ECLI:CZ:US:2008:3.US.1173.07.1
sp. zn. III. ÚS 1173/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. července 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti IDEAL-TOUR PRAHA, s. r. o., se sídlem Freyova 5, Praha 9, IČ: 25703269, právně zastoupené Mgr. Jiřím Karpíškem, advokátem se sídlem V Olšinách 10, Praha 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2007 sp. zn. 69 Co 24/2007, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1) Ing. S. S. a 2) P. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 69 Co 24/2007, kterým bylo, podle jejího názoru, porušeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V rozsudku výše označeného odvolacího soudu spatřuje stěžovatelka příklad "svévolné aplikace normy jednoduchého práva bez smysluplného odůvodnění, jakož i případ výrazného nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními". Odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí prý postrádá řádné, tedy i přesvědčivé odůvodnění. Právní závěr odvolacím soudem vyvozený je pro stěžovatelku "překvapivý, nelogický a svévolný," tedy protiústavní.
V podrobně odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatelka jednak rekapituluje průběh předmětného pravomocně skončeného řízení a dále vyslovuje vlastní hodnocení soudem zjištěného skutkového stavu, z něhož vyvozuje od odvolacího soudu odlišné právní závěry. Ke skutkové stránce projednávané věci stěžovatelka uvádí, že vedlejší účastníci řízení (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobců) se po stěžovatelce (v dřívějším řízení žalované) domáhali náhrady škody z porušení cestovní smlouvy ve výši 54 399,20 Kč s odůvodněním, že stěžovatelka neposkytla vedlejším účastníkům v době jejich dovolené ubytování ve sjednaném hotelu.
Stěžovatelka v této souvislosti tvrdí, že součástí uzavřené cestovní smlouvy byly i všeobecné podmínky, které v článku X. umožňují, aby cestovní kancelář z důvodu zvláštního zřetele hodného poskytla ubytování v náhradním hotelu stejné nebo vyšší kategorie, který je srovnatelný co do kvality poskytovaných služeb. Jestliže tedy stěžovatelka poskytla ubytování v "náhradním" hotelu Stella Maris, tedy nikoli ve smluvním hotelu Monteplaya nebo Stella, poté, co oba hotely měly při ubytování hostů problémy (jeden s havárií vody, druhý s poškozeným zařízením), byl její postup oprávněný.
Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že předmětný spor nehodnotil po právní stránce shodně se závěry soudu prvního stupně, neboť na projednávanou věc údajně nesprávně aplikoval ustanovení §852j odst. 2 občanského zákoníku. V této souvislosti stěžovatelka vyslovuje pochybnosti ohledně právních závěrů odvolacího soudu a tvrdí, že výše označený článek X. všeobecných podmínek je zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku upravujícími spotřebitelské smlouvy. Stěžovatelka je přesvědčena, že nezpůsobila porušení své právní povinnosti, pokud vedlejší účastníky ubytovala v jiném hotelovém zařízení, neboť tuto okolnost nemohla předvídat a ani nijak ovlivnit - za řádné poskytování ubytovacích služeb totiž mají odpovídat jejich provozovatelé, resp. další "dodavatelé služeb cestovního ruchu".
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 18. 8. 2006 sp. zn. 60 C 122/2005-80 v předmětné věci rozhodl tak, že ohledně těch částí žaloby, kterými se vedlejší účastníci domáhali uložení povinnosti stěžovatelce zaplatit jim ve výroku I., II. a III. identifikované částky včetně úroku z prodlení, bylo řízení zastaveno (výrok I.) a žaloba zamítnuta (výrok II. a III.). Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok IV., V., VI. a VII. rozsudku soudu prvního stupně).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování, zejména po obsáhlém porovnání vybavení "smluvních" a "náhradních hotelů", včetně poskytovaných služeb, dospěl k závěru, že žaloba "nebyla podána po právu". Konstatoval, že z listinných dokladů vyplynulo, že vedlejším účastníkům po uzavření cestovní smlouvy a úhradě smluvené ceny v celkové výši 30 360,- Kč vzniklo právo na poskytnutí letecké přepravy do cílové destinace ve Španělsku a na ubytování ve stanoveném termínu v ubytovacích zařízeních Stella nebo Monteplaya ***Lux s polopenzí formou tzv. švédských stolů. Soud prvního stupně v této souvislosti konstatoval, že vedlejší účastníci po uzavření cestovní smlouvy měli právo na plnění, jehož předmětem byla fakultativní služba spočívající v ubytování v konkrétních jmenovitě označených hotelových zařízeních, za což si ostatně vedlejší účastníci k základní ceně zájezdu připlatili příplatek 3 500,- Kč na osobu. V těchto hotelech však vedlejší účastníci ubytováni nebyli a to i přes opakovanou reklamaci vedlejších účastníků u stěžovatelky (poprvé hned dne 22. 8. 2004).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelkou namítaný článek X. všeobecných obchodních podmínek jí umožňoval i v případě technických havárií u fakultativně sjednaných hotelů ubytovat klienty na jiném místě v jiných shodně kategorizovaných hotelech, takže nedošlo k porušení ustanovení §852d občanského zákoníku.
Nesplnění povinnosti vyplývající z fakultativní služby posoudil soud prvního stupně jako "nepředvídatelnou událost", o níž se stěžovatelka dověděla jen dva dny před odjezdem, navíc vedlejší účastnice si "nevymínila ubytování výslovně ve středisku Malgrat de Mar". Nezakládá podle mínění soudu prvního stupně odpovědnost stěžovatelky za neposkytnutí fakultativní služby, pokud bylo stěžovatelkou vedlejším účastníkům nabídnuto ubytování v hotelu stejné kategorie. Takové ubytování bylo odpovídající i z hlediska poskytovaných služeb. Protože nebylo odstoupení od smlouvy ze strany vedlejších účastníků prokázáno a plnění poskytnuté z cestovní smlouvy stěžovatelkou bylo z výše uvedených důvodů podle názoru soudu prvního stupně plněním řádným (jak v rozsahu, tak i v kvalitě), nemohla být vedlejším účastníkům přiznána jakákoli sleva z ceny zájezdu. Rovněž v případě finanční újmy, které se vedlejší účastníci domáhali z důvodu horšího stravování (nepoživatelnost jídla) a nutnosti hradit místní přepravu, nebylo žalobě vyhověno s poukazem na národní charakter kuchyně a skutečnost, že sestra vedlejší účastnice stejně bydlela v jiném místě, kam by i tak vedlejší účastnice byla nucena cestovat místní dopravou.
Otázku úhrady psychické újmy řešil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení §852i odst. 1, §852j odst. 2 písm. b), c) občanského zákoníku tak, že označený soud dospěl k závěru, že i když se stěžovatelka nevyvinila z odpovědnosti ve smyslu citovaných ustanovení občanského zákoníku, nebyly splněny podmínky odpovědnosti ve smyslu ustanovení §420 odst. 1 občanského zákoníku, tedy především nedošlo k porušení právní povinnosti stěžovatelkou, resp. k porušení závazků vyplývajících z cestovní smlouvy. I když soud prvního stupně připustil, že z judikatury Evropského soudního dvora vyplývá, že článek V. Směrnice Rady ze dne 13. 6. 1990 o svobodných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (90/314/EHS) je třeba vykládat tak, že zákazník má právo rovněž na náhradu nemateriální újmy v případě neplnění podmínek cestovní smlouvy, nebylo prý nutné o této otázce rozhodovat, protože k žádnému porušení podmínek smlouvy ze strany stěžovatelky podle zjištění označeného soudu nedošlo.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 69 Co 24/2007 pod bodem I. výroku rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé pod bodem II. potvrdil ohledně částky 29 828,40 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 8 500,- Kč s příslušenstvím ho změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici tuto částku včetně označeného úroku z prodlení. Pod bodem II. výroku rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé III. potvrdil ohledně částky 14 395,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 1 500,- Kč s příslušenstvím ho změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi tuto částku včetně ve výroku uvedeného úroku z prodlení. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou závaznosti výše citované směrnice Rady č. 90/314/EHS ze dne 13. 6. 1990 v národním právu a poukázal na její implementaci do právních předpisů České republiky jednak prostřednictvím zákona č. 159/1999 Sb. a dále doplněním zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ") o nový smluvní typ - cestovní smlouvu (§852a a násl. OZ). Odvolací soud zdůraznil, že tato Směrnice je základním dokumentem pro ochranu spotřebitele na úseku cestovního ruchu. Nová právní úprava odpovědnosti cestovní kanceláře je obsažena v ustanovení §852i OZ, přičemž liberační důvody jsou vymezeny v ustanovení §852j OZ.
Podle názoru odvolacího soudu skutkový stav věci byl soudem prvního stupně zjištěn správně a úplně, ale nesprávně byl tímto soudem právně posouzen.
Je nepochybné, dovodil odvolací soud, že stěžovatelka ve vztahu k vedlejším účastníkům nesplnila svůj závazek ubytovat je v jednom ze smluvních hotelů a tím porušila podmínky smlouvy. I když technické závady v provozu obou předmětných hotelů považovala stěžovatelka za "důvody zvláštního zřetele hodné", nejsou takové závady z pohledu ustanovení §852j odst. 2 žádným z možných liberačních důvodů, které by stěžovatelku zprostily odpovědnosti za škodu způsobenou porušením právní povinnosti - podmínek uzavřené cestovní smlouvy. Jedná se totiž o závady, které mají původ u jiného dodavatele služeb cestovního ruchu, takže se nejedná o neodvratitelnou událost. Z tohoto důvodu se nemůže stěžovatelka poukazem na článek X. všeobecných podmínek své odpovědnosti zprostit, neboť jeho znění odporuje kogentním ustanovením nové právní úpravy této problematiky.
I když se odvolací soud přiklonil k námitce vedlejších účastníků o způsobené nemateriální újmě, která jim v důsledku porušení povinnosti stěžovatelkou vznikla (ve smyslu rozhodnutí Evropského soudního dvora zn. C-168/00), posoudil její rozsah odlišně od tvrzení vedlejších účastníků.
III.
Poté, co Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska Ústavou České republiky mu daných kompetencí, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, a není z tohoto důvodu nadřízen soudům obecným, dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost není opodstatněná.
Věcí se zabýval z pohledu dodržení práv stěžovatelky zaručených jí namítaným článkem 36 Listiny; porušení práva na soudní ochranu však v daném případě neshledal.
Především je třeba konstatovat, že ústavní stížnost je vybudována na polemice s právními závěry odvolacího soudu, rozvedenými v jeho rozhodnutí. V této souvislosti je třeba zmínit judikaturu Ústavního soudu, podle níž, pokud ústavní stížnost spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů, staví stěžovatelka vědomě Ústavní soud do pozice další soudní instance, která mu s odvoláním na čl. 83 Ústavy nepřísluší. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť tato činnost přísluší především soudům obecným, resp. Nejvyššímu soudu ČR, jako vrcholnému soudnímu orgánu, jehož povinností je jednak výklad jednoduchého práva a dále sjednocování judikatury nižších soudů v případě, je-li tento výklad rozdílný.
Rozsah práva na spravedlivý proces, jehož výrazem je obsah článku 36 Listiny, nelze vykládat tak, jako by garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné ze stran sporu.
V nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) shrnul Ústavní soud podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy na konkrétní věc má za následek porušení základních práv a svobod. Je tomu tak stručně shrnuto v případě konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a v případech svévolné aplikace jednoduchého práva.
Je nepochybné, že Česká republika vstupem do Evropské unie na sebe vzala určitá práva, ale i povinnosti. Jednou z takových nikoli nepodstatných povinností je zajištění slučitelnosti právních předpisů dosud platných na území České republiky s právními předpisy Evropské unie. Jak vyplývá z důvodové zprávy k rozšíření zvláštní části závazkového práva o cestovní smlouvu, není tento typ smlouvy jen výrazem transpozice již výše citované Směrnice ze dne 13. 6. 1990, ale především i odrazem negativních zkušenosti českých klientů s chováním subjektů podnikajících v oblasti cestovního ruchu na území České republiky, a to jak v případě úpadku těchto subjektů, tak i, jako je tomu v projednávané věci, v případě neplnění konkrétních smluvních závazků.
Ustanovení §852a až §852k OZ (ve znění zákona č. 159/199 Sb.), vymezující cestovní smlouvu jako nový smluvní typ, slouží zejména ochraně spotřebitele v cestovním ruchu. Vymezují nejen základní pojmy v oblasti poskytování cestovních služeb, ale i podstatné náležitosti cestovní smlouvy.
Jedním z významných důvodů stávající právní úpravy cestovní smlouvy je právě stanovení pevných podmínek odpovědnosti cestovních kanceláří vůči jejich zákazníkům za poskytované služby dle uzavřené cestovní smlouvy (ve smyslu ustanovení §352i OZ), jakož i přípustných právně relevatních důvodů, za nichž se konkrétní cestovní kancelář odpovědnosti zprostí (§852j OZ). Pokud Ústavní soud zvažuje skutečnost, zda ve věci aplikovaná právní norma jednoduchého práva byla ze strany odvolacího soudu aplikována ústavním způsobem, musí posoudit, zda taková norma splňuje sledovaný konkrétní ústavně chráněný účel, resp. jestli "z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu" (shodně viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 256/01, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz).
Právní závěr obsažený v rozsudku odvolacího soudu napadeném ústavní stížností pokládá Ústavní soud za správný a odpovídající smyslu a účelu předmětné právní úpravy. Odkaz stěžovatelky na všeobecné obchodní podmínky, které nejsou s touto právní úpravou ve shodě, je pro rozhodnutí o její odpovědnosti při nesplnění smluvního ujednání vůči vedlejším účastníkům irelevantní.
Za této situace se Ústavní soud neztotožnil s názorem stěžovatelky o údajném porušení jejích základních práv a svobod a ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu