ECLI:CZ:US:2008:3.US.1478.07.1
sp. zn. III. ÚS 1478/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti ZUGLITE INVESTMENTS LIMITED, se sídlem Antiopis, 19 P.C. 6058, Larnaca, Kyperská republika, zastoupené Mgr. Pavlou Šilerovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Žerotínova 1141/37, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2007 č.j. 26 Cm 156/2005-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, neboť se domnívá, že jím byl porušen čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a také čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným usnesením postupem podle ustanovení §94 odst. 3 o. s. ř. přibral stěžovatelku do řízení o návrhu, kterým se Ing. P. N. domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud stěžovatelce uložil povinnost vydat 100 % obchodního podílu ve společnosti PETRCÍLE s. r. o. společnosti Českomoravská železárenská a. s. v likvidaci.
Soud tak učinil v návaznosti na podání navrhovatele ze dne 15. 1. 2007, v němž "přistoupení" dalšího účastníka do řízení navrhl.
Soud dospěl k závěru, že "v souzené věci jde o řízení nesporné vymezené ust. §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., neboť jde o řešení vztahů mezi společníkem a společností týkajících se účasti na ní", a z ustanovení §200e odst. 1 a 3 o. s. ř. pak vyplývá, že účastenství v těchto věcech se řídí ustanovením §94 odst. 1, větou první, o.s.ř., podle nějž jsou účastníky navrhovatel a ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Takovým subjektem je podle soudu i stěžovatelka, neboť "má být rozhodnuto o případném převodu 100 % obchodních podílů ve společnosti PETRCÍLE s. r. o. ze společnosti ZUGLITE INVESTMENTS LIMITED na společnost Českomoravská železárenská a.s. v likvidaci". Ustanovení §94 odst. 3 o. s. ř. předepisuje, že neúčastní-li se někdo z těch, o jejichž právech nebo povinnostech má být jednáno, řízení od jeho zahájení, vydá soud, jakmile se o tom dozví, usnesení, jímž jej do řízení jako účastníka přibere.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že nesprávně interpretoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu a že nebyl oprávněn - na základě ustanovení §94 odst. 3 o. s. ř. - ji do řízení přibrat.
Stěžovatelka má především za to, že řízení o vydání obchodního podílu ve společnosti PETRCÍLE s. r. o. "nelze podřadit pod vymezení" ustanovení §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., neboť "ani subjektivní vymezení, ani vymezení vztahů, není v souladu s vymezeními subjektů a vztahů podle citovaného zákonného ustanovení", jelikož Ing. P. N. "není a ani netvrdí, že by kdy byl," společníkem PETRCÍLE s. r. o. Podle stěžovatelky "nelze přitom navozovat stav", který by odpovídal dosahu §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., tím, že "si soud do řízení přibere koho potřebuje".
"I pro případ, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že řízení o vydání obchodního podílu ve společnosti PETRCÍLE s. r. o. lze podřadit pod ustanovení §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. a z toho důvodu i pod ustanovení §200e odst. 1 o. s. ř.," pak stěžovatelka namítá, že "třetí definice" účastenství se uplatní nikoli ve všech řízeních, na které odkazuje §200e odst. 1 o. s. ř. [tj. v řízeních podle §9 odst. 3 písm. b), d), e), f) a g) o. s. ř.], ale jen v takových, která mohou být "zahájena i bez návrhu". Mezi ně však předmětné řízení nespadá, pročež i proto přibírat účastníky postupem podle §94 odst. 3 o. s. ř. nebylo přípustné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavněprávní deficit posuzovaného řízení, resp. v něm vydaného rozhodnutí, jež stěžovatel v ústavní stížností namítá, se nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení se nedotýká některého z jeho základních, ústavním pořádkem chráněných, práv, zda je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Je vhodné předeslat, že ústavní stížností napadené usnesení o přibrání účastníka je procesním rozhodnutím, proti němuž není přípustné odvolání [§202 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Důvody k prolomení obecných zásad přípustnosti odvolání spočívají v kvalitativně založeném úsudku o nižší významnosti rozhodnutí, kdy uplatnění opravného prostředku není považováno za efektivní. Jestliže občanský soudní řád vylučuje přezkum uvedených rozhodnutí, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti zde předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro procesněprávní posouzení esenciální (srov. kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05).
Posuzována z vyložených hledisek stěžovatelčina ústavní stížnost neobstojí.
K tomu je nutné především uvést, že zpochybněním kvalifikace řízení coby sporu z právních vztahů týkajících se vnitřních poměrů obchodních společností [§9 odst. 3 písm. g) o. s. ř.] stěžovatelka otevřela jen otázku interpretace podústavního práva, která - jak bylo vyloženo shora - Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší (srov. sp. zn. III. ÚS 29/06).
Stěžovatelka dává najevo, že soudem použitý výklad §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. "není v souladu s vymezením subjektů a vztahů podle citovaného zákonného ustanovení". Překážku v rovině "subjektivního vymezení" spatřuje v tom, že v posuzované věci nejde o spor mezi obchodními společnostmi a jejich zakladateli ani o spor mezi společníky navzájem. Co do "vymezení vztahů" akceptuje jakožto spory ve smyslu §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. ty, které vyplývají ze "vztahů týkajících se účasti na společnosti, vztahů ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka, a vztahů souvisejících se zvýšením základního jmění". Tímto výčtem však pojem sporu z právních vztahů týkajících se vnitřních poměrů obchodních společností normativně předjímaný §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. stěžovatelka nevyčerpává, což lze dokumentovat poukazem na (jen demonstrativní) výčet v komentáři k občanskému soudnímu řádu (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: C. H. Beck 2003, 6. vydání, str. 34-35), přičemž ani blíže neargumentuje, proč "vymezení vztahů" (vymezení předmětu řízení) aplikaci §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. vskutku překáží. Byť žalobní návrh identifikovatelný s návrhem Ing. N. v uveřejněných soudních rozhodnutích (či právní teorii) kvalifikován v rozhodných souvislostech dosud nebyl, není samozřejmé, že podřazení sporu s takto vymezeným předmětem ustanovení §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. krajským soudem lze kvalifikovat jako "extrémní vybočení" z ustáleného výkladu, resp. jako projev "libovůle" soudu. Kupříkladu podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 1076/2004, pod ustanovení §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. spadají též žaloby, kterými se žalobci domáhají, aby soud uložil žalované povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu o koupi akcií (k uvedenému srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 29 Odo 535/2004, ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 254/2005, a ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1280/2005).
K námitce, podle níž lze v řízeních ve smyslu §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. přibrat účastníka postupem podle §94 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, mohou-li být "zahájena i bez návrhu", se patří dodat, že Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 230/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 6., nález č. 75, str. 39 a násl., interpretoval ustanovení §200e odst. 1 a 3 o. s. ř. tak, že "ve všech druzích řízení, na které se vztahuje ustanovení §200e o. s. ř., jsou účastníky řízení všichni ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno", přičemž "pokud by zákonodárce měl skutečně v úmyslu při konstrukci ustanovení §200e odst. 3 o. s. ř. rozlišit účastenství podle druhů řízení, s ohledem na způsob jejich zahájení, pak by nepochybně tento svůj úmysl v uvedeném ustanovení vyjádřil přímo".
Tím nemá být řečeno, že nesprávnost rozhodnutí o přibrání účastníka do řízení je vždy ústavněprávně bez významu; lze ji samozřejmě vytýkat (též ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) ústavní stížností proti rozhodnutí ve věci samé, resp. proti rozhodnutí, jímž se řízení končí, za předpokladu, že mohlo vést k dotčení v právech přibraného účastníka.
Co je však v dané věci podstatné, a současně stírá význam stěžovatelkou předestřené procesní otázky, je okolnost, že i v případě, že by její chápání povahy sporu a účastenství sdílel i obecný soud, bylo jeho povinností rozhodnout o navrhovatelově návrhu na její přístup do řízení, kterému by se ("nešlo-li o přístup na straně žalobce") zřejmě bránit nemohla.
V ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Z předchozího plyne, že řečené zcela dopadá na věc stěžovatelčiny ústavní stížnosti.
Jako návrh zjevně neopodstatněný ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
V obdobných věcech (ve vztahu k soudním řízením zahájeným identickým navrhovatelem - Ing. P. N.) byl vysloven i silnější názor (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1403/07, I. ÚS 1769/07, ze dne 18. 6., resp. 24. 7. 2007), na jehož základě byly ústavní stížnosti Ústavním soudem odmítnuty [s poukazem na §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] jakožto návrhy nepřípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
Jiří Mucha
předseda senátu