ECLI:CZ:US:2008:3.US.1410.07.1
sp. zn. III. ÚS 1410/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. ledna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Společnost ochránců životního prostředí, se sídlem Nerudova 34, 412 01 Litoměřice, právně zastoupené Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou AK se sídlem Foersterova 712, 738 01 Frýdek - Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2007 č. j. 3 As 78/2006-125, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 6. 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2007 č. j. 3 As 78/2006-125, a to pro porušení článku 4 Ústavy ČR, článku 35, článků 36 odst. 2 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Ca 297/2005.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2007 č. j. 3 As 78/2006-125 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006 č. j. 8 Ca 297/2005-64, jímž byla odmítnuta její žaloba proti rozhodnutí Správy CHKO České středohoří ze dne 14. 7. 2004 č. j. 3592/224/04/Šh, a dále odmítnuta její žaloba proti úkonu Ministerstva životního prostředí ze dne 9. 6. 2005 č. j. 530/401/05-RNDr. Abt-UL.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že nezákonnost rozhodnutí Nejvyššího správního soudu spatřuje v tom, že "Nejvyšší správní soud opět zcela svým rozhodnutím vyloučil z pravomoci soudů, tudíž i své kompetence, jakýkoliv přezkum rozhodnutí správních orgánů, přestože byla jednoznačně porušena veřejná subjektivní práva navrhovatele, potažmo všech ochránců životního prostředí a obyvatelů daného regionu. Takovéto vyloučení práva na soudní ochranu považuje navrhovatel jednoznačně za odepření práva na soudní ochranu, což zásadně odporuje samotnému smyslu článku 36 odst. 2 Listiny, článku 4 Ústavy a ostatně i článku 6 odst. 1 Úmluvy." Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je podle stěžovatelky nezákonné a nesrozumitelné. Stěžovatelka uvádí, že není pravdou, že by Ministerstvo životního prostředí nevydalo rozhodnutí v této věci, přičemž poukazuje na rozhodnutí tohoto orgánu ze dne 28. 2. 2006 č. j. 530/1937/06-Abt.-UL, kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky ve věci nepovolení obnovy řízení proti Správě CHKO České středohoří, kterým se, uvádí stěžovatelka, Nejvyšší správní soud vůbec nezabýval. Stěžovatelka je přesvědčena, že i úkon o odložení věci je ve své podstatě rozhodnutím o odložení věci, a nelze se odvolávat na to, že nebyla založena, změněna, zrušena či závazně určena práva a povinnosti navrhovatele. Stěžovatelka dále namítá, že Správa CHKO České středohoří zkrátila její práva jako účastníka řízení, neboť jí bylo odmítnuto právo nahlédnout do spisu a navíc spis neobsahoval veškeré listiny důležité pro věc. Stěžovatelka dále uvádí, že s podanými návrhy vždy žádala o přiznání odkladných účinků proti napadenému rozhodnutí, avšak s těmito návrhy se žádný správní orgán nikterak nevypořádal.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V odůvodnění svého rozsudku ze dne 14. 2. 2007 č. j. 3 As 78/2006-125 Nejvyšší správní soud uvedl, že pokud jde o odmítnutí žaloby proti úkonu Ministerstva životního prostředí, z obsahu této písemnosti vyplývá, že Ministerstvo životního prostředí posuzovalo podnět k přezkoumání rozhodnutí Správy CHKO České středohoří ve smyslu ust. §65 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu (dále jen "správní řád"). Zabývalo se tedy přezkoumáním rozhodnutí Správy CHKO, které již nabylo právní moci, mimo odvolací řízení, a neshledalo podklad k tomu, aby toto rozhodnutí bylo cestou přezkumu změněno nebo zrušeno, a proto podnět odložilo. O tomto odložení informovalo přípisem, který žalobkyně napadla žalobou a kasační stížností.
Nejvyšší správní soud poukázal na ust. §65 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), ve kterém se stanoví, že kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Podle konstantní judikatury soudů ve správním soudnictví, tím, že správní orgán odmítne změnit nebo zrušit postupem podle ust. §65 správního řádu pravomocné rozhodnutí, nedochází k žádné změně v právním postavení žalobce. Jinak řečeno, nejedná se o úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva a povinnosti. Právní stav, který vytvořilo pravomocné správní rozhodnutí, zůstává beze změny. Podle ust. §70 písm. a) s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. Žalobu proti takovému úkonu soud ve správním soudnictví odmítne (srov. též č. 197/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že Městský soud v Praze odmítl žalobu směřující proti úkonu Ministerstva životního prostředí ze dne 9. 6. 2005 č. j. 530/401/05-RNDr. Abt-UL v souladu se zákonem.
Pokud jde o žalobou a následně kasační stížností napadené rozhodnutí Správy CHKO České středohoří ze dne 14. 7. 2004 č. j. 3592/224/04/Šh, Nejvyšší správní soud uvedl, že ze správního spisu vyplývá, že správní orgán tímto rozhodnutím vydal podle ust. §44 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, souhlas s realizací předmětné stavby. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce proti tomuto rozhodnutí odvolání nepodal. Pokud žalobce v kasační stížnosti poukazuje na rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 28. 2. 2006 č. j. 530/1937/06-Abt.-UL a přikládá stejnopis tohoto rozhodnutí, pak z jeho obsahu vyplývá, že toto rozhodnutí se týká návrhu žalobce na povolení obnovy řízení. Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem (ust. §62 a násl. správního řádu), takže žalobce nevyčerpal řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem. Podle ust. §68 písm. a) s. ř. s. je žaloba nepřípustná také tehdy, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného.
Ústavní soud ve výše uvedeném postupu a závěrech Nejvyššího správního soudu neshledal žádné vady, které by způsobily porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že svým postupem vyčerpala všechny řádné opravné prostředky; rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 28. 2. 2006 č. j. 530/1937/06-Abt.-UL bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Správy Chráněné krajinné oblasti České středohoří ze dne 27. 9. 2005 č. j. 3804, 4126/047/05-Pe, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení vedeného Správou CHKO České středohoří ve věci vydání souhlasu podle ust. §44 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny k výstavbě parkoviště, sociálního zařízení, informačního centra, občerstvení a vodohospodářských objektů v k. ú. Kamenický Šenov. Výše uvedené odvolání stěžovatelky tedy nesměřovalo proti provostupňovému rozhodnutí Správy CHKO České středohoří ze dne 14. 7. 2004 č. j. 3592/224/04/Šh., jak se stěžovatelka snaží v ústavní stížnosti předestřít, ale proti rozhodnutí správního orgánu o nepovolení obnovy řízení. Závěr Nejvyššího správního soudu, že ve vztahu k rozhodnutí Správy CHKO České středohoří ze dne 14. 7. 2004, č. j. 3592/224/04/Šh., stěžovatelka řádné opravné prostředky nevyčerpala, je správný, neboť prvostupňové rozhodnutí Správy CHKO České středohoří ze dne 14. 7. 2004, č. j. 3592/224/04/Šh., odvoláním nenapadla.
Námitky stěžovatelky, vztahující se k řízení před prvostupňovým správním orgánem, shledal Ústavní soud irelevantními, neboť tím, že stěžovatelka provostupňové rozhodnutí Správy CHKO České středohoří ze dne 14. 7. 2004 č. j. 3592/224/04/Šh, odvoláním nenapadla (a tedy své námitky před odvolacím orgánem neuplatnila), dopustila se procesního pochybení, které zabránilo tomu, aby se odvolací správní orgán v odvolacím řízení, a následně i soudy rozhodující ve správním soudnictví, námitkami stěžovatelky zabývaly. Vzhledem k principu subsidiarity ústavní stížnosti se proto ani Ústavní soud těmito námitkami stěžovatelky nemohl zabývat.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Dle článku 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V odstavci 2 cit. článku je uvedeno, že kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Je ovšem třeba podotknout, že je povinen tak činit "stanoveným postupem", tj. v souladu s příslušnými procesními předpisy. V posuzovaném případě - jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu ověřil - tomu tak nebylo, neboť stěžovatelka odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí nepodala a tím zabránila, aby se odvolací správní orgán jejími námitkami zabýval. Stěžovatelka tak vlastním jednáním tento opravný prostředek, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval, (řádně) nevyčerpala. Proto Městskému soudu v Praze nezbylo, než její žalobu v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního odmítnout. Proto ani Nejvyšší správní soud nemohl postupovat jinak, než se se závěrem městského soudu ztotožnit. Ústavní soud v uvedeném postupu soudu žádné vady, znamenající porušení ústavnosti, nezjistil.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud své rozhodnutí pečlivě a přesvědčivým způsobem odůvodnil, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí se podrobně zabýval a také vypořádal s relevantními námitkami stěžovatelky. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu shledal Ústavní soud ústavně konformním, neboť nezjistil žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly nezbytnost jeho zásahu.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu