ECLI:CZ:US:2008:3.US.1552.08.1
sp. zn. III. ÚS 1552/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. července 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Ing. J. V., zastoupeného JUDr. Zuzanou Hudečkovou, advokátkou se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. března 2008 č. j. 24 Co 87/2008-99 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 12. prosince 2007 č. j. 3 C 99/2007-82, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ jako účastníků řízení a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2 a 2) Ing. H. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. 6. 2008, napadá stěžovatel oba v záhlaví usnesení označené rozsudky obecných soudů, a tvrdí, že jimi, jakož i řízením jim předcházejícím, bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
Jak je z obsahu ústavní stížnosti zřejmé, důvodem podání ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením předmětné věci, přičemž stěžovatel není spokojen především s posouzením počátku běhu promlčecí doby. Dále stěžovatel obecně, s poukazem na údajné pochybení státu, "který nesplnění podmínky kolaudace stavby zavinil svojí nečinností", dovozuje, že celou situaci zavinil stát, který jako věřitel své pohledávky vymáhá pozdě, tedy i po tříleté lhůtě, s níž prý může občan oprávněně počítat. Pokud bylo pravomocným rozhodnutím soudu uloženo stěžovateli a druhé vedlejší účastnici řízení vrátit státní příspěvek pro nesplnění podmínek, za nichž došlo k jeho poskytnutí, je prý takové soudní rozhodnutí pro stěžovatele "překvapivé".
II.
Jak se zjišťuje z přiložených listin, Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 12. 12. 2007 č. j. 3 C 99/2007-82 vyhověl žalobě prvního vedlejšího účastníka (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobce) a každému ze žalovaných (stěžovateli a druhé vedlejší účastnici řízení) uložil povinnost zaplatit částku 60 000,- Kč s příslušným úrokem z prodlení od 10. 12. 1999 do zaplacení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stěžovatel a druhá vedlejší účastnice uzavřeli dne 9. 11. 1989 s tehdejším ONV Praha-západ smlouvu o poskytnutí státního příspěvku ve výši 120 000,- Kčs na individuální bytovou výstavbu za tehdy platných podmínek, jejíž součástí byla i smlouva o omezení převodu nemovitosti. Smlouva byla registrována místně příslušným státním notářstvím. Protože stěžovatel a druhá vedlejší účastnice nedodrželi smluvní podmínky, žalobce je vyzval k vrácení státního příspěvku.
K uplatněné námitce promlčení nároku soud prvního stupně dovodil, že s ohledem na smlouvu o omezení převodu nemovitosti se právo zajištěné tímto omezením promlčuje za deset let. Počátek desetileté promlčecí doby je třeba počítat od splatnosti dluhu, která nastala dne 9. 12. 1999; žalobu proto označený soud posoudil jako důvodnou.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2008 č. j. 24 Co 87/2008-99 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I.). Odvolací soud shledal posouzení námitky promlčení soudem prvního stupně jako správné, neboť vychází ze smlouvy o omezení převodu nemovitosti, které sloužilo k zajištění peněžité pohledávky. Toto právo se ve smyslu ustanovení §109 občanského zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 1991, promlčovalo až za deset let, nikoli v obecné tříleté promlčecí době. Právo věřitele však trvá i po účinnosti změn občanského zákoníku od 1. 1. 1992. Jestliže byla výše označená splatná pohledávka uplatněna žalobou dne 28. 3. 2007, nejde o pohledávku promlčenou.
Odvolací soud se v řízení zabýval i druhou stěžejní námitkou stěžovatele, a to tvrzením o údajném vymáhání práva prvním vedlejším účastníkem, které je prý v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti soud konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že k podání návrhu na zahájení kolaudačního řízení došlo již kolem roku 1990. Podle názoru odvolacího soudu by však ani opačné skutkové zjištění nemohlo pro stěžovatele přivodit výhodnější rozhodnutí ve věci samé, neboť předmětná nemovitost by tak byla po značně dlouhou dobu užívána k účelu, který nebyl ve správním řízení povolen, tedy protiprávně.
III.
Ústavní soud vždy, než se může zabývat meritem věci, musí zkoumat, zda předmětná ústavní stížnost splňuje formální náležitosti a podmínky pro její projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a v této souvislosti dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že sice považuje ústavní stížnost za přípustnou ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to navíc za situace, kdy údajně svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], současně však uvádí, že "z opatrnosti souběžně s ústavní stížností podal i dovolání, i když si je vědom, že v jiné obdobné věci Nejvyšší soud již sporné otázky řešil a rozhodl v jeho neprospěch".
V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností zřejmě z důvodu procesní opatrnosti a zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Lze tedy usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv by bylo možno odstranit v rámci dovolacího řízení. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že předmětná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Předpokladem uplatnění výjimky podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu totiž je existence procesního prostředku k ochraně práv stěžovatele a jeho nevyužití, nikoli jeho využití a souběžné podání ústavní stížnosti před rozhodnutím o něm k jakémusi "zachování lhůty k podání ústavní stížnosti".
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Podle posledně uvedeného ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předcházejícímu rozhodnutí, tedy proti rozhodnutí, které bylo napadeno mimořádným opravným prostředkem, ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Jinak řečeno lze uzavřít, že pokud stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil, není možné ústavní stížnost meritorně projednat (ani s poukazem na údajný podstatný přesah jejího významu), dokud o něm nebylo rozhodnuto [ovšem musí jít o mimořádný opravný prostředek podaný podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. I v případě, že by dovolací soud odmítl stěžovatelem podaný mimořádný opravný prostředek jako nepřípustný, ale z důvodu závisejícího na jeho uvážení, je stěžovateli, podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, zachována zákonná 60denní lhůta od obdržení takového rozhodnutí k podání ústavní stížnosti proti předchozím rozhodnutím obecných soudů.
Je tedy zřejmé, že k procesnímu postupu, který zvolil stěžovatel, není důvod, neboť ani případné odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, jež by bylo založeno na uvážení dovolacího soudu o jeho zásadním právním významu, nezavírá stěžovateli cestu k podání ústavní stížnosti při zachování všech podmínek uvedených v zákoně o Ústavním soudu.
Důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti je především jeden ze znaků ústavní stížnosti - její subsidiarita, která znamená dodržení požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád konkrétnímu subjektu poskytuje. Tato formální dimenze ústavní stížnosti se do jisté míry odráží i v samotných kompetencích Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), neboť Ústavní soud poskytuje ochranu základním právům až poté, co nedošlo k nápravě jinými orgány veřejné moci. Současně ovšem nelze opomenout ani skutečnost, že Ústavní soud musí ve své činnosti respektovat dodržení principu dělby moci mezi jednotlivými orgány moci veřejné.
Zákon o Ústavním soudu tedy předvídá, že pokud je v určité procesní situaci příslušný k rozhodování o právech a povinnostech konkrétního subjektu stanovený orgán veřejné moci (v daném případě Nejvyšší soud ČR), jednalo by se o zásah do jeho pravomoci a o porušení principu dělby moci, pokud by Ústavní soud o dodržení základních práv a svobod rozhodoval dříve, než by vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. V případě, že by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavních stížností a dovolání, přičemž k takovému postupu, jak ostatně bylo již konstatováno shora, není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2008
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj