ECLI:CZ:US:2008:3.US.1887.08.1
sp. zn. III. ÚS 1887/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. září 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. R. V. a 2. B. F., obou zastoupených JUDr. Jiřím Slavíkem, advokátem v Praze 2, Wenzigova 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007 č. j. 9 To 261/2007-642 a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. 2. 2007 č. j. 2 T 232/2006-613, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhují zrušení shora uvedených rozhodnutí, a to usnesení Krajského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. 2. 2007 č. j. 2 T 232/2006-613, kterým byli oba stěžovatelé uznáni vinnými trestnými činy zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby. Stěžovatelé tvrdí, že napadeným usnesením odvolacího soudu byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, v čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s rozhodnutími soudů obou stupňů, která dle jejich tvrzení byla vydána v rozporu s provedeným dokazováním.Stěžovatelé zpochybňují rozhodnutí obecných soudů a uvádějí, že trestných činů, za něž byli uznáni vinnými, se nedopustili, a tudíž došlo k porušení jejich základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ústavní soud neustále připomíná, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů, jímž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je sice kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud tedy není v žádném případě soudem, který by zevrubně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů, jak požadují stěžovatelé ve své ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost postrádá jakoukoli ústavněprávní argumentaci. Stěžovatelé pouze polemizují se závěry obecných soudů a požadují, aby Ústavní soud "přehodnotil" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Ústavní soud opakovaně judikuje, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatelů se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv.
Ústavní soud konstatuje, že není a nemůže být jeho úkolem přehodnocovat závěry obecných soudů o odpovědnosti osob, které v rámci plnění svých pracovních povinností měly vést účetní evidenci, na jejímž podkladě byla vyplňována daňová přiznání, ani otázku, zda se staly skutky, za něž byli stěžovatelé uznáni vinnými. V dané věci odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnil. Odůvodnění napadeného rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se odvolací soud dopustil libovůle v rozhodování a Ústavní soud neshledal ani žádný jiný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě napadeného rozhodnutí a tedy pro jeho zrušení.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů, a proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu