ECLI:CZ:US:2008:3.US.1661.08.1
sp. zn. III. ÚS 1661/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2008, č. j. 17 Co 354/2007-139, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. 5. 2007, č. j. 5 C 1387/2005-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst.1 Ústavy České republiky, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1,4, čl. 36 a čl. 37 odst.3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Zde se stěžovatel žalobou domáhal, aby žalované (A. Ď.) byla uložena povinnost zaplatit mu spolu s příslušenstvím částku 9 884 Kč a 14 888,50 Kč z titulu úhrady dlužného nájemného.
Napadeným rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, č. j. 5 C 1387/2005-111, soud prvního stupně uložil žalované zaplatit stěžovateli (v řízení žalobci) 9 884 Kč a 14 888,50 Kč spolu s poplatkem z prodlení ode dne 11. 8. 2004 do zaplacení a žalované též uložil povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 3 294 Kč. K odvolání žalované Krajský soud v Brně též napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ohledně jistiny ve výši 9 884 Kč a 14 888,50 Kč, změnil jej však tak, že co do přiznaného poplatku z prodlení z jednotlivých dlužných částek měsíčního nájemného žalobu zamítl, a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal žádnému z účastníků. Podle odvolacího soudu nebylo - ohledně poplatku z prodlení - možné použít ustanovení §697 obč. zák., neboť žalovaná nevěděla, že v rozhodném období má platit nájemné vyšší částkou; nebylo totiž doloženo, že jí stěžovatel (jako pronajímatel bytu) k tomuto plnění vyzval. Oproti soudu prvního stupně odlišný výrok o náhradě nákladů řízení odvolací soud odůvodnil tím, že oba účastníci měli pouze úspěch částečný (§142 odst. 2 o. s. ř.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nenastala splatnost nájemného ve smyslu §697 obč. zák., neboť - jak tvrdí - žalovaná k úhradě žalovaného plnění vyzvána byla. Namítl též, že odvolací soud své rozhodnutí o nákladech řízení před oběma soudy náležitě nezdůvodnil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se v rovině právního posouzení věci (jiná dotčení základních práv podle obsahu ústavní stížnosti již nepřicházejí přímo v úvahu) nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Stěžovatel především své výhrady, tak jak je adresoval Ústavnímu soudu, identifikuje výlučně s tvrzením věcné, případně procesní nesprávnosti (zde výlučně) rozhodnutí odvolacího soudu a nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší.
Jinak řečeno, ústavní stížnost neobsahuje relevantní ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel nedokládá, proč by jeho spor o příslušenství žalované pohledávky (ať již v rovině skutkové nebo právní) měl nabýt ústavněprávního rozměru.
Vzhledem k tomu je namístě připomenout, že v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu i v dané věci.
Pouze pro úplnost Ústavní soud podotýká, že na místě není ani (stěžovatelem uplatněná) námitka nedostatku odůvodnění nákladových výroků odvolacího soudu, jestliže důvody pro které bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto, se z obsahu odůvodnění rozhodnutí (byť ve stručnosti) naopak podávají.
Ústavní soud proto podle shora vyloženého ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost stěžovatele odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2008
Jiří Mucha
předseda senátu