ECLI:CZ:US:2008:3.US.1649.07.1
sp. zn. III. ÚS 1649/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) K. K. a B) J. Z., oba právně zastoupeni JUDr. Pavlem Babáčkem, advokátem AK se sídlem Vranovská 21, 614 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2003 č. j. 16 Co 386, 387/2003-248 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. prosince 2002 č. j. 41 C 520/2002-18, za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. června 2007, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2003 č. j. 16 Co 386, 387/2003-248, jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. prosince 2002 č. j. 41 C 520/2002-18, a to pro porušení článku 11 odst. 1 a odst. 4 a dále článku 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Pro posouzení splnění formálních náležitostí jakož i důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 520/2002.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobci a) J. T., b) K. K. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel A"), c) R. M., d) Z. M., e) M. M., f) Mgr. S. K., g) J. Z. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel B"), h) Ing. K. T., ch) K. Š., i) Z. Š., j) P. B., k) V. B., l) Ing. J. M., m) Mgr. D. M., n) L. B., o) V. Š., p) Ing. O. K., q) M. V., r) L. Z., ř) J. V., s) F. M., š) JUDr. S. K., se žalobou podanou proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, domáhali náhrady škody z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb., spočívajícím v nedostatečném dozoru Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami nad činností I. Družstevní záložny se sídlem v Ostravě, jejíž členy jsou žalobci a na niž byla pro závady v hospodaření uvalena nucená správa a následně byl na její majetek prohlášen konkurs. Žalobci tedy nemohou disponovat prostředky uloženými v záložně a domáhají se proto náhrady škody ve výši vložených prostředků do družstevní záložny.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. prosince 2002 č. j. 41 C 520/2002-18 žaloby všech žalobců co do požadovaných částek zamítl a nepřiznal jim právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou členy I. Družstevní záložny, na jejíž majetek byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 2000 sp. zn. 36 K 8/2000 prohlášen konkurs, kterým byla nahrazena nucená správa. Soud dospěl k závěru, že v řízení dosud nebyla prokázána existence škody, jakožto konkrétní majetkové újmy žalobců a není tak splněn jeden z předpokladů odpovědnosti žalované za škodu, tj. vznik škody. I. Družstevní záložna je i nadále zapsána v obchodním rejstříku, na její majetek je prohlášen konkurs a není najisto postaveno ani objektivně zjistitelné, s jakým výsledkem skončí konkursní řízení, případně likvidace záložny. Pokud žalobci presumují, že přijdou o všechny prostředky vložené do I. Družstevní záložny, jde o tvrzení předčasné, neboť hodnota konkursní podstaty se ještě bude měnit a není zřejmé, kolik bude jednotlivým členům vyplaceno. Teprve poté, kdy budou vyčerpány možnosti jednotlivých členů záložny k uspokojení jejich nároků proti záložně, tj. po vyplacení jejich pohledávek, popř. jejich části v konkursním řízení, popřípadě v rámci likvidace bude postaveno najisto, zda a případně v jaké výši vznikla jednotlivým členům - žalobcům škoda. Soud proto žalobu pro předčasnost zamítl.
K odvolání žalobců a) až š) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. prosince 2003 č. j. 16 Co 386, 387/2003-248, ve výroku pod bodem I. rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se žalobce a) J. T. ve věci samé potvrdil, zrušil jej ve výroku o nákladech řízení a věc v této části vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve výroku pod bodem II. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci b), g), ch), i), l), m), n), q) a š) a žalovanou potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Ve výroku pod bodem III. odvolací řízení ve vztahu mezi zbývajícími žalobci c) až f), h), j), k), o), p) r), ř) a s) a žalovanou zastavil, neboť tito vzali ještě před jednáním konaným u odvolacího soudu odvolání zpět. Výrok pod bodem IV. se týkal usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. prosince 2002 č. j. 41 C 520/2002-25 a odvolací soud jej ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou zrušil a věc (zaplacení příslušenství) vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, zároveň odmítl odvolání žalobce š) proti tomuto usnesení. V odůvodnění výroku pod bodem II. rozhodnutí vyšel odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o předčasnosti žaloby. Rovněž souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že existence škody, tedy majetkové újmy žalobců, nebyla přesně vyčíslitelná k okamžiku vyhlášení rozsudku a nebyla tak prokázána. Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je zvláštní občanskoprávní odpovědností a stejně jako v jiných případech je mj. předpokladem jejího vzniku existence škody. Za škodu nelze považovat to, že žalobci nemohou disponovat svými vklady u I. Družstevní záložny, protože nemožnost dispozice s nimi není majetkovou újmou a tedy škodou. Žalobci chybně ve svých žalobách presumují, že výsledek zákonných procesů (nucená správa, konkurs či likvidace) bude takový, že jednotliví členové přijdou o všechny své prostředky, které si v záložnách uložili, což je značně předčasné, neboť jak správce tak likvidátor mohou do majetku záložny vymoci řadu prostředků, výše aktiv a pasiv majetku záložny bude ještě značnou dobu pohyblivá, bude se měnit hodnota konkursní podstaty, likvidačního zůstatku a v současné době není vůbec zřejmé, kolik bude jednotlivým členům následně vyplaceno. Současný stav účtů jednotlivých žalobců není dokladem o výši případné škody a nemůže být až do skončení konkursního řízení podkladem pro rozhodnutí soudu o náhradě škody.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2003 č. j. 16 Co 386, 387/2003-248 podali žalobci b) K. K. a g) J. Z. dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15. prosince 2005 č. j. 26 Cdo 28/2005-95 podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud uvedl, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu byla uvedená otázka již vyřešena, o čemž svědčí řada rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, viz např. rozsudek ze dne 30. června 2004 sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sv. 30, pod C 2822, usnesení ze dne 3. května 2005, sp. zn. 25 Cdo 1863/2004, apod., v nichž byl vysloven názor, že odpovědnost za vznik škody, spočívající v tom, že nárok člena družstevní záložny na vyplacení vkladu nebyl záložnou uspokojen, lze uplatňovat až poté, co tato újma z právního vztahu mezi záložnou a jejím členem vznikla, tedy jakmile právo žalobce na plnění nebylo a již nemůže být uspokojeno. Náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se proto nelze úspěšně domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu dříve, než vůbec majetková újma věřiteli vznikla. Pokud odvolací soud v rozhodnutí vycházel z toho, že v době probíhajícího konkursního řízení na majetek družstevní záložny nevznikla žalobcům jako členům této záložny škoda spočívající v neuspokojení jejich nároků na výplatu vkladů, je tento názor správný, a za této situace je správný i jeho závěr o předčasnosti žalob.
Pro úplnost je nutno uvést, že proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání i žalobce a) J. T. Nejvyšší soud ČR jeho dovolání usnesením ze dne 30. ledna 2008 č. j. 25 Cdo 5074/2007-274 podle ust. §243b odst. 5, věty první, a ust. §218 písm. c) o. s. ř. jako dovolání, které není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, rovněž odmítl, když ověřil, že právní názor, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, je správný a v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Za této situace je zřejmé, uvedl dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
II.
V ústavní stížnosti, která postrádá jakoukoli ústavněprávní argumentaci, stěžovatelé uvádějí, že členů I. Družstevní záložny Ostrava je cca 25 000, několik tisíc jich podalo obdobné žaloby jako stěžovatelé a vždy byly tyto žaloby zamítnuty pro předčasnost, ač soud nepřipustil jakékoliv dokazování k existenci a výši škody (všechny žaloby byly projednány Obvodním soudem pro Prahu 1). Ačkoli od prohlášení nucené správy na I. Družstevní záložnu uběhlo již téměř osm let, není konkursní řízení na její majetek dosud skončeno a ani se k závěru neblíží. Věřitelé (členové záložny) umírají, dědická řízení se vlečou, peníze z konkursní podstaty ubývají a jejich výplata stárnoucím a umírajícím členům záložny je v nedohlednu. Stěžovatelé se obávají, že ani oni se nedožijí okamžiku, kdy dle názoru soudů bude možno jejich žalobu věcně projednat a obávají se, že to je právě důvodem zamítání žalob. Stěžovatelé dále uvádějí, že při uplatňování vyhlášky č. 484/2000 Sb., a výši částek, o které družstevníci přišli, jde o tak vysoké sumy, že je tímto fakticky družstevníkům zabraňováno v přístupu k právu. Je tedy podle stěžovatelů zřejmé, že jejich stížnost svým významem podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že obecné soudy zasáhly do jejich práva na ochranu vlastnictví zakotveného v článku 11 Listiny a do jejich práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny a to tím, že jejich žalobu zamítly, aniž by provedly jakékoliv dokazování o výši způsobené škody. Škodu přitom bylo možné vyčíslit jako minimální, tedy jako škodu, která již v době podání žaloby byla zjistitelná, jejíž výše se může zvýšit, nikoli však snížit.
Námitkám stěžovatelů nelze přisvědčit.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se otázkou možnosti vyčíslit případnou škodu dostatečně zabývaly a svá rozhodnutí, že tak v době rozhodování nelze učinit, přesvědčivě a srozumitelně zdůvodnily.
V souladu s ust. §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Citované ustanovení tedy zakládá odpovědnost státu za současného splnění tří předpokladů: nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Všechny předpoklady musí být splněny současně.
Obecné soudy však správně dovodily, že v době jejich rozhodování se dosud majetek stěžovatelů nezmenšil a nebylo tedy možno výši škody objektivizovat. Pokud by soudy vycházely z právního názoru stěžovatelů, že škoda vznikla ve výši jejich vkladu v I. Družstevní záložně, předjímaly by tím výsledek konkursního řízení a stanovení výše škody by bylo nepřípustnou spekulací. V otázce pojmu škody zaujal Ústavní soud již dříve stanovisko, které je v souladu s obecnou teorií civilního práva a od kterého se nemíní odchýlit, totiž, že "občanské právo, jehož součástí je i zákon č. 82/1998 Sb., definuje škodu jako majetkovou újmu, kterou lze objektivně vyjádřit obecným ekvivalentem, tj. penězi. Za skutečnou škodu se považuje majetková újma vyjádřitelná penězi, která spočívá ve zmenšení, ve snížení či v jiném znehodnocení již existujícího majetku poškozeného, jakož i ve vynaložení nákladů na odstranění tohoto znehodnocení" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/01, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Za dané situace stěžovatelé, jako žalobci, nemohli podle obecné zkušenosti vyčíslit škodu, která jim vznikla; pokud by soudy prováděly v tomto směru jakékoli dokazování, jednalo by se o přepjatý formalismus, jehož výsledkem by opět mohlo být jen zjištění, že škodu zatím vyčíslit nelze (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 65/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Za tohoto stavu nelze napadené rozsudky úspěšně zpochybňovat. Ústavní soud je při jejich přezkoumání oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda těmito rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelů a mezi jejich skutkovými zjištěními a závěry, jež z něho vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Napadená rozhodnutí jsou jasně a přesvědčivě odůvodněna a z ústavněprávního hlediska jsou plně přijatelná.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími k porušení článku 11 či článku 36 Listiny nedošlo.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu