ECLI:CZ:US:2008:3.US.1538.08.1
sp. zn. III. ÚS 1538/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. Ž., právně zastoupené advokátem Mgr. Václavem Kotkem, advokátem AK se sídlem třída Kpt. Jaroše 9, 602 00 Brno, proti výroku pod bodem II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. října 2007 č. j. 20 Co 110/2007-47, 20 Co 111/2007-84, 20 Co 121/2007-95, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. března 2008 č. j. 28 Cdo 560/2008-72, 28 Cdo 561/2008-72, 28 Cdo 562/2008-72, za účasti 1) Krajského soudu v Brně, a 2) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a Města Třebíč, sídlo Městského úřadu Karlovo nám. 104/55, 674 01 Třebíč, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. června 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení výroku pod bodem II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. října 2007 č. j. 20 Co 110/2007-47, 20 Co 111/2007-84, 20 Co 121/2007-95 v části, ve které byly potvrzeny rozsudky Okresního soudu v Třebíči ze dne 20. října 2006 č. j. 7 C 839/2003-23, č. j. 7 C 840/2003-58 a č. j. 7 C 841/2003-69, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. března 2008 č. j. 28 Cdo 560/2008-72, 28 Cdo 561/2008-72 a 28 Cdo 562/2008-72, a to pro porušení článku 1, článku 2 odst. 3, článku 90, článku 95 odst. 1 a článku 96 odst. 1 Ústavy ČR, a dále článku 1, článku 2 odst. 2, článku 11 odst. 1 a odst. 4, článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") , jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. října 2007 č. j. 20 Co 110/2007-47, 20 Co 111/2007-84, 20 Co 121/2007-95 byly potvrzeny rozsudky Okresního soudu v Třebíči ze dne 20. října 2006 č. j. 7 C 839/2003-23, č. j. 7 C 840/2003-58 a č. j. 7 C 841/2003-69, jimiž byly zamítnuty žaloby o určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků specifikovaných ve výrocích pod bodem I. jednotlivých rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud podle ust. §211 a ust. §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") spojil v zájmu hospodárnosti řízení všechny tři projednávané věci ke společnému projednání, neboť všechny tři projednávané věci jsou skutkově shodné a je v nich řešena táž právní problematika.
Odvolací soud ověřil, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, který spočíval v tom, že na základě trestních rozsudků z počátku sedmdesátých let minulého století propadl veškerý movitý i nemovitý majetek žalobkyně ve prospěch československého státu. Okresní národní výbor v Třebíči předal těmito rozsudky dotčené nemovitosti dne 31. května 1976 Městskému národnímu výboru v Třebíči, přičemž nemovitosti byly ve prospěch československého státu zapsány v evidenci nemovitostí na LV č. 1, čímž došlo k realizaci trestu propadnutí majetku. Podle odvolacího soudu není chybou žádné z výše uvedených institucí, že katastrální úřad ponechal tytéž nemovitosti (pozemky) v evidenci nemovitostí zapsány i ve prospěch žalobkyně na LV č. 269. Nelze tedy podle odvolacího soudu, než konstatovat, že všechny pozemky přešly řádně do vlastnictví státu bez ohledu na chybný zápis v katastru nemovitostí, jenž je sice podkladem pro prokázání vlastnických práv, ale všem žalovaným se podařilo prokázat nesprávnost tohoto zápisu a následně se domoci jeho opravy a uvedení do souladu s právním a faktickým stavem (v roce 1997). Žalobkyně se mohla domáhat navrácení majetku, který jí byl zabaven v důsledku trestu propadnutí majetku, pouze na základě ust. §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jenž odkazoval na zvláštní zákon. Vzhledem k tomu, že se jednalo o zemědělskou půdu, byl tímto zvláštním předpisem zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a to ust. §6 odst. 1 písm. a). Odvolací soud připustil, že žalobkyně mohla být uvedena v omyl nesprávným zápisem v katastru nemovitostí a je tedy otázkou, zda právě vinou výše uvedených úřadů jí nevznikla škoda pro nesprávný úřední postup jednajících institucí. Přesto není možné ani v souzeném sporu obcházet tzv. restituční předpisy a uplatňovat u soudů žalobu dle obecných právních předpisů, a to i vzhledem ke stávající judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně celkem tři dovolání, která Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 5. března 2008 č. j. 28 Cdo 560/2008-72, 28 Cdo 561/2008-72, 28 Cdo 562/2008-72 podle ust. §243b odst. 5 a ust. §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustná odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud konstatoval, že odvolací soud rozhodl v dané věci zcela v souladu s právním řádem České republiky i v souladu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Námitce dovolatelky, že uplynutím pěti let od právní moci trestního rozhodnutí, jímž jí byl uložen trest propadnutí majetku podle ust. §51 a §52 trestního zákona, došlo k promlčení výkonu trestu, nelze podle Nejvyššího soudu ČR přisvědčit. Dle ustáleného výkladu vlastnické právo a jiná majetková práva patřící do propadlého majetku odsouzeného přecházejí na stát dnem právní moci rozsudku (srovnej Šámal, P. - Púry, F. - Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1998, str. 350). Tento závěr jednoznačně vyplýval i z §135 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. března 1983 (dnes ust. §132 odst. 2), jenž stanovil: "Jde-li o nabytí vlastnictví rozhodnutím státního orgánu, nabývá se vlastnictví dnem v něm určeným a není-li určen, dnem právní moci rozhodnutí.". Z právě uvedeného plyne, že ani v souzeném případě nebylo rozhodující, kdy byl učiněn vklad či zápis vlastnického práva ve prospěch státu k předmětným nemovitostem, nýbrž že vlastnické právo k nim přešlo na stát dnem, jímž uvedené trestní rozhodnutí nabylo právní moci (k tomu viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 20. června 1980, sp. zn. 6 Tz 31/80, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v čísle 7-8, ročník 1981, str. 391).
Nejvyšší soud ČR považoval proto za nadbytečné zabývat se námitkami dovolatelky zpochybňujícími souladnost ust. §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě s ústavním pořádkem, neboť je zřejmé, že dovolatelka se mohla úspěšně domáhat vydání předmětných pozemků na základě ust. §6 odst. 1 písm. a) téhož zákonného předpisu. Dovolací soud nepokládal tedy ani za potřebné zkoumat vhodnost předložení věci k Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, jak navrhovala dovolatelka, a to proto, že je namítána neústavnost ustanovení (části zákona), jež nebylo při řešení věci použito.
Nejvyšší soud ČR dále dovodil, že pokud dovolatelka dále uvádí, že v době, kdy byla ve smyslu zákona o půdě oprávněnou osobou (ust. §4 zákona o půdě), nebylo pro ni zřejmé, kdo je osobou povinnou (ust. §5 zákona o půdě), kterou by mohla vyzvat k vydání předmětných pozemků (ust. §9 odst. 1 cit. zák.). Nejvyšší soud ČR nad rámec svého odůvodnění konstatoval, že dovolatelka jakožto oprávněná osoba měla uplatnit svůj nárok u příslušného pozemkového úřadu proti státu, jenž byl v uvedené době v katastru nemovitostí veden jako vlastník pozemků. I kdyby však dovolatelka nevyzvala povinnou osobu (stát) k vydání těchto pozemků, byl by pozemkový úřad povinen rozhodnout o vlastnictví oprávněné osoby podle ust. §9 odst. 4 zákona o půdě (viz např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. února 1993 sp. zn. 15 Ca 46/93, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 6 - 7, ročník 1994).
Nejvyšší soud ČR uzavřel, že dovolatelka se mohla vydání dotčených nemovitostí domáhat na základě tzv. restitučních předpisů, konkrétně pak na základě ust. §6 odst. 1 písm. a) zákona o půdě. Z tohoto důvodu je na tento případ nutné aplikovat závěry Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu, vztahující se ke konkurenci restitučních a obecných právních předpisů, podané v odvolacím soudem citovaných rozhodnutích (zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb., či rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. září 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v řízení před obecnými soudy se domáhala určení svého vlastnického práva k předmětným pozemkům na základě obecných předpisů občanského práva, neboť v daném případě nešlo o restituční spor. Stěžovatelka je přesvědčena, že neměla restituční nárok na vrácení předmětných pozemků a nemohla postupovat podle zákona o půdě, a to z následujících důvodů:
1. předmětné nemovitostí nepřešly na stát ani jinou právnickou osobu v důsledku výroku o propadnutí majetku v trestním řízeni, neboť trest nebyl ve stanovené lhůtě (5 let) vykonán, jeho výkon se promlčel a trest zanikl;
2. předmětné nemovitosti nepřešly na stát ani jinou právnickou osobu, neboť trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán a k přechodu vlastnictví nemohlo dojít pouhým převzetím nemovitosti bez právního důvodu;
3. v době, kdy se stěžovatelka stala oprávněnou osobou, a ve lhůtě, kdy mohla uplatnit svůj případný restituční nárok, neexistovala povinná osoba, neboť stěžovatelka byla v katastru nemovitostí stále vedena jako vlastník, nemovitosti držela a užívala, resp. požívala jejich plody a užitky (uzavřela nájemní smlouvu se žalovaným) a údajná povinná osoba tento stav respektovala, jednala se stěžovatelkou jako s vlastníkem, nemovitosti nedržela, pouze se stěžovatelkou uzavřela řádnou nájemní smlouvu (stěžovatelka tedy neměla koho vyzvat k vydání nemovitostí).
Stěžovatelka uvádí, že v období od 8. února 1996 do 8. srpna 1996, tedy v době, kdy byla oprávněnou osobou a měla dle odvolacího soudu žádat o vydání nemovitostí, však neměla žádná osoba k předmětným pozemkům právo hospodaření nebo právo trvalého užívání, naopak od 25. března 1996 pozemky užíval žalovaný na základě nájemní smlouvy. Jako vlastník předmětných nemovitosti byla vedena stěžovatelka a žalovaný její vlastnictví nezpochybňoval, naopak je několikrát výslovně uznal.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnila stěžovatelka již v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy se s nimi ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly, přičemž jejich opakováním v ústavní stížnosti stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené vymezení jeho funkcí v Ústavě ČR nepřísluší.
Stěžejní je v souzené věci otázka, zda bylo možno se domáhat ochrany vlastnického práva prostředky upravenými v obecných právních předpisech, i když bylo možno využít ochrany upravené ve zvláštních právních předpisech (restitučních).
Za dané situace Ústavnímu soudu nezbývá, než znovu poukázat (tak jak to ostatně učinil již Nejvyšší soud ČR) na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. září 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, v němž Nejvyšší soud ČR v souladu se stanoveným mechanismem sjednocování judikatury [ust. §19 a ust. §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)] vyložil právní názor, týkající se dané problematiky.
Otázkou žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatňování práva podle restitučních předpisů, tedy otázkou, zda specialita restitučních předpisů vylučuje možnost, aby se stěžovatel domáhal určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle obecných předpisů občanského práva, se zabývalo i plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.), ve kterém řešilo střet právních názorů se závěry vyslovenými ve věci sp. zn. I. ÚS 539/98 a sp. zn. IV. ÚS 403/98.
V citovaném stanovisku Ústavní soud uvedl, že "tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle ust. §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství". V citovaném stanovisku Ústavní soud dále konstatoval, že restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který tento získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, a to bez ohledu na to, že by jinak v některých případech bylo možné uplatnit vlastnické právo k takovému majetku podle obecných předpisů. Ústavní soud uvedl, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, neboť úprava podle restitučních je speciální úpravou ve vztahu k předpisům obecným. Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že smyslem restitučních předpisů bylo nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích, k nápravě křivd proto může docházet pouze ve věcném a časovém rámci předpisů, které byly za tímto účelem přijaty.
Ve vztahu k institutu určovací žaloby pak Ústavní soud uvedl, že jde o nástroj ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy, jež je svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 - 155; Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 6. vydání, Praha, 2003, str. 259). Smyslem určovací žaloby je předejít stavům nejistoty ohledně existence určitého práva nebo jeho výkonu. S tím souvisí požadavek, že musí být dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení a tento zájem musí být vyvolán stavem, který způsobuje, že právní vztah žalobce k věci se stal nebo stává nejistým. Jakmile bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit.
Ve světle tohoto stanoviska se argumentace stěžovatelky, brojící proti rozhodnutím obecných soudů, jeví jako irelevantní, neboť dostatečnou podmínkou pro výroky napadených rozhodnutí byla nemožnost domáhat se tvrzeného vlastnického práva na základě určovací žaloby ve smyslu obecných právních předpisů [ust. §80 písm. c) o. s. ř.].
Vzhledem k tomu, že právní názory obecných soudů jsou v souladu s právním názorem vyjádřeným ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a navazující judikaturou (citovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1222/2001), Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí za ústavně konformní.
Ústavní soud proto uzavírá, že nelze se stěžovatelkou souhlasit, že nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces. Řízení probíhalo před nezávislými a nestrannými soudy, které postupovaly podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Ústavě ČR i v hlavě páté Listiny. Postup obecných soudů v předmětné věci byl odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá v souladu s ust. §157 o. s. ř., jakými úvahami byly obecné soudy vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvody pro aplikaci relevantních právních předpisů. Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, či jejího práva na ochranu vlastnictví zjevně nedošlo.
Stěžovatelce je nutno přisvědčit v tom, že napadená rozhodnutí pro ni mohou vyznívat nepřiměřená tvrdě, protože stěžovatelka mohla být uvedena v omyl nesprávným zápisem v katastru nemovitostí. V této souvislosti odvolací soud správně nastínil otázku, zda právě vinou výše uvedených úřadů stěžovatelce nevznikla škoda z důvodu nesprávného úředního postupu jednajících institucí. Pokud by tomu tak bylo, nabízela by se možnost uplatňovat náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.
Přesto není možné ani v souzeném sporu obcházet tzv. restituční předpisy a uplatňovat u soudů žalobu dle obecných právních předpisů, a to i vzhledem ke stávající judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR.
V nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/02 Ústavní soud výstižně uvedl, že " ... nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického správního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR)." (publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 30, str. 309, ve Sbírce zákonů pod č. 198/2003 Sb.). Výše citovaným stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 byl při rozhodování o této ústavní stížnosti senát Ústavního soudu vázán.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu