ECLI:CZ:US:2008:3.US.1492.07.1
sp. zn. III. ÚS 1492/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ MUDr. K. B. st., b/ MUDr. K. B. ml. a c/ Ing. R. B., zastoupených JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2007, č.j. 16 Co 105/2007-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 0 Nc 5257/2004 se podává následující.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 27. 11. 2006, č.j. Nc 5257/2004-46, zamítl návrh povinného J. P. (v řízení před Ústavním soudem "vedlejšího účastníka"), aby exekuce vyklizením bytu, nařízená usnesením téhož soudu ze dne 10. 1. 2005, č.j. Nc 5257/2004-5, byla odložena; podmínky podle §266 odst. 1 o.s.ř. neshledal naplněnými ani ve vztahu k tvrzení povinného, že v budoucnu bude mít zajištěné bydlení v domě, jehož je spoluvlastníkem, který je však nyní v rekonstrukci.
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se provedení exekuce vyklizením bytu odkládá do 31. 10. 2007. Odvolací soud vycházel ze "stavebního posouzení domu č.p. 512 v Praze 12, ul. Nad Belárií č. 36 ... vypracovaného ing. Arch. K. K.", a dospěl ke zjištění, že tento "domek povinného v současné době není způsobilý užívání", což podle jeho názoru znamená, že "při provádění exekuce nastala nová rozhodná skutečnost", jíž má být, že povinný "tento domek rekonstruuje, aby jej mohl trvale užívat". Neprodlené provedení exekuce by pak pro něho mohlo mít zvláště nepříznivé následky a stěžovatelé - jak odvolací soud míní současně - nebudou odkladem vážně poškozeni; z ustálené judikatury ("Rc 27/1984") přitom vyplývá, uvedl dále odvolací soud, že "reálná možnost získání bytu u vyklizovaného povinného včetně zajištění bytu v rodinném domku v přiměřené době je důvodem pro odklad provedení již nařízené exekuce".
Stěžovatelé mají za to, že odvolací soud "fakticky honoruje nečinnost povinného", který "nejméně od roku 1997" (kdy se ustavily dnes existující vlastnické poměry k dotčenému domu) "nestačil malý domek upravit pro potřeby svého bydlení" a nejspíš "toto nestihne (ani) do konce října 2007 a bude opět žádat o ... odklad výkonu rozhodnutí". Podle stěžovatelů tedy měl povinný dostatek času, aby si jiné bydlení již dříve připravil, a současná situace není proto ani přechodná ani nově nastalá. Z toho dovozují, že podmínky odkladu provedení exekuce podle §266 odst. 1 o.s.ř. splněny nebyly. Vedle toho stěžovatelé namítají i nedostatky procesní; odvolací soud se opíral o "posudek vypracovaný Ing. arch. K. K.", avšak jim o tomto posudku není ničeho známo, není známo, že by jím soud doplnil dokazování, a oni neměli možnost se k němu vyjádřit, neboť odvolací soud nenařídil jednání. Podobně bez dokazování učinil odvolací soud i skutkový závěr, že neprodleným provedením exekuce nebudou - coby oprávnění - vážně poškozeni; stěžovatelé oproti tomu v ústavní stížnosti dovozují opak.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl, aby řízení o ústavní stížnosti bylo zastaveno, neboť "napadené usnesení o odkladu provedení exekuce se uplynutím lhůty, po kterou byl odklad povolen (do 31. 10. 2007), stalo neúčinným". Soud "pro úplnost" uvedl, že právo na spravedlivý proces nebylo porušeno, jelikož "odvolání bylo doručeno stěžovatelům a ti na něj i reagovali".
Stěžovatelé v replice k vyjádření dali najevo, že "by měl být vysloven alespoň akademický výrok", kterým by bylo rozhodnuto, že "se zrušuje" ústavní stížností napadené rozhodnutí.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 0 Nc 5257/2004 (ze sdělení stěžovatelů na č.l. 71) se podává, že povinný exekucí dotčený byt vyklidil dne 31. 10. 2007.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
V kontextu procesním, o nějž v dané věci jde především, platí, že postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
To je zvláště důležité v dané věci, jestliže se námitky stěžovatelů - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jim nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že obecné soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla, jmenovitě že vadně vyložily a aplikovaly ustanovení §266 odst. 1 o.s.ř. (§52 odst. 1, §54 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů).
Není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak vedle zjištění, že se aplikace právní normy dotýká (porušuje) některé ze základních práv a svobod, se jeho kontext nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Podle §266 odst. 1 o.s.ř. může soud na návrh odložit provedení výkonu rozhodnutí, jestliže se povinný bez své viny ocitl přechodně v takovém postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít pro něho nebo pro příslušníky jeho rodiny zvláště nepříznivé následky a oprávněný by nebyl odkladem výkonu rozhodnutí vážně poškozen.
V dané věci, ve vztahu ku kritizovanému postupu odvolacího soudu podle citovaného ustanovení je nezbytné - speciálně - zdůraznit, že usnesení, jímž se provedení výkonu rozhodnutí odkládá, má povahu dočasného opatření, zpravidla časově omezeného dobou v rozhodnutí vyznačenou, jehož účelem je předcházet nepříznivým a později již mnohdy neodčinitelným následkům neprodleného provedení výkonu rozhodnutí. Jde tedy o zatímní úpravu v rámci probíhajícího exekučního řízení, a pakliže se eventualita zastavení exekuce nenaplní, v jejím provádění se pokračuje. "Zatímnost" a "dočasnost" takového opatření způsobuje, že objektivní možnost jím založeného zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] je buď vůbec potlačena anebo omezena na případy, kdy rozhodnutí o odkladu představuje vskutku ojedinělé vybočení z pravidelných procesních postupů, resp. mimořádný exces z toho, co účastníci v postavení stěžovatelů mohou důvodně očekávat. Jinak řečeno, jestliže není rozhodnutí o odkladu provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) vůbec vyloučeno ze způsobilosti být relevantním předmětem ústavní stížnosti [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], kladou se pro pozitivní hodnocení takové ústavní stížnosti podmínky zvláště přísné.
Ani zjevný exces z procesně korektní aplikace §266 odst. 1 o.s.ř. však sám o sobě k zásahu Ústavního soudu nepostačuje, jestliže v konkrétní věci nemá potenciál průmětu do konkrétních ústavně garantovaných práv a svobod, a to ve smyslu jejich porušení.
To je v posuzované věci rozhodné; stěžovatelé existenci takového důsledku v ústavní stížnosti ani netvrdí, a nadto je objektivně vyloučen následným průběhem exekučního řízení, jmenovitě jeho obsahovým vyčerpáním faktickým plněním, jež v něm mělo být nuceně vykonáno. Toho si jsou stěžovatelé nepochybně vědomi, jestliže v replice k vyjádření odvolacího soudu k jejich ústavní stížnosti připouštějí, že kritika napadeného usnesení by mohla již mít toliko povahu "akademickou".
Ani zásah do (jen) procesního postavení stěžovatelů již není aktuální, jelikož negativní účinky napadeného usnesení v jejich právní sféře nepřetrvávají a nehrozí nebezpečí opakování (srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 100/98, I. ÚS 690/2000, IV. ÚS 482/03, IV. ÚS 224/04, IV. ÚS 449/04, I. ÚS 389/06, III. ÚS 743/06, III. ÚS 959/07).
Rovněž "akademický" výrok je smysluplný jen tehdy, jestliže je způsobilý mít konkrétní praktický význam pro právní postavení stěžovatelů; tak tomu být nemůže ve sporu o ústavnost usnesení o odkladu provedení výkonu, který byl předtím již proveden, resp. vymáhaná povinnost v jeho rámci povinným splněna.
Vzhledem k řečenému stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Pak již jen obiter dictum, a v zájmu úplnosti vyznění daného řízení o ústavní stížnosti, je namístě poznamenat, že v rovině podústavního práva nelze než stěžovatelům dát zapravdu.
Odkaz odvolacího soudu na "Rc 27/1984" (bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12. 1983, sp. zn. Cpj 40/83, uveřejněného pod č. 27/1984 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) je vskutku neúplný a paušální; jestliže se zde (obecně) uvádí, že "důvodně" byl ve sledovaných věcech odložen výkon proto, že bylo v dohlednu zajištění nového bydlení povinných, neznamená to, že je tím řečeno, že každé "dohledné" zajištění vlastního bydlení povinným je automaticky důvodem k odkladu provedení výkonu. Podmínky zakotvené v ustanovení §266 odst. 1 o.s.ř., zejména podmínky, že se povinný "ocitl" "bez své viny", a to "přechodně", v postavení, kdy by neprodlený výkon mohl přivodit zvláště nepříznivé následky, je třeba i v tomto případě bezpochyby posuzovat. Zde pak obtížně obstojí úsudek, že se povinný "ocitl" (ve vztahu k exekučnímu řízení) ve zmíněném kvalifikovaném postavení, jestliže rozhodný stav (neobyvatelnosti jeho domu) trval nejméně od roku 1997, resp. byl zde již v roce 2001, kdy bylo zahájeno řízení o přivolení k výpovědi nájmu bytu, z něhož pochází exekuční titul. Tím spíše může být pochybným splnění podmínky, že se do tohoto postavení dostal "bez své viny".
Stejně tak je procesně neudržitelný skutkový argument, který odvolací soud vyvodil ze "stavebního posouzení" Ing. arch. K. K.; v exekučním spisu (s výjimkou podání povinného) totiž o něm není zmínka, a není proto zjevné, jak toto "posouzení" odvolací soud do řízení zahrnul (nadto v nalézacím řízení soud prvního stupně nezpůsobilost dotčeného bytu k bydlení "za prokázanou" nepokládal). Usnesení odvolacího soudu je tím vystaveno reálné námitce, že skutkový závěr nemá oporu ve spisu (v procesně řádně učiněných zjištěních), resp. že je pro nezřetelnost odpovídajícího důkazního pramene nepřezkoumatelné. Jednalo-li se o skutkové zjištění původní, nemohl si je odvolací soud přirozeně osvojit jinak než dokazováním, k čemuž by musel nařídit jednání (§254 odst. 6 o.s.ř.) a vytvořit - event. též vlastní procesní aktivitou - oprávněným (stěžovatelům) prostor, aby se mohli k tomuto důkazu vyjádřit, případně mu procesně oponovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 461/98). Proto nestačilo (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2007 a 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 639/06, resp. sp. zn. III. ÚS 624/07), jak míní odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti, že oprávněným bylo zprostředkováno odvolání povinného, a neplatí ani, že z toho, že na "argumentaci povinného" nereagovali, je zde k dispozici - již tím - i způsobilé zjištění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu