ECLI:CZ:US:2008:3.US.1943.08.1
sp. zn. III. ÚS 1943/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. září 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MORAVIA SHOP INVEST, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 66, zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem v Českých Budějovicích, nám. Př. Otakara II. 32, adresa pro doručování Kroměříž, Tovačovského 3161, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2008 č. j. 11 Cmo 388/2007-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka navrhuje zrušení shora označeného usnesení, kterým Vrchní soud v Praze jako soud odvolací potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení. Tímto výrokem odvolacího soudu mělo podle stěžovatelky dojít k porušení jejího základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.
Obecný soud prvního stupně stěžovatelce (v řízení před obecnými soudy žalované) nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči vedlejšímu účastníkovi (v řízení před obecnými soudy žalobci). Odvolací soud toto rozhodnutí k odvolání stěžovatelky potvrdil. Stěžovatelka tvrdí, že v postupu odvolacího soudu lze spatřit prvky libovůle a nahodilosti, které nemají oporu v příslušných ustanoveních právního předpisu, a tím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud tedy není v žádném případě soudem, který by zevrubně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Jak Ústavní soud rekapituloval svou judikaturu, "je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby ... rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti" (nález sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. února 2006, přístupný na www.judikatura.cz).
O takovýto případ se zde ovšem nejedná. Není úkolem Ústavního soudu, jak se patrně domnívá stěžovatelka, provést superrevizi každého rozhodnutí v části týkající se nákladů řízení. Vrchní soud v Praze využil v daném případě možnost danou mu ust. §150 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů, neboť dle soudu zde byly důvody hodné zvláštního zřetele, na jejichž základě nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ústavnímu soudu nepřísluší ani přehodnocovat, zda jde či nejde o správný výklad citovaného ustanovení občanského soudního řádu, k čemuž Ústavní soud vybízí stěžovatelka svou podrobnou právní argumentací, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva. Posouzení této otázky přísluší výlučně soudu odvolacímu. Námitka stěžovatelky, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem nevysvětlily, není Ústavnímu soudu srozumitelná. Usnesení obecných soudů jsou dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněna a oba soudy přiléhavě objasnily, jaké okolnosti je vedly k rozhodnutí o nákladech řízení.
Odkaz stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu není v předmětné věci relevantní. Stěžovatelkou zpochybněný výklad právních předpisů není ani příkladem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Nespokojenost stěžovatelky s výsledkem soudního rozhodování nelze považovat za porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu