Správy severočeského kraje.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal stěžovatel kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. ledna 2008 č. j. 4 Ads 78/2007-78 tak, že tuto stížnost zamítl.
III.
Ústavní soud v minulosti již opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry. Jeho úkolem je posoudit, zda aplikace a interpretace práva nemá za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé. V tomto směru Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
IV.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel ve shodném rozsahu již v žalobě podané proti rozhodnutí o propuštění ke krajskému soudu a rovněž v kasační stížnosti, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích.
Krajský soud v Ústí nad Labem se v ústavní stížností napadeném rozsudku velmi podrobně vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel uplatnil v žalobě a nyní opakuje v ústavní stížnosti. Vyčerpávajícím způsobem, s odkazy na příslušná ustanovení služebního zákona, odůvodnil závěry o nedůvodnosti uplatněných námitek (str. 4-7 rozsudku).
Rovněž Nejvyšší správní soud se v řízení o kasační stížnosti zabýval opakovanými námitkami stěžovatele. Zvýšenou pozornost věnoval klíčové námitce stěžovatele, tj. tvrzení o nepřípustnosti, aby za jeden kázeňský přestupek byl potrestán dvakrát, s podrobným odůvodněním závěru, že "rozhodnutí o vině a trestu za spáchání kázeňského přestupku je ve své podstatě rozhodnutím trestním, kdežto rozhodnutí o propuštění ze služebního poměr je institutem, který má pracovněprávní povahu, nikoliv odpovědnostní". Vypořádal se rovněž s námitkou týkající se data skončení služebního poměru propuštěním. Podrobně odůvodnil i nepřípadnost odkazů stěžovatele na judikáty Evropského soudu pro lidská práva a nedůvodnost námitky, že jeho služební poměr měl skončit dohodou podle rozhodnutí služebního funkcionáře o uvolnění ze služebního poměru a nikoliv propuštěním v kratším termínu, s rozvedením závěru, že oznámení o uvolnění ze služebního poměru není rozhodnutím podle ustanovení §124 služebního zákona, takže není dána překážka věci rozhodnuté a zásada "ne bis in idem" nebyla porušena. V závěru Nejvyšší správní soud opakovaně zdůraznil (s odkazem na rozsudek ze dne 6. dubna 2005 č. j. 2 As 74/2003-86), že z žádného ustanovení služebního zákona ani z jiného zákona nevyplývá, že by propuštění ze služebního poměru nebylo možné poté, co za stejný skutek byl příslušníkovi uložen kázeňský trest.
Ústavní soud dospěl k závěru, že s námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se již řádně vypořádaly oba správní soudy, námitky shledaly nedůvodnými, event. nepřípadnými, a tyto své závěry ústavně konformním způsobem odůvodnily. Ústavní soud proto nepovažuje za nutné se opakovanými námitkami zabývat a na odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, se kterými se plně ztotožňuje, odkazuje.
V.
V obecné rovině Ústavní soud připomíná, že posláním policie a jednotlivých příslušníků je ochrana veřejného zájmu, tj. činnost směřující k ochraně života, zdraví a majetku osob, k ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti státu. Příslušníkem PČR se může stát pouze osoba, která projde náročným přijímacím řízením, v němž musí osvědčit mimo jiné vysoké morální a charakterové kvality, jež se následně promítají do znění služební přísahy. Jednání policisty v rozporu se zákonem a morálními hodnotami ohrožuje jeho autoritu, vážnost a důstojnost na veřejnosti a při plnění služebních povinností a současně ohrožuje poslání, autoritu a postavení policie jako veřejného sboru. Pokud se policista svým jednáním výrazně odchýlí od požadovaného chování a stanovených povinností - jako tomu bylo v daném případě, kdy stěžovatel nastoupil do služby po požití velkého množství alkoholu, navíc ve funkci vedoucího výjezdní skupiny, kdy mohl svým rozhodnutím negativně ovlivnit řízení skupiny a provádění služebních úkonů na místě trestného činu a výsledek tohoto šetření, jeho jednání pod vlivem alkoholu mohlo mít za následek ohrožení života, zdraví a majetku ostatních osob, a to i s poukazem na to, že byl ozbrojen - dopustí se zvlášť závažného porušení služebních povinností. Za tohoto stavu mohl být ze služebního poměru příslušníka PČR propuštěn podle ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním zákona platného v době posuzovaného jednání stěžovatele. K zásadní námitce stěžovatele týkající se porušení zásady "ne bis in idem" nutno zdůraznit, že důvod propuštění ze služebního poměru příslušníka PČR je dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu dán i tehdy, jestliže jednání policisty, který se dopustil zvlášť závažného porušení služební povinnosti, bylo příslušným orgánem současně posouzeno jako kázeňský přestupek (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. září 2003 sp. zn. A 8/2003, 25. listopadu 2004 sp. zn. 7 A 39/2002, 6. dubna 2005 sp. zn. 2 As 74/2003, 20. prosince 2007 sp. zn. 5 As 47/2006, http://www.nssoud.cz). Rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 20. července 2006 sp. zn. I. ÚS 655/05 (http://www.usoud.cz.) dospěl k závěru, že: "Jestliže se policista dopustí zvlášť závažného porušení služební přísahy nebo služební povinnosti jednáním, které má znaky kázeňského přestupku, přestupku nebo trestného činu (s výjimkou ustanovení §37 zákona č. 186/1992 Sb.), může příslušný služební funkcionář rozhodnout o propuštění takového policisty ze služebního poměru bez ohledu na fakt, zda a jaký kázeňský trest byl za dané jednání uložen."
Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodly dvě instance správního soudnictví, kterým zejména přísluší výklad norem jednoduchého práva (při vědomí imperativu ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů), zatímco Ústavní soud je povolán k ochraně základních práv a svobod. V daném případě bylo zjištěno, že oba správní soudy se námitkami stěžovatele podrobně zabývaly. V jejich postupu, interpretaci ustanovení služebního zákona a závěrech v dané věci (s ohledem na okolnosti případu, které soudy popsaly a zvažovaly) Ústavní soud nespatřuje prvky libovůle či porušení principu spravedlnosti, přičemž má za to, že soudy dostály i své povinnosti řádně odůvodnit svá rozhodnutí. Ústavní soud v posuzované věci porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které v ústavní stížnosti namítal, ani jiných základních práv či svobod neshledal.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. července 2008
Jan Musil v. r.
předseda senátu