ECLI:CZ:US:2008:3.US.1396.08.1
sp. zn. III. ÚS 1396/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2008 v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem v Brně, Kuřimská 42, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2006 č. j. 31 T 8/2002-2912, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2007 č. j. 6 To 51/2007-3198 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 8 Tdo 370/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 4. 6. 2008 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2006 č. j. 31 T 8/2002-2912 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, kromě toho mu bylo podle §228 odst. 1 trestního řádu uloženo uhradit se spoluobviněným V. B. společně a nerozdílně škodu v konkrétní výši poškozeným, ve výroku vyjmenovaným. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dle soudu dopustil - stručně řečeno - tím, že jako ředitel firmy LAROS food, s. r. o., v úmyslu se obohatit, společně s obviněným V. B. i prostřednictvím zaměstnanců firmy, pod příslibem zaplacení podstatně vyšší kupní ceny splácené ve splátkách, vylákali od jednotlivých poškozených osobní motorová vozidla, která obvykle vzápětí prodali za podstatně nižší ceny, sjednané splátky na kupní cenu nehradili vůbec nebo jen částečně, přičemž si byli vědomi, že v době podpisu kupních smluv a ve lhůtách stanovených k zaplacení nebudou schopni dostát svým závazkům.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které však bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2007 č. j. 6 To 51/2007-3198 podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 8 Tdo 370/2008 podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti tvrdí, že v jeho případě jsou závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, a tudíž v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a potažmo s čl. 1 Ústavy České republiky. Dále uvádí, že nejednal v úmyslu nikoho podvést, a namítá, že obecné soudy tuto otázku neposuzovaly dostatečně pečlivě a že neprovedly další dokazování, jak se domáhal. Nesouhlasí s tím, že by mohl být daný trestný čin spáchán v nepřímém úmyslu, a pokud ano, pak prokázání takového úmyslu je mnohem náročnější než u úmyslu přímého. V této souvislosti poukazuje na svou argumentaci, kterou uplatnil v dovolání, tedy že ve firmě působil jako řadový zaměstnanec jen 6 měsíců (až od ledna 2001), za společnost nejednal, plnil pouze pokyny odsouzeného V. B., neměl přístup k jejím finančním prostředkům, neznal podrobně její situaci, neboť byl jednak pracovně vytížen a jednak neměl ani přístup k příslušným informacím, protože daňové a účetní záležitosti obstarával V. B., podnikání bylo ukončeno bez jeho přičinění v době, kdy byl na dovolené, pád společnosti odstartovala ztráta drahého osobního automobilu. Dále stěžovatel cituje z rozhodnutí dovolacího soudu a upozorňuje na údajně překvapivý závěr, že měl možnost vyjednat si přístup k účtům společnosti a z nich se obohacovat, neboť o tom žádný důkaz nesvědčí. Vzhledem k právní konstrukci dovolacích důvodů stěžovatel nemohl dle svého vyjádření před dovolacím soudem argumentovat kusostí dokazování před soudem prvního stupně, k jeho námitkám nepřihlédl ani odvolací soud. V této souvislosti stěžovatel namítá, že nebyla řádně prověřena jeho obhajoba a doplněno dokazování o navržené důkazy. Zřejmě z tohoto důvodu k ústavní stížnosti přiložil čestná prohlášení čtyř osob - zaměstnanců firmy (R. G., Mgr. M. M., Ing. R. P. a P. H.), z nichž má plynout, jaké bylo jeho postavení ve společnosti, a že jeho úmysl nesměřoval k podvodu. Z prohlášení M. M., jenž byl sám v dané věci trestně stíhán a nevypovídal, plyne, že se rozhodl vypovědět "objektivní pravdu", tedy že stěžovatel nebyl ve firmě od počátku, na podnikatelském záměru se nepodílel, a že kromě platu nepobíral žádné finanční částky či hodnoty. To stejné prý potvrzují i další čestná prohlášení. Čestné prohlášení R. G. objasňuje, jaký byl skutečný vztah mezi ním (stěžovatelem) a V. B., a zpochybňuje věrohodnost svědkyně M. A., z jejíž výpovědi soudy vycházely. Současně stěžovatel poukázal na to, že nebyla vyslechnuta osobní sekretářka V. B., která mohla svou výpovědí přispět k zjištění skutečného stavu věci. Výslechem všech těchto osob prý může být prověřena jeho obhajoba. Z obsahu těchto prohlášení a jeho argumentace uplatněné v dovolání má plynout, že neměl v úmyslu nikoho podvádět a ani neměl o tom, že k něčemu takovému dochází, žádné tušení. Závěry uvedených soudů shledává proto vadnými.
Spolu s návrhem na zrušení napadených soudních rozhodnutí stěžovatel požádal Ústavní soud, aby podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozhodl o "odkladu výkonu trestu", neboť soud prvního stupně vydal příkaz k nástupu trestu odnětí svobody.
Ústavní soud požádal o vyjádření účastníky a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Krajský soud v Ostravě odkázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž měly být všechny provedené důkazy shrnuty, následně mělo být provedeno jejich vyhodnocení, včetně posouzení otázky právní kvalifikace a zavinění. S jeho pohledem na věc se soudy vyšších stupňů plně ztotožnily. Krajský soud poukázal na rozsah dokazování, kdy bylo mj. vyslechnuto 109 svědků a jen od výslechu tří potenciálních svědků bylo upuštěno, což bylo v rozsudku také zdůvodněno (str. 92). Veškerá procesní práva stěžovatele byla zachována, neobstojí ani tvrzení stěžovatele o nutnosti výslechu dalších 4 svědků. Dva z nich v řízení jako svědci figurovali; jde-li o ostatní dvě osoby, v řízení byla vyslechnuta řada svědků z řad spolupracovníků stěžovatele, resp. zaměstnanců firmy, kteří se podrobně k postavení stěžovatele a chodu společnosti vyjádřili. Pokud stěžovatel hodlá uplatnit nové důkazy, z nichž by měly vyplynout nové skutečnosti, jež by mohly mít vliv na hodnocení jeho viny, pak je namístě podat návrh na obnovu řízení. Stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti je totožná s argumentací uplatněnou jak u hlavního líčení, tak v rámci odvolání i dovolání, a do věci nepřináší žádné rozhodné novum, přičemž se s ní zcela vypořádávají napadená rozhodnutí. Vzhledem k tomu považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Vrchní soud v Olomouci jen odkázal na své rozhodnutí. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel uplatňuje v podstatě námitky shodné s těmi, jež byly prezentovány v dovolání a na něž reagoval v odůvodnění svého rozhodnutí. Dále sdělil, že soud prvního i druhého stupně vysvětlily, na základě jakých důkazů a úvah dovodily, že stěžovatel jednal v tzv. podvodném úmyslu. Pokud se domáhá odlišného hodnocení důkazů, nelze tomu přisvědčit, k čestným prohlášením se v této fázi řízení prý relevantně vyjádřit nelze. Dle názoru dovolacího soudu jeho rozhodnutím nebylo žádné z ústavně garantovaných základních práv stěžovatele dotčeno. Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení omisivně vzdalo.
V replice k vyjádření krajského soudu stěžovatel uvedl, že tento soud nepochopil podstatu jeho ústavní stížnosti, neboť jemu šlo o vysvětlení toho, v čem nebylo dodrženo právo na spravedlivý proces. Podstata ústavní stížnosti není v přehodnocení skutkového děje, jak jej konstatoval soud, ale že nebyl prokázán jeho podvodný úmysl. Jde-li o vyjádření Nejvyššího soudu, stěžovatel vyjádřil zklamání, že se uvedený soud nevyslovil k problematice podvodného úmyslu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Z tohoto pohledu pak Ústavní soud přistoupil k posouzení stěžovatelovy věci.
Ústavní stížnost je založena především na námitce vadného hodnocení důkazů, jež má údajně mít za následek vznik extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry (zejména) nalézacího soudu, jde-li o otázku naplnění subjektivní stránky daného trestného činu formou ať již přímého, či nepřímého úmyslu. Ústavní soud dle své ustálené judikatury obecně považuje existenci zmíněného "extrémního rozporu" za vadu tzv. důkazního řízení, jež dosahuje ústavněprávní roviny (k vadám "důkazního řízení" srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, usn. č. 1). Nikoliv každá vada v procesu hodnocení důkazů má za následek porušení ústavnosti; musí se vždy jednat o vady takového charakteru, jež zcela zásadním způsobem zpochybňují správnost vydaného rozhodnutí v jeho celku. V souvislosti s danou námitkou se především bude jednat o situaci, kdy dané soudní rozhodování nese známky libovůle (či dokonce svévole) nebo je zatíženo zjevným faktickým omylem či nespornou logickou chybou. Řádné, tj. srozumitelné a s pravidly logiky souladné odůvodnění rozhodnutí je prostředkem, jenž by měl možnost libovolného soudního rozhodování zcela vyloučit či alespoň do značné míry ztížit (současně je základním předpokladem případného přezkumu vydaného soudního rozhodnutí ze strany Ústavního soudu).
Stěžovatel v ústavní stížnosti absenci (řádného) odůvodnění napadených rozhodnutí nenapadá, neuvádí ani, v jakém konkrétním ohledu bylo hodnocení toho kterého důkazu nebo skupiny důkazů zatíženo výše zmíněnými vadami. Nelze ani konstatovat, že by skutkové závěry obecných soudů byly v rozporu s provedenými důkazy. V daném soudním řízení bylo provedeno rozsáhlé dokazování, jež se rovněž, resp. z velké části, týkalo právě fungování uvedené firmy, osoby stěžovatele a jeho postavení ve firmě či vztahu mezi ním a spoluodsouzeným V. B., a které pak bylo podkladem pro závěr o úmyslném jednání stěžovatele. Nalézací soud se v souvislosti s tím v podstatě plně vypořádal s obhajobou stěžovatele, kterou později zopakoval ve formě námitek v odvolacím a dovolacím řízení. Odvolací soud se těmito námitkami rovněž podrobně zabýval a s nimi se vypořádal; svůj závěr, rozdílný od soudu prvního stupně v tom ohledu, že stěžovatel jednal v úmyslu nepřímém, řádně zdůvodnil. Obě tato rozhodnutí, případně ve spojení s rozhodnutím dovolacího soudu, jenž se zabýval právní stránkou věci, jsou ve svém celku dostatečně přesvědčivá, přičemž Ústavní soud pokládá za nadbytečné argumentaci obecných soudů stran otázky zavinění stěžovatele opakovat. Nezbývá tedy než konstatovat, že - jak bylo již výše naznačeno - není a nemůže být úlohou Ústavního soudu, aby "přehodnocoval" hodnocení důkazů provedené zde obecnými soudy, neboť to je věcí těchto soudů (čl. 90 Ústavy České republiky). Proto ani ústavní stížnost, jež je z faktického hlediska založena na námitce, že obecné soudy hodnotily důkazy "nesprávně", tedy nikoliv dle představ stěžovatele, nelze přiznat žádnou opodstatněnost.
Stěžovatel dále namítal, že dokazování bylo neúplné, přičemž poukazoval na shora zmíněná čestná prohlášení. Ovšem ani v tomto směru není Ústavnímu soudu zřejmé, k jakému pochybění v rovině ústavnosti mělo dojít. Jde-li o Mgr. M. M., ten v pozici svědka odmítl vypovídat, a to z důvodu uvedeného v §100 odst. 2 trestního řádu, což soud akceptoval. Pokud uvedená osoba nyní změnila svůj názor a má v úmyslu vypovídat, může stěžovatel podat návrh na obnovu řízení, jak správně upozornil ve svém vyjádření krajský soud. Ing. R. P. byl v předmětném řízení v roli svědka vyslechnut, a má-li stěžovatel za to, že by v současné době vypovídal jinak, může postupovat stejně jako u předchozí osoby. Možno podotknout, že v tomto případě však čestné prohlášení spíše než fakta obsahuje subjektivní hodnotící soudy jmenovaného stran podnikatelského záměru firmy a osoby stěžovatele. V těchto případech tedy k žádnému pochybení ze strany obecných soudů zjevně dojít nemohlo.
Jde-li o R. G. a P. H., resp. jejich čestná prohlášení, stěžovatel v odvolání navrhoval doplnit dokazování jejich svědeckou výpovědí, tento návrh byl ze strany vrchního soudu zamítnut pro nadbytečnost, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí jsou patrny důvody tohoto postupu. Současně tento soud přiléhavě poukázal na judikaturu Ústavního soudu, dle které není porušením ústavnosti, nevyhoví-li obecný soud konkrétnímu důkaznímu návrhu obviněného, pokud tento svůj závěr adekvátním způsobem odůvodní (srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 548/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 63). Lze sice připustit, že za určitých okolností nevyhovění důkaznímu návrhu může vést k porušení principu rovnosti účastníků soudního řízení, resp. "rovnosti zbraní". V posuzované věci - vzhledem k rozsahu provedeného dokazování k otázkám, k nimž měly být i tyto osoby eventuálně vyslechnuty - zmíněné porušení zjištěno nebylo.
Vytýká-li stěžovatel obecným soudům, že nebyla vyslechnuta "osobní sekretářka" V. B., stěžovatel v odvolacím řízení takový důkaz nenavrhoval, resp. soudu prvního stupně nevytýkal, že tento výslech neprovedl. Nelze proto než konstatovat, že pokud stěžovatel nevyužil danou námitku již v řízení před obecnými soudy a vznáší ji až v tomto řízení, tedy ex post, vzhledem k zásadě subsidiarity ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není možno se jí zabývat. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce údajně zcela nesprávného závěru Nejvyššího soudu ohledně možnosti stěžovatele zjednat si přístup k finančním prostředkům firmy, neboť nemá žádnou oporu v provedených důkazech. O faktickém přístupu stěžovatele k hotovosti společnosti totiž hovoří ve své výpovědi nejen svědkyně M. A., ale i I. P..
S ohledem na to Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Jde-li o návrh dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ten je ve vztahu k ústavní stížnosti návrhem akcesorickým, a je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud; proto jej není třeba zmiňovat ani ve výroku tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu