ECLI:CZ:US:2008:3.US.1369.08.1
sp. zn. III. ÚS 1369/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. září 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Ž., zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem v Praze 1, Palác YMCA, Na Poříčí 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 5. 2006 sp. zn. 7 C 17/2005, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2006 č. j. 15 Co 385/2006-102 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 3. 2008 č. j. 26 Cdo 1425/2007-132, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 30. 5. 2008 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora uvedených rozhodnutí, a to z důvodu "znemožnění práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení ust. čl. 36 odst. 2 Listiny základních lidských práv a svobod".
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh, k žalobě S. B., jenž je v řízení před Ústavním soudem v pozici vedlejšího účastníka, Obvodní soud pro Prahu 3 (dále též jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 23. 5. 2006 sp. zn. 7 C 17/2005 rozhodl, že stěžovatelka je povinna vyklidit ve výroku tohoto rozsudku specifikovaný byt a předat jej vedlejšímu účastníkovi do šesti měsíců od právní moci rozsudku. V dané věci šlo o to, že R. B., spolumajitel domu, ve kterém se předmětný byt nacházel, vnikl neoprávněně do tohoto bytu, který užíval vedlejší účastník jako nájemce, vyměnil zámky u dveří a odstěhoval věci vedlejšího účastníka do nebytových prostor. Za toto své jednání byl jmenovaný spolumajitel uznán vinným trestným činem dle §238 odst. 1 a 2 trestního zákona a odsouzen k peněžitému trestu. Po svévolném vyklizení předmětného bytu uzavřel vedlejší účastník nájemní smlouvu se stěžovatelkou. Obvodní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník nikdy nepřestal být nájemcem předmětného bytu, přičemž nájemní smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou a R. B. je neplatná, neboť k jejímu uzavření neměl R. B. souhlas druhého spoluvlastníka J. N. (a patrně také L. Š. a jeho manželky). Lhůtu k vyklizení bytu stanovil obvodní soud s přihlédnutím k tomu, že stěžovatelka uzavřela tuto smlouvu v dobré víře.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2006 č. j. 15 Co 385/2006-102 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přičemž se s jeho závěry ztotožnil. Současně doplnil, že předmětná nájemní smlouva stěžovatelky je neplatná již jen z toho důvodu, že nelze uzavřít smlouvu o nájmu bytu, který není "právně volný"; i kdyby tomu bylo jinak, tato smlouva by byla neplatná pro rozpor s §139 odst. 2 občanského zákoníku. Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jež však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2008 č. j. 26 Cdo 1425/2007-132 odmítnuto poté, co je uvedený soud neshledal přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že vedlejší účastník není osobou aktivně legitimovanou, protože není nájemcem předmětného bytu. Upozorňuje, že v roce 1992, kdy "probíhalo řízení o přechod nájmu bytu", se vedlejší účastník oženil, přičemž mu vzniklo ve smyslu §704 odst. 1 občanského zákoníku právo společného nájmu jiného bytu, takže nesplňoval podmínku ve smyslu §706 odst. 1 občanského zákoníku. Z tohoto důvodu na něj nájemní právo (z jeho matky) nepřešlo. Stěžovatelka dále tvrdí, že její nájemní smlouva je platná, a poukazuje na ustanovení §139 odst. 1 občanského zákoníku s tím, že - jak mělo vyplynout z dokazování - k uzavření této smlouvy byl R. B. zmocněn a že J. N. jako spoluvlastník přijímal od ní všechna plnění. Ovšem i kdyby její nájemní smlouva platná nebyla, příp. i kdyby vedlejší účastník byl aktivně legitimován, neměla být jeho žaloba úspěšná, a to s ohledem na nutnost ochrany práv, jež nabyla v dobré víře (§3 odst. 1 občanského zákoníku). Současně vytýká obecným soudům, že jí alespoň nepřiznaly právo na zajištění náhradního bytu, a v této souvislosti upozorňuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 2 Cz 33/83 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10 pro rok 1986 pod pořadovým číslem 39) s tím, že v předmětném bytě 10 let v dobré víře bydlela a řádně platila nájemné. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka zmiňuje důkazy, jež mají svědčit tomu, že nemohlo dojít k přechodu nájmu bytu na vedlejšího účastníka, jemuž současně vytýká, že vůči stěžovatelce mohl podat žalobu daleko dříve, a tudíž nepostupoval podle zásady vigilantibus iura scripta sunt, resp. jednal v rozporu s dobrými mravy. Závěrem stěžovatelka uvádí, že obecné soudy jí neumožnily hájit její zájmy, protože (zřejmě) nemohla vypovídat, a nepřihlédly k jí tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům. Tím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka rovněž požádala Ústavní soud, aby odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, neboť nemá možnost jiného bydlení.
Na výzvu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci a vedlejší účastník řízení. Nejvyšší soud uvedl, že správnost skutkových zjištění nebyl oprávněn posuzovat, a jde-li o otázku nároku stěžovatelky na bytovou náhradu, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že k odklonu od judikatury nedošlo. Současně odmítl, že by jeho rozhodnutím byla stěžovatelce způsobena újma na ústavních právech. Městský soud v Praze navrhl pro neopodstatněnost ústavní stížnost odmítnout, protože svůj rozsudek považuje za věcně správný. Stěžovatelka prý opakuje argumentaci uplatněnou v odvolání, jejími námitkami se však on zabýval, a proto odkazuje na odůvodnění svého rozsudku s tím, že na svých právních závěrech, vycházejících z judikatury vyšších soudů, trvá. Současně trvá i na tom, že stěžovatelce nepřísluší bytová náhrada, neboť byt užívá bez právního důvodu; s ohledem na zjištěné okolnosti bylo ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku aplikováno, konkrétně tak, že stěžovatelce byla stanovena delší než zákonná lhůta k vyklizení bytu.
Obvodní soud pro Prahu 3 upozornil na absenci ústavněprávní argumentace, ústavní stížnost má prý být (často nepřesnou) polemikou se skutkovými a právními závěry soudu prvního a druhého stupně. Stěžovatelka tudíž nepřípustně činí z Ústavního soudu superrevizní instanci. Obvodní soud dále odkázal na rozhodnutí odvolacího soudu, jež zodpovědělo všechny zásadní otázky, které stěžovatelka učinila předmětem odvolacího řízení, a vyslovil nesouhlas s námitkou, že výpověď matky žalobce o okolnostech, za jakých se z předmětného bytu vystěhovala (někdy v roce 1979), je nevěrohodná, neboť odpovídá kontextu všech ostatních důkazů. K přechodu užívacího práva došlo ex lege, takže je nerozhodné, zda o tom probíhalo nějaké "řízení" či zda byl daný přechod uplatněn až se značným časovým zpožděním. Skutečnost, že nájemce byt neužívá, nemá dle obvodního soudu za následek zánik jeho práva, nehledě na to, že žalobce se stal obětí závažné trestné činnosti. Ani případný vznik práva společného nájmu bytu by nebyl rozhodný, neboť tím nemohlo vzniknout jeho právo nájmu k bytu spornému. Všechny nájemní smlouvy uzavřené po roce 1992 jsou absolutně neplatné, jak vysvětlil odvolací soud. Navíc, i pokud by k přechodu nájmu nedošlo, nic by se na nepříznivém postavení stěžovatelky nezměnilo, protože opuštění bytu (nikoliv opuštění domácnosti) pak pojmově nemohlo mít za následek zánik práva nájmu matky žalobce. Dle vyjádření obvodního soudu stěžovatelka nemohla jednat v dobré víře, neboť si měla a mohla ověřit počet spoluvlastníků a velikost jejich podílů. Pokud smlouvu podepsal menšinový spoluvlastník, je smlouva neplatná. S ohledem na to a na délku doby, v níž zasahuje do práva nájmu žalobce, nelze argumentovat §3 občanského zákoníku. Pokud stěžovatelce byla způsobena újma, musí se domáhat její reparace nikoliv po žalobci, ale po R. B. V dalším obvodní soud poukázal na odůvodnění usnesení dovolacího soudu. Závěrem navrhl odmítnutí, příp. zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník S. B. poukázal na to, že stěžovatelka pouze opakuje důvody, jež uváděla při jednání soudů "obou stupňů", a které hodnotil dovolací soud, jenž věc řádně a kvalifikovaně vysvětlil. Ústavní stížnost neuvádí, k porušení jakých základních práv a svobod mělo dojít, napadá pouze právní důvody, na jejichž základě nebylo vyhověno stěžovatelčiným opravným prostředkům a jejichž hodnocení Ústavnímu soudu nepřísluší, nepřísluší mu ani zhodnocení činnosti obecných soudů, důkazních prostředků a způsobu rozhodování, jak se stěžovatelka domáhá. Dle vedlejšího účastníka v případu jde vlastně o nepřidělení náhradního bytu stěžovatelce, což soudy zdůvodnily, není ani žádný důvod k odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Vzhledem k tomu navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
V replice stěžovatelka uvedla, že obecné soudy nezkoumaly aktivní legitimaci vedlejšího účastníka a stěžovatelky v jejich vzájemné souvislosti. Vedlejší účastník neprokázal svou aktivní legitimaci, protože byt opustil, oženil se a teprve po rozvodu projevil zájem se nastěhovat, přičemž platnost nájemní smlouvy prokázal stejným způsobem jako ona - smlouva totiž byla podepsána jen jedním z pronajímatelů. Dle stěžovatelky v jejím případě úkon jednoho ze spoluvlastníků zavázal i další spoluvlastníky ve smyslu §139 občanského zákoníku, a její nájemní smlouva je proto platný úkon. Stěžovatelka opakuje, že pronajímatelé přijímali platby nájemného a smlouva že byla podepsána v realitní kanceláři při opuštění původního bytu. Upozorňuje, že žaloba na neplatnost smlouvy nebyla nikým podána, a i kdyby byla smlouva neplatná, musel by soud postupovat podle Ústavy České republiky a jejího odrazu v §3 odst. 1 občanského zákoníku a zohlednit ochranu práva nabytého v dobré víře.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní stížnost obsahuje dva relativně samostatné okruhy námitek. První se týká důvodů, ze kterých obecné soudy vyhověly žalobě vedlejšího účastníka na vyklizení předmětného bytu, druhý pak skutečnosti, že nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na to, aby bylo případné vyklizení bytu vázáno na bytovou náhradu.
Ústavní soud předesílá, jak ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Z tohoto pohledu pak Ústavní soud přistoupil k posouzení stěžovatelčiny věci.
Jak patrno z napadených rozhodnutí, žalobě vedlejšího účastníka bylo jako nájemci předmětného bytu vyhověno s tím, že nájemní smlouva, kterou stěžovatelka ohledně předmětnému bytu uzavřela, je neplatná, a to jednak z důvodu, že vedlejšímu účastníkovi svědčilo (dřívější) nájemní právo, a jednak proto, že se stěžovatelkou uzavřel nájemní smlouvu pouze menšinový spoluvlastník.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nenapadá právní názor obecných soudů (přesněji řečeno, daný právní názor explicitně vyslovil až odvolací soud), že nelze platně uzavřít nájemní smlouvu, jestliže k témuž bytu již svědčí nájemní právo jiné osobě (kdy tedy byt není "právně volný"). Z tohoto důvodu se jako klíčovou jeví otázka, zda vedlejší účastník byl ve zmíněném sporu aktivně legitimován, tedy zda prokázal, že je v rámci hmotněprávního vztahu nositelem subjektivního práva, zde práva nájmu bytu, jemuž odpovídá určitá subjektivní povinnost osoby pasivně legitimované, zde zdržet se užívání téhož bytu.
Obecné soudy se touto otázkou podrobně zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že na vedlejšího účastníka přešlo právo užívání předmětného bytu z jeho matky v roce 1979 ve smyslu §179 odst. 1 ve spojení s §181 tehdy platného občanského zákoníku, jež se posléze transformovalo na právo nájmu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odstěhování matky vedlejšího účastníka nebylo prokázáno a že k tomu mělo dojít asi až v roce 1992. V této souvislosti stěžovatelka zpochybňuje výpověď S. B., matky vedlejšího účastníka, jež má mít zájem na výsledku řízení, a upozorňuje na prohlášení jmenované ze dne 30. 6. 1992, označené jako "Převedení užívacího práva k bytu ..." a založené v trestním spise vedeném v níže specifikované věci.
Ovšem otázkou, zda lze vycházet z výpovědi uvedené svědkyně, se podrobně zabýval odvolací soud, jenž poukázal na to, že shodně - a to již dne 22. 1. 1998 - tato svědkyně vypovídala před Obvodním soudem pro Prahu 3 v trestní věci R. B., vedené pod sp. zn. 15 T 102/98, a proto odmítl, že by se mělo jednat o nepravdivou výpověď. Stejně tak (a v souvislosti s předchozím důkazem) se odvolací soud zabýval otázkou obsahu výše zmíněné listiny a dospěl k závěru, že zmíněné prohlášení se vztahuje k době minulé, tedy že tuto listinu nelze interpretovat tak, že by se v ní uvádělo, že k odstěhování svědkyně mělo dojít až v roce 1992. Tento závěr pak měla potvrdit i svědecká výpověď J. N.
Z toho plyne, že stěžovatelka polemizuje s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy. Ústavnímu soudu však - jak plyne z jeho postavení v systému orgánů veřejné moci a jeho vztahu k soudům obecným (viz také výše) - nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; výjimku pak tvoří ty případy, kdy skutkové (a následně právní) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, č. 34). Jinými slovy řečeno, ingerence ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě zásadních vad v daném hodnotícím procesu, což obvykle nastává, když soudní rozhodnutí v příslušném ohledu postrádá adekvátní odůvodnění (viz §132, §157 odst. 2 občanského soudního řádu), a soudní rozhodování tak vykazuje znaky libovůle, nebo v případě, že hodnocení důkazů nese známky zjevného faktického omylu nebo je zatíženo evidentní logickou chybou.
Pochybení tohoto rázu stěžovatelka nenamítala a nebylo ani zjištěno ze strany Ústavního soudu. Hodnocení důkazů tak, jak je provedly obecné soudy, je řádně popsáno v napadených rozhodnutích a příslušné závěry ohledně výše vymezené skutkové otázky nelze považovat za takové, jež by byly s provedenými důkazy ve zcela zjevném, resp. extrémním rozporu. Jestliže tedy dle obecných soudů vedlejší účastník prokázal přechod předmětného práva na svou osobu již v roce 1979, přičemž v řízení nebylo zjištěno, že by jeho právo z nějakého zákonem přepokládaného důvodu zaniklo, nelze ani obecným soudům nic vytknout, jde-li o kladný závěr stran aktivní věcné legitimace tohoto vedlejšího účastníka, resp. neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené se stěžovatelkou z důvodu, že byt nebyl "právně volný".
S ohledem na to je třeba odmítnout jako bezpředmětnou tu argumentaci stěžovatelky, která vychází z předpokladu, že se matka vedlejšího účastníka odstěhovala až v roce 1992. Jestliže pak lze na nájemní smlouvu stěžovatelky pohlížet z výše uvedeného důvodu jako na neplatný právní úkon, bylo by zbytečné se v této souvislosti zabývat rovněž námitkami stěžovatelky, že vzhledem k ustanovení §139 občanského zákoníku "její" nájemní smlouva není neplatná, jestliže byla uzavřena pouze s R. B. Možno snad jen podotknout, že eventuální neplatnost stěžovatelčiny nájemní smlouvy (jen) z tohoto "druhého" důvodu by aktivní věcnou legitimaci vedlejšího účastníka založit nemohla.
Jde-li o námitku stěžovatelky, že obecné soudy vzhledem k ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku neměly žalobě vyhovět, případně měly vázat povinnost vyklizení bytu na bytovou náhradu, Ústavní soud se plně ztotožňuje s názory obecných soudů. Lze sice vytknout vedlejšímu účastníkovi, že nepodal žalobu proti stěžovatelce dříve a že ona tak byla utvrzována ve svém přesvědčení, že užívá předmětný byt v souladu s právem. Nelze se přitom ztotožnit s názorem stěžovatelky, že by vedlejší účastník předmětný byt opustil, neboť z dokazování vyplynulo, že po celou dobu platil, resp. se snažil platit nájemné. Ostatně ani stěžovatelka si nepočínala příliš obezřetně, když uzavřela nájemní smlouvu pouze s menšinovým spoluvlastníkem, jenž z této své pozice nebyl oprávněn rozhodovat o hospodaření s předmětným bytem ve smyslu §139 odst. 2 občanského zákoníku; základní podmínkou, aby byli spoluvlastníci ve smyslu §139 odst. 1 občanského zákoníku zavázáni z právních úkonů, na který stěžovatelka poukazuje, je to, že se musí jednat o právní úkony platné (tedy takové, jež jsou také v souladu s prvně uvedeným ustanovením).
Co však pokládá Ústavní soud za podstatné, je skutečnost, že vedlejší účastník se proti postupu R. B. neúspěšně bránil, byť nepřímo, prostředky trestního práva, a především to, že rozhodující příčinou vzniku dané situace nebylo jeho protiprávní jednání, ale jednání R. B., které dosáhlo dokonce trestněprávní roviny a jehož obětí se stal v prvé řadě vedlejší účastník. Stěžovatelkou tvrzené "provinění" vedlejšího účastníka se Ústavnímu soudu v porovnání s jednáním R. B. jeví jako nevýznamné, a jako takové nemůže být důvodem, aby mu byla zcela odepřena soudní ochrana, a tudíž aby to byl on (vedlejší účastník), kdo by měl nést veškeré následky daného (contra legem) jednání. V návaznosti na to se jeví jako zcela správná úvaha obecných soudů o případné odpovědnosti R. B. vůči stěžovatelce. Stejné dopady jako zamítnutí žaloby na základě §3 odst. 1 občanského zákoníku by ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi de facto mělo i přiznání bytové náhrady stěžovatelce. Kromě toho dle ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 6. 3. 2008 sp. zn. II. ÚS 625/06, dostupný na internetové adrese http://nalus.usoud.cz) na základě citovaného ustanovení nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnost; byť toto bylo vyřčeno ve vztahu k vlastníkovi (pronajímateli) bytu, daný názor lze nepochybně uplatnit i v dané věci.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Jde-li o návrh dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ten je ve vztahu k ústavní stížnosti návrhem akcesorickým, a je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud; proto jej není třeba zmiňovat ani ve výroku tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu