ECLI:CZ:US:2008:3.US.1355.08.1
sp. zn. III. ÚS 1355/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Musila a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. L., zastoupeného JUDr. Vladimírem Pospíšilem, advokátem v Kutné Hoře, Havlíčkovo nám. 512, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 3. 2008 č. j. 30 Cdo 3058/2007-465, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2006 č. j. 30 Co 442/2006-448 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 27. 9. 2005 č. j. Nc 367/97-358, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 29. 5. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele byly těmito rozhodnutími porušeny čl. 4 odst. 4, čl. 5 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kutné Hoře svým rozsudkem ze dne 27. 9. 2005 č. j. Nc 367/97-358 rozhodl o omezení stěžovatelovy způsobilosti k právním úkonům. K odvolání stěžovatele vydal Krajský soud v Praze rozsudek ze dne 25. 10. 2006 č. j. 30 Co 442/2006-448, kterým prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel podal dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2008 č. j. 30 Cdo 3058/2007-465 odmítnuto pro nepřípustnost. Dovolací soud se s ohledem na průběh řízení zabýval přípustností dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Stručně uvedl obsah dovolání a konstatoval, že stěžovatel toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a s jejich hodnocením důkazů; nenapadá právní posouzení věci a nevznesl právní otázku ve smyslu §237 odst. 3 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že stěžovatelovy dovolací námitky nemohou založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že obecné soudy rozhodly účelově a pouze převzaly závěry superrevizního znaleckého posudku, aniž přihlédly k reviznímu znaleckému posudku a ke stěžovatelovu způsobu života a soběstačnosti. Stěžovatel tvrdí, že důvody k omezení jeho způsobilosti nebyly dány ani na počátku nalézacího řízení; rozhodnutí vážně zasáhla do stěžovatelovy osobnostní integrity.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2008 č. j. 30 Cdo 3058/2007- 465 nedůvodná.
Stěžovatel podal dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a rovněž dle názoru Nejvyššího soudu byla možnost podat dovolání pouze dle tohoto ustanovení.
Z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§214a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu]. Proto z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, je pak možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 občanského soudního řádu, stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu.
Dovolací soud zjistil, že stěžovatel sice podal dovolání s poukazem na §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, avšak z obsahu dovolání se podává, že stěžovatel vůbec neotevřel otázku(y) právní a svými dovolacími námitkami napadal odvolací rozhodnutí toliko ohledně hodnocení důkazů a skutkových zjištění [tj. dovolacích důvodů dle §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 občanského soudního řádu]. Ústavní soud se se závěrem Nejvyššího soudu ztotožňuje, a to s ohledem na obsah rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, jakož i obsah ústavní stížnosti. Z těchto listin je zřejmé, že stěžovatel opakovaně vznášel tytéž námitky týkající se zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, nikoliv však otázek právních. V dovolacím řízení tak stěžovatel uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody (námitky), když nepředestřel právní otázku ve smyslu §237 odst. 3 občanského soudního řádu a jeho námitky tak nemohly v daném případě založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Ústavní soud tedy neshledal v postupu Nejvyššího soudu porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv (zejména práva na přístup k soudu a spravedlivý proces); stěžovatel navíc proti odmítnutí dovolání pro nepřípustnost (důvodu odmítnutí) v ústavní stížnosti nebrojil.
Ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2006 č. j. 30 Co 442/2006-448 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 27. 9. 2005 č. j. Nc 367/97-358 je ústavní stížnost podána opožděně.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle §237 odst. 1 občanského soudního řádu platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení, přichází v úvahu jeho odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contrario §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody. V uvedených případech dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá.
Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. Ani v tomto případě totiž není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení" dovolacího soudu, ale jde o přímý a nevyhnutelný důsledek nedostatků v dovolacích důvodech.
Tak tomu je i v daném případě, neboť přípustnost stěžovatelova dovolání přicházela do úvahy pouze dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, avšak stěžovatel předestřel v dovolání námitky nezpůsobilé naplnit (umožnit) přípustnost dovolání dle tohoto ustanovení (nebyla otevřena právní otázka). Nutným následkem pak bylo odmítnutí stěžovatelova dovolání, aniž měl Nejvyšší soud příležitost posuzovat jakoukoliv právní otázku, natož ("uvážit") její specifický judikatorní význam ve smyslu §237 odst. 3 občanského soudního řádu.
"Uvážení" o mimořádném opravném prostředku je přitom relevantní v řízení o ústavní stížnosti z hlediska výše citovaného §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu (i prvostupňového soudu) podána opožděně.
Ústavní soud podotýká, že je na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu