ECLI:CZ:US:2008:3.US.1604.07.1
sp. zn. III. ÚS 1604/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ L. N. a b/ L. N., zastoupených JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích - Semtíně, budova P 9, č.p. 81, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, č.j. 22 Cdo 1734/2006-269, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. 11. 2005, č.j. 23 Co 264/2005-190, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. 3. 2005, č.j. 15 C 200/2003-148, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jejich občanskoprávní věci.
Soud prvního stupně v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovatelům, aby vyklidili nemovitost č. p. 323 v Pardubicích, v ulici Na Hrázi, zapsanou u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště Pardubice, na LV č. 50449, a vyklizenou ji odevzdali žalobci J. S. (dále též "vedlejšímu účastníkovi"). Soud vycházel z výsledku řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 17 C 198/98, v němž se stěžovatelé neúspěšně domáhali určení (svého) vlastnictví k uvedené nemovitosti a určení neplatnosti kupní smlouvy 25. 3. 1998 (dále jen "kupní smlouvy"), na jejímž základě nabyli vlastnictví k ní žalobce a jeho bývalá manželka E. S. (rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 7. 2. 2001, č. j. 17 C 198/98-113, byla tehdejší žaloba stěžovatelů zamítnuta, odvolací soud rozsudkem ze dne 7. 2. 2002, č. j. 20 Co 342/2001-133, rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a dovolací soud usnesením ze dne 19. 12. 2002, č. j. 30 Cdo 1831/2002-150, dovolání stěžovatelů odmítl).
Odvolací soud rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o.s.ř.); podrobně vyložil podmínky aplikace §135 odst. 2 o.s.ř. ve vztahu k předchozímu řízení, jež shledal splněné, a své závěry doplnil zjištěním, že "po vydání rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 2. 2001, č. j. 17 C 198/98-113, nenastaly žádné okolnosti, na základě nichž by žalovaní nabyli vlastnické právo k předmětnému rodinnému domu", a za situace, kdy "žalovaní užívají bez právního důvodu nemovitost ve vlastnictví žalobce, aniž by mu za takové užívání cokoliv platili", neshledal důvod pro odepření ochrany vlastnického práva vedlejšímu účastníku ani podle §3 odst. 1 obč. zák., včetně zřetele k tomu, "za jakých okolností došlo ke změně vlastnických poměrů, či že žalovaní nemají jinou možnost, jak zajišťovat své bytové potřeby".
O dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu rozhodl dovolací soud též napadeným usnesením tak, že je podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] odmítl, když uzavřel, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené, resp. že je založeno na zhodnocení konkrétních okolností dané věci a nemá přesah do rozhodování věcí stejného druhu.
V ústavní stížnosti - obsahově blízké dovolání - stěžovatelé připouštějí, že jejich žaloba o neplatnost předmětné kupní smlouvy byla zamítnuta, namítají však, že "soud se musí zabývat otázkou platnosti právních úkonů v každé fázi řízení". Stěžovatelé opětovně tvrdí, že se "stali oběťmi podvodu", když kupní smlouva "měla být jen zástavou na půjčené peníze ve výši 350.000 Kč", pročež je podle §49a obč. zák. neplatná. Stěžovatelé odvolacímu soudu dále vytýkají, že neprovedl navržený důkaz výslechem svědka R. a jeho písemným "prohlášením" o "okolnostech uzavření předmětné kupní smlouvy".
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Deficit spravedlivého procesu (jež stěžovatelé v ústavní stížností namítají) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde především o to, zda tyto následky nenastaly výkladem a aplikací ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř., jež v dané věci obecné soudy uplatnily.
Ústavní soud je názoru, že nikoli.
Rozhodnutí vydaná v řízení o vyklizení nemovitosti spočívala na předběžném posouzení platnosti kupní smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 22 Cdo 189/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/1999, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 210/2003, popř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 665/04), což se v dané věci specificky spojovalo s institutem vázanosti jiným soudním rozhodnutím ve smyslu §135 odst. 2 o.s.ř., neboť tato otázka již byla soudem posouzena dříve. Obecné soudy, jmenovitě soud odvolací, výstižně vyložily podmínky, za nichž se tato vázanost prosadí, a dospěly k přesvědčivě odůvodněnému závěru, že byly v dané věci splněny. I Ústavní soud pak pokládá za zjevné, že stěžovatelé oponují platnosti kritické kupní smlouvy znovu týmiž právními i skutkovými argumenty, které použili již v řízení předchozím. Okolnost, že některým důkazním návrhům stěžovatelů nebylo vyhověno, obecné soudy (jmenovitě soud prvního stupně) adekvátně zdůvodnily, pročež ani zde nelze přisvědčit námitce nedostatku tzv. spravedlivého procesu. Za situace, kdy stěžovatelé neuspěli v záměru otřást vlastnictvím vedlejšího účastníka, je pak výsledek sporu ve smyslu jim uložené povinnosti dotčenou nemovitost vyklidit logickým důsledkem práva na ochranu tohoto vlastnictví (ve smyslu §126 odst. 1 obč. zák.), jak obecné soudy také uzavřely. Z ústavněprávního hlediska není zpochybnitelný ani jejich úsudek, že odepřít vedlejšímu účastníku tuto ochranu nelze ani na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu