ECLI:CZ:US:2008:3.US.1299.08.1
sp. zn. III. ÚS 1299/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P. T., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem v Praze 5, Vrázova 7, proti usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 5. 5. 2008 č. j. 3 ZT 101/2008-163 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 8. 4. 2008 č. j. ORIV-3665-70/TČ-2008-72-TOXI, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 21. 5. 2008 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 5. 5. 2008 č. j. 3 ZT 101/2008-163, jakož i jemu předcházejícího usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 8. 4. 2008 č. j. ORIV-3665-70/TČ-2008-72-TOXI, a to pro porušení práva na osobní svobodu a práva na spravedlivý proces.
Výše označeným usnesením policejního orgánu bylo podle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele (a dalších osob) pro trestný čin dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 trestního zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, jehož se měl - stručně řečeno - dopustit tím, že v pronajatém domě v Praze 10 společně s dalšími osobami pěstoval rostlinu konopí za účelem jejího zpracování v omamnou látku zvanou "marihuana". Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, ta však byla výše označeným usnesením státní zástupkyně jako nedůvodná podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obě napadená rozhodnutí postrádají jakékoliv odůvodnění, takže z nich nelze zjistit myšlenkový postup rozhodujících orgánů, jenž by mohl být podroben přezkumu. To stěžovatel označuje za zvůli, jež je neslučitelná s demokratickým právním systémem. Dále stěžovatel uvádí, že za současného stavu, vzhledem ke spisovému materiálu, nenachází ani faktické odůvodnění svého trestního stíhání, protože ten nenese o jeho osobě žádný poznatek, a to ani k 8. 4. 2008, ani po cca 6 týdnech. Právní zástupce stěžovatele prý totiž požádal policejní orgán o nahlédnutí do spisu s tím, že mu má být ukázán spis celý, případně oznámeno, zda je část spisu utajována, přičemž jediné, co se týká osoby stěžovatele, jsou úřední záznamy k ústavní stížnosti přiložené (zřejmě se jedná o "Zprávy o průběhu sledování"). Konečně stěžovatel uvádí, že usnesení o zahájení trestního stíhání je nutným základem pro omezení práva na osobní svobodu vazbou. Vzhledem k tomu, že na něj byla uvalena vazba, nelze oddělovat usnesení o zahájení trestního stíhání a vazební řízení. V této souvislosti polemizuje s názory soudu, jenž rozhodoval o jeho vzetí do vazby.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že zpravidla nemíní zasahovat do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení. Je tomu tak proto, že v této fázi řízení dochází k zásahům do základních ústavně zaručených základních práv a svobod jen zcela výjimečně. Jde-li konkrétně o zahájení trestního stíhání, resp. o usnesení o něm, jedná se o procesní rozhodnutí, které - byť s sebou jistě nese pro dotčený subjekt nepříjemné následky - nemá povahu rozhodnutí, jež s konečnou platností zasahuje do jeho práv a povinností. Důvodnost vyřčeného obvinění je předmětem zkoumání v celém trestním řízení, přičemž obviněný má v jeho rámci k dispozici celou řadu právních prostředků, kterými může hájit svá práva, a (teprve) po jejich vyčerpání má možnost obrátit se na Ústavní soud. Ingerence Ústavního soudu do činnosti orgánů činných v trestním řízení v daném ohledu by přicházela v úvahu za situace zjevně svévolného (šikanózního) zásahu orgánů činných v trestním řízení, což se však Ústavnímu soudu v daném případě nejeví. Skutek, pro který je stěžovatel trestně stíhán, je popsán velmi přesně, spornou otázkou může být spojení jeho osoby s danou trestnou činností. V jedné ze zpráv o průběhu sledování se však objevuje adresa trvalého bydliště stěžovatele, takže takové spojení vyloučeno není. Hovoří-li tudíž policejní orgán o tom, že předmětné podezření plyne z operativního šetření, není jeho závěr bez jakékoliv opory, jak stěžovatel tvrdí.
Namítá-li stěžovatel, že na základě napadených rozhodnutí mělo dojít k porušení jeho práva na osobní svobodu, a to v důsledku nedůvodného trestního stíhání jeho osoby, vychází Ústavní soud z toho, že k porušení tohoto práva může dojít až na základě (případného) rozhodnutí o vazbě. Předpokladem vzetí fyzické osoby do vazby podle §67 trestního řádu je sice existence jejího trestního stíhání, obecný soud je však při rozhodování o vazbě povinen zkoumat, zda "dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný", tedy ve své podstatě posoudit důvodnost trestního stíhání. Obviněnému se v daném ohledu dostane ochrany ve vazebním řízení, a tak není třeba, aby se Ústavní soud otázkou (často hypotetického) porušení práva na osobní svobodu zabýval už nyní.
S ohledem na to Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu