ECLI:CZ:US:2008:3.US.1761.07.1
sp. zn. III. ÚS 1761/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. ledna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., právně zastoupeného Mgr. Věrou Fořtovou, advokátkou AK se sídlem U Brodu 74, 360 18 Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 7. 2003 sp. zn. 23 Cm 13/98 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2005 sp. zn. 7 Cmo 460/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 7. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 7. 2003 "sp. zn. 10 23 Cm 13/98" (správně je sp. zn. 23 Cm 13/98), jakož i rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2005 "sp. zn. 11 7 Cmo 460/2003" (správně je sp. zn. 7 Cmo 460/2003). Podaná ústavní stížnost neobsahovala žádnou ústavněprávní argumentaci a nebylo v ní ani uvedeno, jaká ústavně zaručená práva stěžovatele měla být napadenými rozhodnutími porušena.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 7. 2003 sp. zn. 23 Cm 13/98 byl v celém rozsahu zrušen směnečný platební rozkaz vydaný Krajským obchodním soudem v Ostravě dne 8. 1. 1998 č. j. 2 Sm 113/97-36 (výrok pod bodem I.) a žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení (výrok pod bodem II.). K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 6. 2005 sp. zn. 7 Cmo 460/2003 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil. Ve výroku pod bodem II. vrchní soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci uložil povinnost nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 343 246,50 Kč. Ve výroku pod bodem III. odvolací soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 217 726,- Kč. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 25. 4. 2007 č. j. 29 Odo 1636/2005-340 zamítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Z vlastní rozhodovací činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatel se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 7. 2003 sp. zn. 23 Cm 13/98 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2005 sp. zn. 7 Cmo 460/2003 již dříve, a to ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 26. 8. 2005. Tuto ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. IV. ÚS 578/05 podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") jako nepřípustnou odmítl, když z poučení o opravných prostředcích, jež bylo obsaženo v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2005 sp. zn. 7 Cmo 460/2003 ověřil, že proti citovanému rozhodnutí je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které stěžovatel podal. V odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud zdůraznil, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že Nejvyšší soud ČR dovolání nevyhoví, bude moci podat novou ústavní stížnost a v ní zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení.
II.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
Dle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Dle ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
U mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil.
Na straně druhé lze takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou je pouze to, aby jej příslušný subjekt uplatnil řádně.
V souzené věci podal stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost závisela na tom, zda dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, což představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Usnesením ze dne 25. 4. 2007 č. j. 29 Odo 1636/2005-340 Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele, které podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. shledal přípustným, zamítl. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR tedy bylo v předmětné věci posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval.
Stěžovatel však ústavní stížností napadl pouze rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 7. 2003 sp. zn. 23 Cm 13/98 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2005 sp. zn. 7 Cmo 460/2003. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání - tedy rozhodnutí o posledním procesním prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval - nebylo ústavní stížností napadeno.
Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ust. §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (viz usnesení Ústavního soudu v obdobné právní věci sp. zn. IV. ÚS 219/96).
Pro úplnost Ústavní soud dále uvádí, že ústavní stížnost obsahuje zjevné formulační chyby převzaté pravděpodobně z předchozího dovolání, když v ní stěžovatel argumentuje, že napadená rozhodnutí mají "ve věci zásadní význam", a že "dovolání je podáno důvodně", a dále Ústavní soud podotýká, že petit ústavní stížnosti je určen Nejvyššímu soudu ČR, když v něm stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k novému řízení.
Při shrnutí výše uvedeného soudce zpravodaj podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2008
JUDr. Jan Musil
soudce zpravodaj