ECLI:CZ:US:2008:3.US.1828.07.1
sp. zn. III. ÚS 1828/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti MUDr. L. Ž., zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 6 Tdo 225/2007, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 5 To 39/2006, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 4 T 109/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež byla vydána v jeho trestní věci. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.
Stěžovatel především v ústavní stížnosti namítl, že ačkoliv "základ celého případu spočívá v rovině obchodně-právní", soudy obchodní aktivity a postupy obžalovaných (včetně stěžovatele), jakožto členů představenstva A+B družstva, posuzovaly pouze - a tím nepřiměřeně - z hlediska trestněprávního. Obecné soudy podle stěžovatele "velmi vágně zdůvodnily svůj závěr o vysoké míře společenské nebezpečnosti" jeho jednání, přičemž on sám je přesvědčen, že jeho jednání pro společnost nebezpečné nebylo vůbec (srov. sp. zn. I. ÚS 553/05). Svědčí o tom podle jeho názoru zejména skutečnost, že A+B družstvo ani jednotliví družstevníci "do dnešního dne" proti němu, stejně jako proti spoluobžalovanému Ing. M., neuplatnili jakékoli nároky na náhradu škody, kterou měli podle trestních rozsudků družstvu způsobit (ostatně výrok o trestu zákazu činnosti odvolací soud změnil tak, že na místo zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve všech obchodních společnostech a družstvech uložil toliko zákaz výkonu funkce člena představenstva v A+B družstvu). Podle stěžovatele tedy trestní řízení a jeho výsledek představují porušení toho z principů právního státu (čl. 1 Ústavy), podle nějž je trestní represe prostředkem "ultima ratio", tj. situaci, kterou Ústavní soud označuje za nepřípustnou, jestliže se "standardní civilní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků řeší prostředky trestního práva" (sp. zn. IV. ÚS 469/02).
Podle stěžovatele bylo dále porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že skutková věta výroku rozsudku neobsahuje popis všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, za který byl odsouzen; není v ní totiž uvedeno, jakou škodu způsobil a kdo byl poškozen, přičemž postup, kdy se až v odůvodnění rozhodnutí rozvádí, co není uvedeno ve skutkové větě, je podle Ústavního soudu nepřípustný (sp. zn. II. ÚS 83/04). Krom toho je zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy; obecné soudy dospěly k závěru, že vyjednání slevy z kupní ceny bylo činností "standardní, nenáročnou, kterou je obvyklé řešit vlastními silami, nikoliv přibráním externího subjektu", avšak k tomu nebyl podle stěžovatele proveden jediný relevantní důkaz, z nějž by toto vyplývalo. Nebyl ani proveden důkaz, ze kterého by se podávalo, že činnost společnosti zprostředkující slevu z kupní ceny (Sebis, s. r. o.) byla "zcela minimální", a že by tudíž za ni neměla náležet jakákoli odměna. Ze žádného důkazu podle názoru stěžovatele neplyne ani to, v čem byly informace, které poskytl představenstvu družstva o "rozsahu aktivit společnosti Sebis, s. r. o. při vyjednání slevy", mylné či zavádějící. Jednání, jež je mu kladeno za vinu, lze přitom posoudit pouze jako překročení oprávnění jednat jménem společnosti navenek, nikoliv jako trestný čin podvodu.
V rozsudku je nadbytečně zkoumáno, tvrdí dále stěžovatel, jak bylo naloženo s částkou 1 050 000 Kč, která byla vyplacena jako provize společnosti Sebis, s. r. o., neboť trestný čin byl dokonán již v okamžiku způsobení škody v důsledku majetkové dispozice vyvolané mylnou informací. Soudy přesto "vynaložily nemalé úsilí na zjištění dalšího osudu" uvedené částky a došly tak k závěru, že se ocitla v majetkové dispozici jeho a Ing. M. K tomu však rovněž nebyl proveden důkaz, když bylo pouze zjištěno, že zmíněná částka skončila na účtu společnosti Bussmark-Oliver, s. r. o., kde jsou s Ing. M. "pouhými zaměstnanci". Hodnocení nadbytečných důkazů podle stěžovatele svědčí o snaze soudů neposuzovat jeho případ objektivně a nestranně, tedy s respektováním zásady presumpce neviny.
V neposlední řadě stěžovatel poukázal na to, že při vyměřování peněžitého trestu soud neprovedl žádné dokazování k zjištění jeho osobních a majetkových poměrů; mohl se tak opřít toliko o výši způsobené škody a případně rozsah jeho aktivit v obchodních společnostech, což je však "zavádějící".
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel připojil další námitku, směřující vůči postupu, jež spočívá v tom, že mu nebylo umožněno využít práva posledního slova (§217 tr. řádu), a toto pochybení nebylo zhojeno ani při projednání jeho odvolání. Z přiložených protokolů o veřejném zasedání o odvolání ze dne 15. 3. 2006 a 29. 3. 2006 je patrné, že mu bylo nařízeno omezit svůj přednes závěrečného návrhu na deset minut s tím, že má možnost předložit své vyjádření písemně. To podle stěžovatele představuje hrubé porušení procesních práv, a dovozuje, že zakotvuje-li zákon právo na pronesení posledního slova jako bezvýjimečné, je odnětí tohoto práva vždy "zásahem ústavní intenzity" (rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 247/05, a sp. zn. Pl. ÚS 45/04).
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 4 T 109/2003, se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem obvodního soudu uznán vinným spácháním trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roky, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Dále mu bylo uloženo podle svých sil během zkušební doby nahradit trestným činem způsobenou škodu. Posledně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 4 let.
Z podnětu odvolání všech spoluobžalovaných (včetně stěžovatele) byl napadeným rozsudkem městského soudu rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu ohledně stěžovatele (a obou spoluobžalovaných) zrušen ve výroku o trestu a nově byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, byl mu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena představenstva A+B družstva na dobu 5 let a peněžitý trest ve výměře 1 000 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 1 roku.
Podané dovolání Nejvyšší soud taktéž napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Stěžovatel opětovně uplatnil námitky, jež adresoval již soudům obecným, které se k nim též adekvátně vyjádřily. V ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s obecnými soudy, a to především na úrovni jimi aplikovaného práva.
Uvedené platí zejména pro stěžovatelovu námitku, že jeho jednání nebylo pro společnost nebezpečné, neboť družstvo A+B se postupem obou spoluobžalovaných necítí být poškozeno, což má být doloženo tím, že jak družstvo tak ani jednotliví družstevníci neuplatnili vůči němu a spoluobžalovanému Ing. M. nárok na náhradu škody.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obvodního soudu je patrné, že stupeň společenské nebezpečnosti je vázán na zájem na ochraně majetku, a podává se ze způsobu provedení činu spočívajícím v "plánovanosti, koordinovanosti a rafinovanosti", jakož i zneužití postavení spoluobžalovaných v několika právnických osobách. Také podle odvolacího soudu je to skutečnost předem domluvené koordinovanosti jednání pachatelů, která podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti případu a opodstatňuje aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona. Použití kvalifikované skutkové podstaty je dále odůvodněno výší způsobené škody, přičemž není bez významu, že trestný čin nezůstal ve stádiu pokusu (str. 20 rozsudku odvolacího soudu). Taktéž podle Nejvyššího soudu vykazuje stěžovatelovo jednání vysoký stupeň nebezpečnosti pro společnost zejména vzhledem k tomu, že stěžovatel a Ing. M. zastávají funkce statutárních orgánů v dalších společnostech a byli schopni těchto svých pozic zneužít.
Argumentaci, že neexistuje subjekt poškozený, odvolací soud odmítl (str. 17 rozsudku), jestliže ani případné svolení poškozeného nemůže mít v daném případě takovou povahu, aby vyloučilo naplnění znaků skutkové podstaty či znaků společenské nebezpečnosti (str. 20 rozsudku). Také zmírnění uloženého trestu zákazu činnosti odvolací soud dostatečně a přiléhavě odůvodnil (strana 22), přičemž z uvedeného nikterak neplyne, že by tím stěžovatelovo jednání soud hodnotil jako neškodné.
Uvedené závěry obecných soudů v souvislosti se zjištěným skutkovým stavem rozhodně nelze považovat za nelogické či extrémní. Nelze přisvědčit ani stěžovatelově námitce, že obecné soudy svůj závěr o vysoké míře společenské nebezpečnosti jeho jednání zdůvodnily "velmi vágně".
Stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 553/05 přitom na jeho případ nedopadá, neboť v něm byl důvod pro zrušení napadených rozhodnutí spatřován v nenaplnění subjektivní stránky trestného činu.
Výše uvedené názory o nebezpečnosti inkriminovaného jednání pro společnost mají bezprostřední dopad také do posouzení další námitky, kterou stěžovatel předestřel, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení zásady subsidiarity trestního práva, podle které trestní odpovědnost má být vyhrazena jen pro nejzávažnější společensky škodlivé činy a jiné právní nástroje proto mají mít přednost.
V této souvislosti stěžovatel též namítl, že uzavření smlouvy se společností Sebis, s. r. o. v rozporu se stanovami A+B družstva bylo na místě posoudit pouze jako překročení oprávnění jednat jménem společnosti navenek a nikoliv jako trestný čin podvodu.
I na to obecné soudy reagovaly a z odůvodnění jejich rozhodnutí (např. na str. 8 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) je zcela zřejmé, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že jednání stěžovatele (a ostatních spoluobžalovaných) nebylo "běžnou obchodní činností" v tomto rámci uspokojivě reflektovatelnou, nýbrž úmyslným trestným činem. Tím také věc stěžovatele odlišily od situace, posuzované jím zmiňovaným nálezem sp. zn. IV. ÚS 469/02.
Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce, že ve skutkové větě není uvedeno, jakou škodu stěžovatel způsobil a kdo byl poškozen.
Ze znění skutkové věty výroku o vině vyplývá, že stěžovatel jako předseda A+B družstva a obžalovaný Ing. M. se společností Sebis, s. r. o., zastoupenou obžalovaným V. L., uzavřeli za A+B družstvo smlouvu, jejímž předmětem měla být činnost společnosti Sebis směřující ke sjednání slevy z kupní ceny objektu bytového domu přesto, že sleva byla A+B družstvu již 12. 1. 1999 u správce konkursní podstaty Ing. Bedřicha Nováka uplatněna, a to bez podstatného podílu obžalovaného V. . či společnosti Sebis, s. r. o., na jejím vyjednání. Společnosti Sebis, s. r. o., pak byla dne 3. 4. 2001 z účtu A+B družstva převedena částka 1 050 000 Kč jako odměna za dosažení slevy z kupní ceny, po schválení tohoto převodu členy představenstva družstva, kteří byli v rozporu se skutečností informováni naopak o významném podílu této společnosti na dosažené slevě. Tatáž částka byla "obratem" převedena obžalovaným V. L., jednatelem společnosti Sebis, s. r. o, na účet společnosti Bussmark Oliver, s. r. o, která vykonává správu nemovitostí pro A+B družstvo, kde k účtu společnosti má samostatná dispoziční práva právě stěžovatel.
Ačkoliv je skutkový děj odsouzeného trestného jednání ve skutkové větě popsán poněkud složitě, je podle Ústavního soudu z ní zcela zřejmé, že stěžovatel v prvé řadě společnost Sebis, s. r. o., a následně společnost Bussmark Oliver, s. r. o., na úkor A+B družstva obohatil o částku přesahující výši značné škody (§89 odst. 11 tr. zákona), neboť došlo k vyplacení částky z majetku družstva ve prospěch těchto společností, aniž by jim po právu náležela.
Oproti stěžovatelem citovanému nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 83/04 ve sledovaném ohledu tedy zde k porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo; popis skutku ve skutkové větě výroku o vině totiž příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, odpovídá.
Co do stěžovatelových námitek směřujících proti skutkovým zjištěním platí, že lze opodstatněně pokládat za nevýznamné, jaká je "standardní" náročnost vyjednání slevy kupní ceny v obdobných případech a "obvyklost" provádění relevantní činnosti "vlastními silami" či "přibráním externího subjektu". V dané věci totiž z provedených důkazů coby rozhodné vyplynulo, že sleva z kupní ceny byla předem (před uzavřením smlouvy se společností Sebis, s. r. o.) vyjednána stěžovatelem a dalším členem družstva se správcem konkurzní podstaty úpadce REGIOSTAV, s. r. o., Ing. Bedřichem Novákem. Tomu pak koresponduje zjištění, že obžalovaný V. L. týž den, kdy obdržel provizi za údajné zprostředkování slevy z kupní ceny, odeslal shodnou peněžní částku na účet společnosti Bussmark, s. r. o., přičemž zdánlivou legálnost této transakce všichni spoluobžalovaní zajistili uzavřením smlouvy, jejíž předmět byl soudy zhodnocen jako zcela fiktivní. Jestliže stěžovatel považoval skutková zjištění za neúplná, mohl využít možnosti navrhnout jejich doplnění, což však neučinil.
Ani zde tedy není důvod k úsudku, že se obecné soudy v rámci dokazování a následným hodnocením důkazů dopustily svévole či vybočení ze zákonem stanovených procesních postupů, jež by byly způsobilé zasáhnout do stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Nelze proto přisvědčit stěžovatelově námitce, že soudy neprokázaly, v čem byly informace, které poskytnul představenstvu družstva o "rozsahu aktivit společnosti Sebis, s. r. o. při vyjednání slevy", mylné či zavádějící, když z výše uvedeného vyplývá opak.
S uvedeným souvisí i hodnocení námitky, že v rozsudku je "nadbytečně" zkoumáno, jak bylo naloženo s částkou 1 050 000 Kč, která byla vyplacena jako provize společnosti Sebis, s. r. o., což podle stěžovatele svědčí o snaze soudů neposuzovat jeho případ objektivně a nestranně, tedy s respektováním zásady presumpce neviny. Jak bylo již uvedeno, "další osud" obžalovaným V. L. převedené částky logicky doplňuje a osvětluje odsouzenou trestnou činnost, pročež úvahy o nadbytečnosti těchto zjištění jsou jednak irelevantní, jednak nezpůsobilé odůvodnit stěžovatelovu představu, že se tím dokládá neobjektivní přístup orgánů činných v trestním řízení k jeho osobě a věci.
Stejně tak Ústavní soud nesdílí stěžovatelův názor, že nebyl proveden důkaz pro úsudek, že částka 1 050 000 Kč se ocitla v majetkové dispozici stěžovatele a Ing. M., když bylo toliko zjištěno, že zmíněná částka skončila na účtu společnosti Bussmark-Oliver, s. r. o., kde jsou oba spoluobžalovaní "pouhými zaměstnanci".
Také k tomu se obecné soudy vyjádřily, když zjistily, že ve firmě Bussmark, s. r. o., stěžovatel a Ing. M. figurují "v ředitelských funkcích", případně jako "vedoucí výkonní činitelé", že uvedenou společnost "fakticky ovládali", a že stěžovatel byl jednou z osob, která měla samostatné dispoziční právo k účtu této společnosti. Uvedené opět logicky koresponduje se zjištěním, že V. L. relevantní částku převedl na společnost Bussmark, s. r. o. na základě smlouvy, v níž projevená vůle společnosti Sebis, s. r. o., zakoupit luxusní studio (ateliér) byla toliko předstíraná a výše sjednané smluvní pokuty zcela nepřiměřená. Ani zde proto Ústavní soud zásadní závěry soudů nepovažuje za nepřiléhavé, natožpak extrémní.
K řečenému je namístě připomenout, že Ústavnímu soudu nepřísluší posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad mezi jednotlivými zjištěními a učiněnými skutkovými závěry, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 Listiny. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl obecný soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 191/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1). Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními; v dané věci se však ani o takový případ nejedná.
Rovněž neobstojí tvrzení stěžovatele, že se odvolací soud dostatečně nezabýval otázkou jeho osobních a majetkových poměrů při ukládání peněžitého trestu.
Základním předpokladem pro uložení peněžitého trestu je skutečnost, že pachatel úmyslného trestného činu trestnou činností získal nebo se snažil získat majetkový prospěch (§53 odst. 1 tr. zákona) a jeho funkcí je především postižení majetkového prospěchu, který pachatel získal z trestné činnosti, jestliže jej nelze odčerpat jinak. Při stanovení konkrétní výměry peněžitého trestu se pak zohledňují osobní a majetkové poměry pachatele proto, aby byl uložený peněžitý trest dobytný (§54 odst. 1 tr. zákona).
Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že peněžitý trest byl stěžovateli uložen za současného snížení výměry podmíněného trestu odnětí svobody uloženého soudem prvního stupně, vypuštěním probace a povinnosti uhradit družstvu způsobenou škodu, jakož i omezením výměry trestu zákazu činnosti. Peněžitý trest byl stanoven s ohledem na výši podvodem získané částky a na stěžovatelovu účast ve "dle všeho finančně velmi úspěšné a zajištěné firmě Bussmark" a v dalších podnikatelských subjektech zapsaných v obchodním rejstříku, na jejichž vedoucích postech figuruje (podle výpisu z obchodního rejstříku z 18. 10. 2005 - 19. 10. 2005 byl stěžovatel statutárním orgánem či společníkem v sedmi družstvech a obchodních společnostech). Ačkoliv odvolací soud blíže nezjišťoval stěžovatelovy majetkové poměry (tj. stav jeho jmění, konkrétní výdělkové poměry a závazky - viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání, Praha: C.H. Beck, 2004, str. 470), způsob, kterým dovodil stěžovatelovu solventnost, nelze považovat za nepřípustný, a ani zde není důvod k závěru, že ústavním pořádkem chráněná práva stěžovatele byla konkrétně porušena. Není bez významu, že v ústavní stížnosti stěžovatel netvrdí, že jeho majetkové poměry neumožňují, aby peněžitý trest fakticky vykonal.
Co do nemožnosti uplatnit procesní právo posledního slova, je stěžovatelova námitka ohledně řízení před soudem prvního stupně důvodná. Ústavní soud je však toho názoru, že povaha porušení dotčeného procesního ustanovení (§217 tr. řádu) ve vazbě na následně vydaná rozhodnutí, jež jsou předmětem ústavní stížnosti, a sama o sobě nevykazují relevantních vad, není sama o sobě způsobilá založit protiústavnost rozhodnutí a vést k jejich kasaci. Nicméně jde o pochybení, ke kterému by nemělo pod aspektem důsledného respektování ústavně zaručených kautel docházet, jak dal Ústavní soud najevo již v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 15/04. Stěžovateli byl v dané věci však poskytnut adekvátní prostor pro obhajobu, a to i v rámci závěrečné řeči a posléze i v řízení před odvolacím soudem.
Na tomto základě, shrnutím řečeného, je namístě závěr, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a tento závěr lze mít za zřejmý. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání (bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2008
Jiří Mucha
předseda senátu