ECLI:CZ:US:2008:3.US.1873.07.1
sp. zn. III. ÚS 1873/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. března 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti L. K., zastoupené Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem Solní 4, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. srpna 2006 č. j. P 461/90-953, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. února 2007 č. j. 10 Co 636/2006-987 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. května 2007 sp. zn. 10 Co 242/2007, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené dne 23. 7. 2007, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů, která jsou podle jejího názoru v rozporu s článkem 12 odst. 2 a článkem 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zveřejněné ve sdělení č. 104/1991 Sb. Federálního ministerstva zahraničních věcí (dále jen "Úmluva") a s článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka tvrdí, že důvodem odmítnutí jejího odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. 10 Co 636/2006 bylo údajně "nedostatečné a nekvalitní poučení" ze strany Okresního soudu Plzeň-město, kam stěžovatelka adresovala svůj opravný prostředek, čímž tento soud porušil povinnost uloženou mu v ustanovení §5 o. s. ř. Soud prvního stupně ji měl údajně povinnost poučit (ve smyslu ustanovení §43 o. s. ř.), že odvolání proti rozsudku odvolacího soudu již není přípustné.
Další část odůvodnění ústavní stížnosti směřuje proti meritorním rozhodnutím obou obecných soudů, která stěžovatelka napadá z hlediska tvrzeného dotčení práv její nezletilé dcery, která prý měla být v průběhu pravomocně skončeného řízení soudem vyslechnuta, neboť ve svém věku by byla dostatečně schopna vyjádřit své názory k projednávané věci.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 8. 2006 č. j. P 461/90-953 ve věci péče o nezletilou M. K., dceru stěžovatelky, za účasti stěžovatelky zastoupené advokátkou a prarodičů nezletilé ze strany jejího zemřelého otce, bylo v řízení o úpravu výživného prarodičům rozhodnuto tak, že návrh stěžovatelky na úpravu výživného prarodičům nezletilé byl zamítnut (výrok I.) a řízení ohledně návrhu stěžovatelky ze dne 20. 10. 2003 na určení výživného prarodičům bylo zastaveno (výrok III.), přičemž bylo rovněž zastaveno řízení o návrhu stěžovatelky na schválení právního úkonu ze dne 8. 9. 2005 za nezletilou (výrok IV.).
Z provedeného dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že nezletilé z dědictví po jejím otci byla vyplacena částka přesahující 240 000,- Kč.
Soud prvního stupně se v řízení zabýval především otázkou splnění nutné potřeby výživného pro nezletilou a v této souvislosti dospěl k závěru, že toto výživné od prarodičů nezletilá nutně nepotřebuje. Důvodem k tomuto závěru byla při zhodnocení všech v řízení provedených důkazů rovněž skutečnost, že stěžovatelka nebyla soudu prvního stupně schopna doložit, jak konkrétně s finanční hotovostí po otci nezletilé naložila, resp. nebyla schopna prokázat, že tato částka byla vždy použita výlučně ve prospěch nezletilé.
Soud prvního stupně proto po posouzení provedených důkazů dospěl k závěru, že stěžovatelka značnou část finančních prostředků z dědictví nezletilé po jejím otci nevynakládala výlučně k uspokojování oprávněných potřeb nezletilé, tedy že s finančními prostředky své nezletilé dcery nenakládala jednoznačně v jejím zájmu. Pokud by totiž tato značná finanční hotovost byla použita jen pro potřeby nezletilé, dovodil soud prvního stupně, byla by její výše dostatečnou zárukou hrazení veškerých potřeb nezletilé spojených se studiem i s jejími dalšími aktivitami. Ze všech těchto důvodů neshledal soud prvního stupně žalobu stěžovatelky důvodnou.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 2. 2007 č. j. 10 Co 636/2006-987 potvrdil rozsudek soudu ve věci samé a konstatoval, že i když nezletilá nezískala právo na výplatu sirotčího důchodu, získala z dědictví po otci částku přesahující 240 000,- Kč. Z této částky sice stěžovatelka spotřebovala určitou část na nákup věcí pro nezletilou, zbývající část však tvoří odpovídající podíl druhého rodiče na výživném pro nezletilou po dobu jejího studia na střední škole.
Odvolací soud poučil účastníky řízení, že proti jeho rozsudku není dovolání přípustné, stěžovatelka však přesto odvolání proti tomuto rozsudku podala.
Konečně usnesením ze dne 11. 5. 2007 sp. zn. 10 Co 242/2007 Krajský soud v Plzni odmítl odvolání stěžovatelky [§218 písm. c) o. s. ř.] proti svému rozsudku ze dne 22. 2. 2007 č. j. 10 Co 636/2006-987, neboť tento opravný prostředek směřoval proti rozhodnutí soudu, proti němuž není odvolání [stejně jako dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] přípustné.
III.
Ústavní soud dříve, než se může zabývat meritem věci, musí vždy zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") pro její projednání.
V této souvislosti se Ústavní soud zabýval nejprve tím, zda usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2007 sp. zn. 10 Co 242/2007, od jehož doručení stěžovatelka zjevně odvíjí zachování 60denní lhůty k podání ústavní stížnosti proti předchozím rozhodnutím obecných soudů ve věci samé, porušilo či bylo způsobilé porušit stěžovatelkou namítané právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, a dospěl k závěru, že k takovému porušení základního práva či svobody nedošlo, takže ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
Ve vztahu k námitce stěžovatelky o údajně nedostatečném, resp. neúplném splnění poučovací povinnosti soudu ve smyslu ustanovení §5 o. s. ř. lze uvést, že smyslem obecné poučovací povinnosti soudu je poučit účastníka o jeho procesních právech a povinnostech. Je tedy výslovnou povinností soudu poučit účastníky řízení o tom, zda je proti rozsudku přípustný opravný prostředek, a to buď řádný - odvolání v řízení v prvním stupni či mimořádný - dovolání (obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2003 sp. zn. IV. ÚS 769/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 30, pod č. 57, str. 91 a násl.). Poučení soudu je tedy vedeno zájmem na ochranu práv účastníka řízení, kterému má poskytnout informaci o možnosti učinit konkrétní nejbližší procesní krok, který odpovídá procesní situaci, v níž se v daném stadiu řízení účastník nachází. Článek 36 odst. 1 Listiny tedy mimo jiné zahrnuje právo účastníka řízení na zákonem připuštěný přezkum soudních rozhodnutí soudem jemu instančně nadřízeným.
Z ustanovení §157 odst. 1 o. s. ř. zejména vyplývá, že rozsudek soudu prvního stupně obsahuje poučení o tom, zda je odvolání proti němu přípustné či nikoli (srov. ustanovení §201, 202 a §204 o. s. ř.), v jaké lhůtě a u kterého soudu je takové odvolání možné podat. Oproti tomu u rozsudku odvolacího soudu se poučení týká přípustnosti dovolání, resp. poučení o tom, za jakých předpokladů je dovolání přípustné; v případě, že je dovolání přípustné ze zákona, obsahuje též poučení o dovolací lhůtě a označení soudu, k němuž je nutné dovolání podat.
Tuto povinnost soudy obou stupňů v ústavní stížností napadených rozsudcích splnily. Stěžovatelka tedy nemohla být na základě poučení, obsaženého jak v rozsudku soudu prvního stupně tak i soudu odvolacího, uvedena v omyl, pokud jde o možnost (přípustnost) konkrétného opravného prostředku, jak tvrdí v předmětné ústavní stížnosti. Ústavní soud se proto ztotožňuje v plném rozsahu s odůvodněním usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2007 sp. zn. 10 Co 242/2007, kterým bylo odvolání odmítnuto jako nepřípustné. Ústavní soud vzal v úvahu rovněž skutečnost, že stěžovatelka byla po celou dobu řízení před obecnými soudy zastoupena advokátkou, která měla v rámci právní pomoci chránit práva a oprávněné zájmy své klientky kvalifikovaným způsobem.
Protože usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2007 sp. zn. 10 Co 242/2007, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné odvolání stěžovatelky, nebylo zasaženo do práv nezletilé, byla v tomto ohledu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná Ústavním soudem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Pokud se týká té části ústavní stížnosti, která napadá rozhodování soudů o stanovení výživného prarodičům nezletilé, bylo toto řízení ve věci samé nepochybně ukončeno rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 2. 2007 č. j. 10 Co 636/2006-987, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Právě tento rozsudek odvolacího soudu je ve smyslu citovaného ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu tím posledním procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatelky, od něhož je nutné odvíjet zákonnou 60denní lhůtu k podání ústavní stížnosti. Aniž by Ústavní soud zjišťoval přesné datum doručení rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 2. 2007, z okolností případu je zřejmé, že zákonná 60denní lhůta k podání ústavní stížnosti zachována nebyla, neboť ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 20. 7. 2007.
Za této situace Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne ze dne 22. února 2007 č. j. 10 Co 636/2006-987 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. srpna 2006 č. j. P 461/90-953 jako opožděnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a ve zbývající části směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2007, sp. zn. 10 Co 242/2007 jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2008
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu