ECLI:CZ:US:2008:3.US.1300.08.1
sp. zn. III. ÚS 1300/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. července 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. C., zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem nám. Starosty Pavla 40, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2008 č. j. 31 Co 8/2008-78, 31 Co 9/2008, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení a E. A., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 28. 5. 2008, napadá stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2008 č. j. 31 Co 8/2008-78, 31 Co 9/2008, které podle jejího názoru porušilo její právo na spravedlivý proces garantované v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že na její návrh byla usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 3. 2005 č. j. 17 Nc 5087/2005-10 podle pravomocného a vykonatelného rozsudku, jímž bylo vypořádáno zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka, nařízena exekuce.
Na základě dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 10. 2006 č. j. 22 Cdo 218/2006-279 zrušil rozsudky obou obecných soudů nižších stupňů - exekuční titul. Na návrh vedlejšího účastníka byla již nařízená exekuce zastavena, přičemž Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 22. 5. 2007 č. j. 17 Nc 5087/2005-50 ve spojení s usnesením ze dne 27. 9. 2007 č. j. 17 Nc 5087/2005-65 rozhodl tak, že náklady exekuce je exekutorovi povinen uhradit vedlejší účastník. Krajský soud v Praze jako soud odvolací však ústavní stížností napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že tyto náklady je povinna uhradit stěžovatelka.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že pokud byl v dovolacím řízení zrušen exekuční titul pro "nesprávnost", čehož důsledkem bylo zastavení exekuce, je prý "krajně nespravedlivé", aby jí odvolací soud uložil uhradit náklady exekučního řízení pověřenému soudnímu exekutorovi s odůvodněním, že "to nebyl povinný, kdo zavinil zastavení exekuce, ale stěžovatelka, která je odpovědná za exekuční titul...". Správnost tohoto závěru odvolacího soudu stěžovatelka popírá a namítá, že není a nemůže být činěna zodpovědnou za zrušení již pravomocného rozhodnutí vydaného státním orgánem, v jehož důsledku byla exekuce zastavena, neboť zrušení exekučního titulu z důvodu nesprávného právního posouzení věci soudem bylo jen v dispozici dovolacího soudu, nikoli stěžovatelky. Nelze jí prý proto přičítat k tíži jakékoli náklady, které v této souvislosti vznikly. Závěr odvolacího soudu je podle jejího názoru v rozporu se zásadou, že každý má právo důvěřovat pravomocnému rozhodnutí obecného soudu a pokud toto rozhodnutí ukládá někomu povinnost, má právo domáhat se po takovém subjektu splnění jemu uložené povinnosti.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 10. 2006 č. j. 22 Cdo 218/2006-279 k dovolání vedlejšího účastníka (v dřívějším řízení v procesním postavení povinného) zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2004 č. j. 26 Co 314/2004-242 a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 2. 2004 č. j. 12 C 188/95-199 a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Důvodem zrušujícího výroku byl závěr dovolacího soudu o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
Na základě výše citovaného rozsudku Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 22. 5. 2007 č. j. 17 Nc 5087/2005-50 na návrh vedlejšího účastníka exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 3. 2005 č. j. 17 Nc 5087/2005-10 zastavil (výrok I.), a ohledně náhrady nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků na ně nemá nárok (výrok II.). Vedlejšímu účastníkovi řízení uložil zaplatit konkrétní soudní exekutorce náklady exekuce, které budou vyčísleny samostatným usnesením (výrok III.).
Shora označený okresní soud rozhodl podle ustanovení §271 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 exekučního řádu s odůvodněním, že zastavení exekuce nezavinil ani vedlejší účastník, ale ani stěžovatelka, proto náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků řízení.
Usnesením ze dne 27. 9. 2007 č. j. 17 Nc 5087/2005-65 rozhodl soud prvního stupně o nákladech exekutora po zastavení exekučního řízení tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit ve výroku jmenované soudní exekutorce částku 28 423,- Kč.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 2. 2008 č. j. 31 Co 8/2008-78, 31 Co 9/2008, k odvolání vedlejšího účastníka řízení proti posledně uvedenému usnesení ze dne 27. 9. 2007 do výroku o nákladech exekuce, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že je uložil zaplatit stěžovatelce; jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), současně stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1 600,- Kč (výrok II.).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že sice ve smyslu ustanovení §87 odst. 3 exekučního řádu platí obecně zásada, že náklady exekuce hradí exekutorovi zásadně povinný, s ohledem na ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád") je možné v případě zastavení exekuce posoudit procesní zavinění účastníků na zastavení exekuce a uložit tak povinnost uhradit náhradu nákladů prováděného výkonu i oprávněnému. O procesní zavinění oprávněného jde podle názoru odvolacího soudu zejména v případě jím způsobených nedbalostí. Oprávněný ještě kromě samotného zastavení exekuce ponese následky spočívající v hrazení nákladů exekuce. Odvolací soud připomněl, že o procesní zavinění oprávněného jde rovněž v případě, kdy oprávněný nezachoval při podání návrhu na exekuci nebo při jejím provádění potřebnou míru pečlivosti.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že odpovědným za zastavení exekuce nebyl vedlejší účastník, ale stěžovatelka.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutné vycházet ze zásady, že Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností, nelze ho tedy vnímat jako další odvolací orgán v případě, že jedna ze stran sporu není z jakýchkoli důvodů spokojena s rozhodnutími obecných soudů. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by jejich rozhodnutími, případně řízeními, která jim předcházela, došlo k porušení hlavy páté Listiny.
Ústavní soud opakovaně konstatuje s odvoláním na svoji judikaturu, že jeho posuzování rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k tvrzenému porušení článku 36 odst. 1 Listiny, resp. k porušení práva na spravedlivý proces obecně obsahuje dnes již ustálené závěry. Ústavní soud v této souvislosti judikuje, že rozhodování o náhradě nákladů soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 33, pod č. 69, str. 189 a násl., dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz). Současně však oproti výše řečenému poznamenal, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. jejich výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé.
Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že jednotlivec (účastník řízení) nemůže být sankcionován za nesprávnost právního posouzení skutkových zjištění soudem při rozhodování ve věci samé, které později vedlo ke zrušení předmětného exekučního titulu a k zastavení exekučního řízení [ve smyslu ustanovení §52 odst. 1 exekučního řádu ve vztahu k ustanovení §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Ústavní soud ve svém usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 282/06 (rozhodnutí je dostupné na http://nalus.usoud.cz) vyložil, že ustanovení §87 až 89 exekučního řádu nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. ustanovení §270 a §271 o. s. ř.), neboť předmětná ustanovení v podstatě vystihují zvláštnosti exekučního řízení, v jehož rámci se však jinak uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§52 odst. 1 exekučního řádu). V obou případech je však výchozí úvahou skutečnost, že oprávněnému jako procesní straně svědčí procesní úspěch jen tehdy, pokud jeho návrhu na nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí) bylo vyhověno. V takovém případě mu náleží náhrada nákladů exekučního řízení (výkonu rozhodnutí).
Pokud však dojde, jako je tomu v projednávané věci, k zastavení exekuce, je nutné ve smyslu ustanovení §89 exekučního řádu ve vztahu k ustanovení §271 o. s. ř. zvažovat i nákladový vztah mezi oprávněným a soudním exekutorem. Jestliže při hodnocení hledisek ustanovení §271 o. s. ř. (tj. z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) dospěl odvolací soud k závěru, že to nebyl vedlejší účastník, kdo zavinil, že exekuční řízení muselo být zastaveno, musel tento soud zvažovat i procesní odpovědnost stěžovatelky, neboť zastavení řízení nelze chápat jinak, než jako procesní neúspěch oprávněné - stěžovatelky.
Ústavní soud s odvoláním na právní závěry uvedené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st 23/06 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) zdůrazňuje, že v obecné rovině je to povinný, komu je ukládána povinnost k náhradě nákladů exekuce; výjimkou z této zásady je povinnost soudu zkoumat a hodnotit důvody, pro něž došlo k zastavení exekuce i ve vztahu k procesnímu zavinění oprávněného. Zjistí-li soud, že oprávněný nedbal náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli věděl či mohl vědět, že konečným důsledkem takového jednání bude zastavení exekuce, nic soudu nebrání v tom, aby oprávněnému byla uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, ale i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.
Ústavní soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu o procesním zavinění stěžovatelky na zastavení exekuce, neboť toto zjištění odpovídá důsledkům jejího dosavadního procesního postupu. Je nepochybné, že tím, že stěžovatelka nevyčkala výsledku dovolacího řízení ve věci samé, o němž byla informována, přičemž nevyužila možnosti se k dovolání vedlejšího účastníka písemně vyjádřit, nepostupovala v souladu s požadavkem náležité opatrnosti a uvážlivosti před podáním návrhu na nařízení exekuce, i když si musela být vědoma toho, že shledá-li dovolací soud dovolání vedlejšího účastníka přípustným ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zruší jí svědčící exekuční titul, takže již nařízená exekuce bude muset být zastavena.
Současně však Ústavní soud nemůže nechat bez povšimnutí, že stěžovatelka svoji argumentaci zejména ve vztahu "ke krajně nespravedlivému" rozhodnutí odvolacího soudu předkládá až v řízení o ústavní stížnosti jako novum, aniž by se byť jen pokusila tuto svoji procesní obranu uplatnit již v řízení před soudy, kde by především měla být posouzena. Jak lze zjistit z odůvodnění dovolacího i odvolacího soudu, stěžovatelka svoje procesní práva v těchto řízeních zcela pominula - nevyjádřila se ani k dovolání vedlejšího účastníka řízení, tak ani k jeho odvolání; v řízení před Ústavním soudem již nelze dohánět to, co bylo bezdůvodně opomenuto či zanedbáno v řízení před soudy. Za této situace je nutné posoudit její ústavní stížnost i jako nepřípustnou, neboť před jejím podáním neumožnila odvolacímu soudu, aby její námitky posoudil a rozhodl o nich.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný i jako nepřípustný ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu