ECLI:CZ:US:2008:3.US.1942.07.1
sp. zn. III. ÚS 1942/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného JUDr. Ludvíkem Hynkem, advokátem v Praze, Václavské nám. 37, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 1. 2006 č. j. 2 T 122/2005-550, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2006 č. j. 12 To 148/2006-575, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007 sp. zn. 5 Tdo 140/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 26. 7. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a přiložených kopií napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 1. 2006 č. j. 2 T 122/2005-550 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele dle §256a odst. 1 trestního zákona, byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 18 měsíců a byl mu uložen peněžitý trest ve výši 100 000,- Kč. Trestného činu se dle rozsudku dopustil tím, že jako mandatář obchodní společnosti (mandátní smlouvu uzavřel s jednatelem společnosti - Ing. M. D. dne 3. 1. 2003) za svou činnost v období od 25. 3. 2003 do 23. 12. 2003 vystavil společnosti faktury ve výši 480 000,- Kč, na základě nichž si vyplatil částku 327 000,- Kč, ač mu bylo známo, že společnost od ledna 2003 nevyvíjela žádnou činnost a nebyla schopna plnit své závazky z let 2000 až 2002, čímž se zvýhodnil na úkor (jiných) věřitelů dané společnosti (upřednostnil úhradu své novější pohledávky).
Stěžovatel podal proti prvostupňovému rozsudku odvolání. Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 26. 7. 2006 č. j. 12 To 148/2006-575 tak, že při nezměněném výroku o vině zrušil výrok o trestu a odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců s podmíněným odkladem na 1 rok.
Stěžovatel podal proti odvolacímu rozsudku dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 3. 2007 sp. zn. 5 Tdo 140/2007 dovolání pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§265i odst. 1 písm. e) trestního řádu].
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu tím, že soudy interpretovaly §256a odst. 1 trestního zákona extrémně a v rozporu s jeho smyslem. Stěžovatel se neztotožňuje s kvalifikací jeho jednání jako daného trestného činu; napadá právní posouzení skutkové podstaty tohoto trestného činu, zejména znaku "zvýhodnění". Dle stěžovatele skutečnost, že vyplacené prostředky použil na ochranu majetku společnosti, vylučuje naplnění znaku skutkové podstaty spočívající ve "zvýhodnění". Dále namítl, že soudy nesprávně posoudily obsah mandátní smlouvy v tom, že by jej zmocňovala k jednání v rozsahu oprávnění statutárního zástupce i v době do 19. 11. 2003; dle stěžovatele naopak dodatek této smlouvy měl podstatný vliv na rozsah jeho oprávnění jednat jménem společnosti. V této souvislosti stěžovatel namítl hodnocení důkazů soudy v rozporu s principem spravedlivého procesu.
Stěžovatel také namítl, že soudy nezohlednily, jak byl následně správcem konkursní podstaty zpeněžen ("stěžovatelem zachráněný") majetek společnosti, kdy věřitelé stejně poté nebyli uspokojeni.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V daném případě však Ústavní soud porušení těchto garantovaných práv (zejména práva na spravedlivý proces) neshledal.
Námitky zpochybňující u dané skutkové podstaty trestného činu naplnění znaku "dlužníka" a znaku "zvýhodnění" jiného věřitele stěžovatel vznesl již v odvolání a dovolání. S ohledem na obsah napadených rozhodnutí nemůže Ústavní soud než konstatovat, že těmito dvěma námitkami se odvolací soud i Nejvyšší soud velice podrobně zabývaly a své závěry, vyplývající jednak z provedených důkazů a jednak právního posouzení, zcela dostatečně a srozumitelně odůvodnily. V řízení došlo ke korekci názoru prvostupňového soudu stran oprávnění stěžovatele zastupovat společnost, avšak to nemělo vliv na rozhodnutí o vině stěžovatele a nelze také hovořit o tom, že by výsledný závěr byl překvapivým zvratem. Závěry obecných soudů ohledně znaku skutkové podstaty, spočívajícím ve "zvýhodnění" jiného věřitele (a smyslu tohoto znaku), byly shodné. Ústavní soud nemá za to, že by soudy v dané věci vybočily z mezí ústavnosti, postupovaly nahodile, či že by jejich právní závěry byly v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními (provedenými důkazy); jejich interpretaci znaku "zvýhodnění" jiného věřitele i argumentaci v této konkrétní věci (vypořádávající se s obhajobou stěžovatele, že všechny prostředky vynaložil na ochranu majetku společnosti a úklidové práce) považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Nelze ani přisvědčit tvrzení o nespravedlivém hodnocení důkazů.
Stěžovatel brojil také proti tomu, že soudy nezohlednily výsledek uspokojení věřitelů v následném konkursním řízení; tato námitka v podstatě souvisí s výše uváděnými argumenty o nenaplnění znaku "zvýhodnění", a to díky použití všech vyplacených prostředků na ochranu majetku pro následný prodej a uspokojení (ostatních) věřitelů společnosti. Ústavní soud neshledal důvod se touto námitkou blíže zabývat, neboť výsledek posléze zahájeného konkursního řízení nemá na posouzení viny stěžovatele vliv. Právním významem způsobu vynaložení prostředků se přitom obecné soudy zabývaly v souvislosti se znakem "zvýhodnění".
Ústavní soud v daném případě neshledal porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu