ECLI:CZ:US:2008:3.US.1633.08.1
sp. zn. III. ÚS 1633/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. K., zastoupené Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 28, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2008 č. j. 14 Co 671/2007-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, kterým odvolací soud odmítl jí podané odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně v exekučním řízení.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že usnesením ze dne 11. 7. 2007 č. j. 15 Nc 3632/2004-103 soud prvního stupně určil způsob rozvrhu výtěžku dražby.
Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí odvolací soud napadeným usnesením odmítl poté, co dospěl k závěru, že stěžovatelka, ač k tomu byla řádně vyzvána, vytknuté vady podání (odvolání) neodstranila a odvolání tudíž nemá náležitosti k tomu, aby mohlo být projednáno (§211, §43 odst. 2 o. s. ř. a §52 odst. 1 exekučního řádu).
Postup odvolacího soudu, jenž vyústil ve vydání tohoto usnesení, považuje stěžovatelka za nesprávný, neboť k výzvě soudu své podání dne 14. 1. 2008 o požadované odvolací důvody doplnila, a rovněž uvedla, čeho se domáhá. V případě, že by se odvolací soud - podle jejího názoru - zabýval všemi podáními, jež učinila (ze dne 24. a 31. 8. 2007 a ze dne 14. 1. 2008) vcelku, musel by dospět k závěru, že uvedla všechny okolnosti ku věcnému projednání odvolání potřebné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu).
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, však v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Podle §229 odst. 4 o. s. ř. může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který především slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. je skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto resp. odvolací řízení zastaveno; jinak řečeno, tímto důvodem je sama nezákonnost usnesení odvolacího soudu.
Právě takové (právní) námitky uplatnila stěžovatelka v ústavní stížnosti, aniž by se však k tomuto (mimořádnému) opravnému prostředku, jenž k odstranění odpovídajících vad (nesprávnosti) napadeného rozhodnutí podle občanského soudního řádu slouží (a je jí k dispozici), uchýlila, tj. aniž zahájila řízení o žalobě pro zmatečnost ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř.
Jinak řečeno, již sama okolnost tvrzeného vadného postupu odvolacího soudu a potažmo jeho závěru o tom, že odvolání nemá náležitosti k tomu, aby mohlo být projednáno, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, byla ve svém důsledku důvodem objektivně použitelným již v řízení o žalobě pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. proti usnesení odvolacího soudu, posléze (zde) napadeného ústavní stížností.
Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla (jak Ústavní soud ověřil vlastním šetřením), vyvstala situace, kdy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
Z uvedených důvodů - konformně názorům vyjádřeným v obdobných věcech již v dřívějších usneseních Ústavního soudu (např. ve věcech sp. zn. III. ÚS 683/05, sp. zn. III. ÚS 533/05, sp. zn. III. ÚS 141/06 či sp. zn. III. ÚS 1086/07) - dospěl Ústavní soud i v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle citovaného §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2008
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj