ECLI:CZ:US:2008:3.US.1903.08.1
sp. zn. III. ÚS 1903/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K.,zastoupené Mgr. Miroslavem Šipkou, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Sokolov, Jednoty 1628, proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 382/2008 ze dne 21. července 2008, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Sokolově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. července 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 382/2008 ze dne 21. července 2008 pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv garantovaných čl. 8 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a jejího doplnění doručeného Ústavnímu soudu dne 20. srpna 2008 vyplynulo, že stěžovatelka je od 8. srpna 2007 stíhána pro podezření ze spáchání trestných činů nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákona a že je od zahájení trestního stíhání ve vazbě. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 30. května 2008 byla uznána vinnou a byl jí uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let. Dle tvrzení stěžovatelky o jejím odvolání proti výše uvedenému rozsudku nebylo dosud rozhodnuto. Žádost stěžovatelky o propuštění z vazby ze dne 12. května 2008 byla Okresním soudem v Sokolově zamítnuta usnesením č. j. 24 T 40/2007-854 ze dne 30. května 2008; proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka stížnost. Napadeným usnesením rozhodl Krajský soud v Plzni jako stížnostní soud výrokem I, že stížnost stěžovatelky proti usnesení Okresního soudu v Sokolově č. j. 24 T 40/2007-854 ze dne 30. května 2008, kterým byla zamítnuta její žádost o propuštění z vazby, se zamítá. Výrokem II napadeného usnesení pak bylo rozhodnuto, že dle §71 odst. 4, 6, 7 trestního řádu se stěžovatelka i nadále ponechává ve vazbě.
Ve vazební věci stěžovatelky již jednou rozhodoval Ústavní soud (šlo o stejné trestní řízení, ale v prvním stupni); její stížnosti vyhověl nálezem ze dne 12. června 2008 sp. zn. I. ÚS 3157/07, neboť dospěl k závěru, že bylo porušeno její základní právo na osobní svobodu podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když Okresní soud v Sokolově rozhodl o stížnosti stěžovatelky proti usnesení státního zástupce, jímž bylo podle §71 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto, že se stěžovatelka z důvodů uvedených v §67 písm. c) trestního řádu ponechává ve vazbě, bez jejího slyšení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v řízení před Krajským soudem v Plzni o jejím dalším ponechání ve vazbě (tj. fakticky ve vztahu k výroku II napadeného usnesení) bylo rozhodnuto bez jejího osobního slyšení. Vyslovila též pochybnosti, zda o jejím dalším ponechání ve vazbě bylo Krajským soudem v Plzni rozhodnuto ve lhůtě stanovené §71 odst. 6 ve spojení s odst. 4 trestního řádu, tj. 21. července 2008, a navrhla prověřit, kdo, kdy, v kolik hodin a kde o jejím dalším ponechání ve vazbě rozhodoval.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je dílem zjevně neopodstatněná a dílem nepřípustná.
Námitky stěžovatelky spočívají pouze v tom, že při rozhodování Krajského soudu v Plzni o jejím dalším ponecháním ve vazbě nebyla osobně slyšena, případně, vzal-li by Ústavní soud jí vyslovené pochybnosti za stížnostní námitku, že byla ponechána ve vazbě přesto, že již uplynula zákonná lhůta k rozhodnutí o dalším prodloužení vazby. Tomu odpovídá i petit ústavní stížnosti, tj. návrh, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal propustit stěžovatelku z vazby. Pokud jde o výrok I napadeného usnesení, kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 30. května 2008 č. j. 24 T 40/2007-854, konstatuje Ústavní soud, že stěžovatelka tento výrok napadá pouze formálně, vedle výroku II napadeného usnesení, aniž by proti tomuto výroku uvedla nějakou ústavněprávní argumentaci nebo by vznesla jakékoliv námitky. Ústavní stížnost stěžovatelky proti výroku I usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 382/2008 ze dne 21. července 2008 proto Ústavní soud musí odmítnout podle §43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pro její zjevnou neopodstatněnost.
Jak bylo konstatováno, ústavněprávní námitky stěžovatelky směřují pouze proti výroku II napadeného usnesení, proti tomuto výroku je však podle poučení v závěru usnesení přípustná stížnost, kterou stěžovatelka také podle svého tvrzení v ústavní stížnosti uplatnila. Z §72 odst. 1, 3, 4 a z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je možno využít až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení). Takovým procesním prostředkem nepochybně je i stížnost podle trestního řádu proti usnesení o dalším ponechání ve vazbě.
Stěžovatelka podle svého tvrzení podala proti výroku II napadeného usnesení v zákonné lhůtě stížnost k Vrchnímu soudu v Praze. V této stížnosti mohla uplatnit všechny námitky, které učinila předmětem ústavní stížnosti, včetně pochybností o datu a včasnosti rozhodnutí o jejím dalším ponechání ve vazbě. Vrchní soud v Praze nepochybně také je povinen poskytnout ochranu základním právům a svobodám stěžovatelky (čl. 4 Ústavy České republiky). Pokud by Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost předtím, než o stížnosti rozhodne příslušný soud, porušil by princip subsidiarity ústavní stížnosti; stěžovatelka přitom netvrdila a ani Ústavní soud nezjistil, že by bylo možné učinit výjimku z přípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Odmítnutím ústavní stížnosti v tuto chvíli nemůže být stěžovatelka poškozena; v případě, že by příslušný soud její základní práva a svobody neochránil, může své námitky uplatnit v nové, již přípustné ústavní stížnosti po rozhodnutí stížnostního soudu (viz §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost stěžovatelky proti výroku II usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 382/2008 ze dne 21. července 2008 proto Ústavní soud musí odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. října 2008
Jan Musil v. r.
předseda senátu