ECLI:CZ:US:2008:3.US.1170.07.1
sp. zn. III. ÚS 1170/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti Mgr. J. H., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Jana Uhra 13, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2007, sp. zn. 4 To 517/2006, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 89 T 172/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež byla vydána v jeho trestní věci. Domnívá se, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
V podrobnostech uvedl, že v trestním řízení nebylo rozhodnuto o jeho návrhu na delegaci jeho trestní věci, ačkoliv jej vznesl jak v řízení před soudem prvního stupně (jak je patrné z přepisu zvukového záznamu hlavního líčení) tak i v odvolání.
Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem městského soudu uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zákona, trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona, trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 1 tr. zákona a trestným činem útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin.
K odvolání stěžovatele (a spoluobviněného) krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích o trestu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 80 hodin.
Z šetření Ústavního soudu se podává, že o dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud (stížností již nenapadeným) usnesením ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1095/2007, tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 téhož zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl takto účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, III. ÚS 344/06 a další).
Uvedené posiluje okolnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti opětuje námitku (že je pochybné, zda v jeho věci rozhodoval zákonný soudce a místně příslušný soud), kterou vtělil již do dovolání, a ke které se dovolací soud také věcně vyjádřil, dovodiv, že identifikuje dovolání "zjevně neopodstatněné"; pak je totiž samozřejmé, že rozsah ústavní stížnosti musí stěžovatel vymezit (aby se jí v tomto smyslu mohl Ústavní soud zabývat) tak, aby zahrnovala (v tzv. petitu) návrh směřující ke zrušení také tohoto rozhodnutí. Ponechat je stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu nelze též proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost k stěžovatelem požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Stěžovatelovo dovolání bylo dovolacím soudem posouzeno jako podané (též) ze způsobilých dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. řádu), a mělo tudíž nutně postavení posledního procesního prostředku nápravy (jehož uplatnění tím bylo z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti nepominutelné).
Stěžovatel podal ústavní stížnost dříve, než bylo rozhodnuto o jeho dovolání, a tím, že v ústavní stížnosti uplatnil námitku, již adresoval také dovolacímu soudu, dal srozumitelně najevo, že shodnou výhradu - proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně - předkládá (nepřípustně) Ústavnímu soudu k paralelnímu, na dovolacím rozhodnutí nezávislému, posouzení.
Jelikož stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu nenapadl, ústavní stížnost trpí právě shora dovozeným deficitem, pročež je nutné ji posoudit jako návrh nepřípustný, který Ústavní soud musí odmítnout [§43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].
Zvolené hodnocení ústavní stížnosti je nevyhnutelné i proto, že teprve vymezením napadených rozhodnutí je konkrétní ústavní stížnost individualizována, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i vymezením účastníků jí zahájeného řízení (orgánů, jež rozhodnutí vydaly).
Stojí za připomenutí, že Ústavní soud reagoval na zjištění o současně vedeném dovolacím řízení podáním (doručeným zástupci stěžovatele dne 7. 9. 2007), v němž dal najevo, že (v závislosti na jeho výsledku) přichází v úvahu napadení pozdějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu, a že je nezbytné tak učinit v šedesátidenní lhůtě od jeho doručení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel zůstal pasivní, ačkoli mu bylo usnesení dovolacího soudu doručeno již 9. 11. 2007.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj