ECLI:CZ:US:2008:3.US.1929.07.1
sp. zn. III. ÚS 1929/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů A) J. P. a B) E. P., právně zastoupených JUDr. Jaroslavem Karlem, advokátem se sídlem v Plzni, Nerudova 25, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 10. 2006 č. j. 19 C 62/2006-24 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2007 sp. zn. 64 Co 5/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jejich základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina").
V odůvodnění ústavní stížnosti, které neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci, stěžovatelé uvádějí, že vyčerpali všechny možnosti ve věci jejich neprávem zabaveného majetku před rokem 1989, a proto se rozhodli podat návrh na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost. Zdůrazňují, že soud má v případě řízení o návrzích dle ust. §228 a násl. o. s. ř. povinnost posoudit, zda je zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvého stupně. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že napadená rozhodnutí obecných soudů hrubě porušují ústavní principy, neboť stěžovatelům je pod pláštíkem údajné nesrozumitelnosti jejich podání bráněno v tom, aby se před obecnými soudy domáhali ochrany svých práv. Stěžovatelé jsou toho názoru, že nebyli obecným soudem náležitě poučeni, jak by měli své podání doplnit a které skutečnosti by měli uvést. Stěžovatelé dále nesouhlasí s tím, že jejich návrh na opravu usnesení odvolacího soudu byl podán opožděně a poukazují na to, že usnesení odvolacího soudu ze dne 26. 3. 2007 stěžovatelé obdrželi dne 25. 5. 2007 a návrh na doplnění a opravu byl soudu zaslán dne 28. 5. 2007.
II.
Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 19 C 62/2006, byl předchozí průběh řízení vedeného před obecnými soudy, tento:
Obvodnímu soudu pro Prahu 2 bylo dne 29. 6. 2004 doručeno podání označené jako žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost proti pravomocnému rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. 19 Co 577/2003. Obvodní soud toto podání vyhodnotil jako nesrozumitelné, pokud se týče vylíčení rozhodujících skutečností pro posouzení takových návrhů v civilním řízení. Obecný soud konstatoval, že stěžovatelé nesrozumitelně vylíčili skutkový děj a důvod žaloby (důvod obnovy řízení nebo zmatečnosti). Stěžovatelé neuvedli, který konkrétní zákonný důvod ve smyslu ust. §228, resp. ust. §229 o. s. ř. uplatňují a z jakého důvodu. Obecný soud dále označil podání stěžovatelů za neúplné, neoznačující rozsah, v jakém je pravomocné rozhodnutí napadáno. Dále dle soudu prvého stupně absentovalo uvedení důkazů, jimiž měla být důvodnost žaloby prokázána. Obvodní soud proto usnesením ze dne 17. 7. 2006 č. j. 19 C 62/2006-21 vyzval stěžovatele, aby ve stanovené lhůtě vady svého podání odstranili. Stěžovatelé reagovali přípisem, doručeným obvodnímu soudu dne 1. 9. 2006, v němž v podstatě zopakovali obsah svého předchozího nesrozumitelného a neúplného podání.
Obvodní soud poté dne 31. října 2006 vydal usnesení, napadené nyní projednávanou ústavní stížností. V tomto rozhodnutí obecný soud konstatoval, že má-li být žaloba projednatelná, musí především obsahovat vylíčení konkrétních rozhodujících skutečností. Stěžovatelé sice ve svém podání určité skutečnosti uváděli, tyto však byly vylíčeny tak nesrozumitelným způsobem, že nebylo možné jednoznačně dovodit, jaké skutečnosti vlastně tvrdí a co tedy (jaký skutek) má být předmětem řízení. Obecný soud konstatoval, že stěžovatelé ve svém podání toliko bez bližšího odůvodnění odkazovali na různá zákonná ustanovení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé dle názoru obvodního soudu na výzvu ve stanovené lhůtě neodstranili nedostatky své žaloby, postupoval obecný soud dle §43 odst. 2 o. s. ř. a žalobu jako vadnou odmítl.
V odvolání podaném proti prvoinstančnímu rozhodnutí stěžovatelé označili obvodním soudem konstatovanou nesrozumitelnost jejich podání za účelový argument. Stěžovatelé v odvolání uvedli množství nejrůznějších tvrzení a skutečností s tím, že skutkový děj musí být obecným soudům znám z předchozího řízení a již jej nemusejí opakovat. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu potvrdil usnesením ze dne 26. 3. 2007 č. j. 64 Co 5/2007-34, neboť se ztotožnil s názorem prvé instance o nesrozumitelnosti a neúplnosti žaloby. Ta dle obecného soudu i přes rozsáhlou rekapitulaci předcházejících soudních sporů neobsahovala žádné rozhodné skutečnosti, z nichž by bylo možno důvody obnovy řízení či zmatečnosti dovodit. Tyto vady stěžovatelé na výzvu a přes poučení obecného soudu neodstranili.
Stěžovatelé na uvedené usnesení odvolacího soudu reagovali dalším podáním, doručeným Městskému soudu v Praze dne 4. 6. 2007, v němž se domáhali opravy odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 26. 3. 2007. Městský soud tento návrh zamítl ústavní stížností napadeným rozhodnutím s tím, že sice s ohledem na ust. §165 odst. 1 o. s. ř. může účastník navrhnout, aby odůvodnění rozsudku, resp. odůvodnění usnesení bylo opraveno, může tak však učinit jedině do doby, než rozhodnutí nabude právní moci.
III.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k oběma napadeným rozhodnutím obecných soudů třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o ústavní stížností napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2007 o tom, že se zamítá návrh stěžovatelů na opravu odůvodnění předchozího usnesení ze dne 26. 3. 2007, ztotožňuje se Ústavní soud zcela s postupem obecného soudu. Podle §165 odst. 1 o. s. ř., nemá-li odůvodnění rozsudku podklad ve zjištění skutkového stavu, může účastník před tím, než rozsudek nabude právní moci, navrhnout, aby odůvodnění bylo opraveno. O návrh podle §165 se jedná jen tehdy, jestliže je nepochybné, že účastník nemá výhrady proti výroku rozsudku. Oprava se může týkat jen skutkových zjištění soudu, tedy výkladu uvedeného v odůvodnění o tom, které skutečnosti má soud za prokázány a které nikoliv, popřípadě o tom, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, a závěru o skutkovém stavu věci; důvodem opravy tedy může být jen ,,rozpor s obsahem spisu". Oprava odůvodnění není přípustná v části, v níž soud uvedl, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů, jak se vyjádřil žalovaný (či jiný účastník řízení), a v níž vylíčil úvahy, jimž se řídil při hodnocení důkazů, důvody, proč neprovedl další důkazy, a právní posouzení věci (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. Vydání. Praha: C.H. Beck, 2003, str. 635). Návrh na opravu odůvodnění rozsudku musí obsahovat přesný návrh, která konkrétní věta odůvodnění má být vypuštěna, nahrazena či změněna. V řízení o tomto návrhu nemůže soud provádět dokazování, které bylo v řízení ve věci samé navrhováno, ale provedeno nebylo, a nemůže také hodnotit jinak provedené důkazy, než se tak stalo v rozsudku, o jehož opravu důvodů se žádá (R 54/64).
Výše uvedené zásady, týkající se návrhu na opravu odůvodnění rozsudku dle §165 odst. 1 o. s. ř., lze s ohledem na znění ust. §167 odst. 2 o. s. ř. vztáhnout i na podobný návrh vztahující se k rozhodnutí vydanému v civilním řízení formou usnesení. V projednávané věci ovšem návrh stěžovatelů směřoval k opravě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo dle ust. §219 o. s. ř. potvrzeno usnesení soudu prvého stupně. Jak správně s odkazem na příslušnou judikaturu (R 54/1968) vyložil Městský soud v Praze, nepřipadá oprava odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu z podstaty věci v úvahu, neboť je neslučitelná s požadavkem, aby byl návrh na opravu podán dříve, než takové rozhodnutí nabude právní moci. Tento okamžik však nastává již doručením takového rozhodnutí účastníku řízení (tzv. relativní právní moc). V projednávané věci se rozhodnutí odvolacího soudu, o jehož opravu stěžovatelé usilovali, stalo pravomocným dne 26. 5. 2007, zatímco návrh stěžovatelů na doplnění a opravu byl obecnému soudu zaslán dne 28. 5. 2007.
Tyto skutečnosti však Ústavní soud uvádí jen pro úplnost, neboť ústavní stížností napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze již svým charakterem nebylo s to jakkoli zasáhnout do základních práv stěžovatelů.
Pokud jde o návrh na zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 10. 2006 č. j. 19 C 62/2006-24, Ústavní soud se na základě spisového materiálu plně ztotožňuje se závěrem obecných soudů obou stupňů, že stěžovatelé ani po náležité výzvě neodstranili neurčitost a nesrozumitelnost jejich návrhu. Podle §43 odst. 1 o. s. ř. soud vyzve usnesením účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Nesrozumitelné je podání tehdy, jestliže z hlediska způsobu vyjádření podatele nelze dovodit, zda vůbec obsahuje náležitosti podání, jaké náležitosti podání jsou v něm uvedeny nebo zda jsou v něm uvedeny všechny potřebné náležitosti podání. Nejsou-li uvedené náležitosti podání nebo některé z nich přesně a jednoznačně vyjádřeny z hlediska jejich obsahu (z hlediska toho, jak mají být po stránce obsahové v souladu se zákonem vyjádřeny), je podání neurčité. Jak je zřejmé z podání stěžovatelů, založených v soudním spise, stěžovatelé nebyli s to (byť i jen poněkud srozumitelně) uvést, v čem spatřují důvody zmatečnosti či obnovy řízení ve smyslu ust. §228, resp. ust. §229 o. s. ř. Obsah jejich opakovaných podání je nepřehlednou změtí navzájem nejasně souvisejících výtek procesního i hmotněprávního charakteru a narážek na předchozí řízení. Lze říci, že se jedná o laické vyjádření stěžovatelů ohledně nesprávného postupu obecných soudů v řízení o jejich majetkových nárocích, které však neobsahuje smysluplnou právní argumentaci, na niž by obecný soud a jiní účastníci řízení mohli reagovat. Soud prvého stupně přitom stěžovatele ve svém usnesení ze dne 17. 7. 2006 náležitě poučil o tom, v čem je jejich podání neúplné, resp. nesrozumitelné a které údaje je třeba doplnit.
Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že obecné soudy ve věci stěžovatelů postupovaly v souladu s platným právem a že k zásahu do práv stěžovatelů na spravedlivý proces či k zásahu do jiného ústavním pořádkem garantovaného základního práva nedošlo. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu