ECLI:CZ:US:2008:3.US.1453.08.1
sp. zn. III. ÚS 1453/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. července 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Matisem, advokátem AK se sídlem Táboritská 811, 290 01 Poděbrady, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. května 2008 č. j. 25 Cdo 5132/2007-392, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. června 2008, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2008 č. j. 25 Cdo 5132/2007-392, a to pro porušení článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2008 č. j. 25 Cdo 5132/2007-392 bylo podle ust. §243b odst. 5, věta první a ust. §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto dovolání stěžovatele směřující proti těm částem rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2007 č. j. 23 Co 167/2007-373, jimiž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 12 000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká jednak nepřípustný restriktivní výklad ust. §237 odst. 2 o. s. ř., a dále namítá nedokonalost nynější zákonné úpravy dovolání, aniž by však navrhoval její zrušení.
III.
Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k napadenému rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.
V souzené věci napadl stěžovatel dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2007 č. j. 23 Co 167/2007-373 v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 12 000,- Kč s příslušenstvím, a dále v části, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V dovolání stěžovatel odvolacímu soudu vytýkal, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a zároveň spočívá na nesprávném právním posouzení.
Nejvyšší soud usnesením ze 13. května 2008 č. j. 25 Cdo 5132/2007-392 dovolání stěžovatele odmítl.
V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud uvedl, že vzhledem k tomu, že předmětem řízení byl nárok na dělitelné plnění, došlo rozsudkem odvolacího soudu, který svým měnícím výrokem žalobě zčásti vyhověl a zčásti potvrdil zamítavý výrok, k tzv. rozštěpení uplatněného nároku; přípustnost dovolání je proto třeba posuzovat vůči jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu samostatně. Pak je ovšem zřejmé, že dovoláním dotčeným výrokem (rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen v zamítavém výroku ohledně částky 12 000,- Kč s příslušenstvím) bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000,- Kč, a přípustnost dovolání je proto vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou částí nároku přesahuje částku 20 000,- Kč. K příslušenství uplatněného nároku se nepřihlíží, ledaže by samostatně (tj. bez současného uplatnění nároku samotného) tvořilo předmět řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 1998 sp. zn. 2 Cdon 322/97, publikované pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Nejvyšší soud tedy uzavřel, že v dané věci bylo dovoláním dotčenou částí rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 12 000,- Kč s příslušenstvím, rozhodováno o peněžitém plnění, jehož výše nedosahuje zákonné hranice, a proto není dovolání proti uvedené části napadeného rozsudku odvolacího soudu podle ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Protože ani proti výrokům o nákladech řízení zákon dovolání nepřipouští (ust. §238, §238a a §239 o. s. ř. - srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), a dovolání v souzené věci směřuje právě proti takovým výrokům rozsudku odvolacího soudu, není proti těmto výrokům tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce - aniž se věcí z hlediska uplatněných dovolacích námitek dále mohl zabývat - podle ust. §243b odst. 5, věty první, a ust. §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces, či k porušení jiného ústavně zaručeného práva stěžovatele nedošlo.
Ohledně namítaného porušení článku 90 Ústavy Ústavní soud dodává, že citované ustanovení přímo neupravuje ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantuje zásadní principy činnosti soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaného článku v Ústavě.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu