ECLI:CZ:US:2008:3.US.1533.08.1
sp. zn. III. ÚS 1533/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. července 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatelky Ing. V. P., zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem, adresa pro doručování: V Holešovičkách 1579/24, 180 00 Praha 8, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. března 2008 sp. zn. 7 Tdo 174/2008, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. října 2007 č. j. 9 To 409/2007-266 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. srpna 2007 č. j. 2 T 78/2007-231, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se navrhovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v její trestní věci, v níž byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu zpronevěry ve smyslu §248 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody na patnáct měsíců se zkušební dobou na třicet měsíců.
Ve svých stížnostních bodech poukázala na obsah svého odvolání a dovolání, přičemž ve vztahu k výhradám směřujícím vůči usnesení Nejvyššího soudu pouze konstatovala, že "nesprávně odmítl dovolání", posuzované se zřetelem k dovolacím důvodům uvedeným v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu a odmítnuté pro zjevnou neopodstatněnost [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu]. Vyjádřila nadto své přesvědčení, dle něhož stran obecnými soudy posuzovaného relevantního jednání nastala její názor podporující "schizofrenní situace". To z důvodu vydání rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. května 2008 č. j. 10 C 267/2007-63. Jím totiž soud určil, jak patrno z jeho výrokové části, že (I.) smlouva, na základě níž realizovala jednání, jež bylo předmětem posuzování trestních soudů, byla v relevantním období platná a účinná a dále, že (II.) částka 404.000,- Kč jí byla (z titulu její platnosti a účinnosti) v příslušném období vyplacena po právu. S ohledem na stěžovatelkou tvrzené vadné hodnocení důkazů, jakož i nesprávné právní hodnocení relevantních okolností její trestní věci obecnými soudy se tato cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto se domáhala, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
S námitkami stěžovatelky se v nezbytném rozsahu, logickým, přesvědčivým a rovněž přezkoumatelným způsobem vypořádal Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud, přičemž takto stačí na obsah odůvodnění jejich rozhodnutí, jako ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, odkázat. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, o aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech jako svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě evidentně nejedná (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Stejně tak se nejedná ani o případ svévolného hodnocení důkazů (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. n. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další). Skutkové závěry obecnými soudy přijaté jsou v rámci vázanosti pravidly logiky v nezbytném rozsahu řádně odůvodněny, mají kontextuální přesvědčivost, a to i stran vypořádání se s případnými (dílčími) rozpory z jednotlivých důkazů plynoucími.
Konečně ani poukazované rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ vydané v civilním řízení není v rozporu s tím, že navrhovatelka ve smyslu závěrů soudů učiněných v její trestní věci coby zaměstnankyně poškozené společnosti nejednala v souladu s pokynem zaměstnavatele směřujícím k nevyplácení příslušných částek, které jí nebyl ochoten vyplácet za naprosto identickou práci ze dvou odlišných právních titulů (tj. vedle právního titulu pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ještě souběžně v důsledku předtím uzavřené Smlouvy o vedení mzdové a personální agendy). V tom ohledu přesvědčivě vyznívá i (časové) zúžení trestného jednání stěžovatelky ze strany obecných soudů vůči obžalobě na to údobí, které následovalo až poté, co jí bylo její (nežádoucí) jednání ze strany vedení poškozené společnosti vytknuto, a které je dostatečně rámováno z pohledu důkazní situace (blíže popsané v odůvodnění rozsudků nalézacího i odvolacího soudu) jak svědeckými výpověďmi, tak i listinnými důkazy, jakož i jejím vlastním jednáním. Řečeno jinými slovy, v trestním řízení byly posuzovány co do relevantního subsumpčního rámce ne ve všech aspektech shodné skutkové okolnosti oproti civilnímu řízení.
Z uvedeného se podává zjevná neopodstatněnost návrhu; proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2008
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu