ECLI:CZ:US:2008:3.US.1956.08.1
sp. zn. III. ÚS 1956/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. T. M., zastoupeného Mgr. Michalem Trkalem, advokátem v Praze 1, Haštalská 27, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 4. 2008 sp. zn. 37 Nt 20/2008 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2008 sp. zn. 44 To 253/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 4. 8. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele byly porušeny čl. 8 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z přiložených kopií napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Stěžovatel byl obviněn z trestného činu loupeže, kterého se měl dopustit u pokladní přepážky v bance ozbrojen pistolí.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 25. 4. 2008 sp. zn. 37 Nt 20/2008 rozhodl, že se stěžovatel bere do vazby z důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu a nepřijímá se jeho písemný slib. Navzdory skutečnosti, že stěžovatel nebyl v minulosti soudně trestán, dospěl soudce k závěru o důvodné obavě z opakování trestné činnosti (silné zadlužení, psychický tlak i vzhledem ke společenskému postavení, odhodlání se k loupeži, promyšlení a naplánování činu, strach před nejmenovaným věřitelem, kterému předal po činu část peněz, nebezpečí podlehnutí tlaku těchto okolností - nutnosti obstarání si finančních prostředků dalších, když lze očekávat spíše nárůst dluhů). Soud vycházel z výslechů stěžovatele před policií i soudem; stěžovatel se k trestnému činu doznal. K argumentu stěžovatele o dobrovolném nahlášení se policii uvedl, že stěžovatel se přihlásil až poté, co mu bývalá manželka oznámila, že byl natočen kamerami. S ohledem na charakter trestné činnosti i okolností, které vedly stěžovatele k páchání, měl soud za to, že nelze účelu trestního řízení dosáhnout jiným opatřením; slib není dostačující.
Stížnost stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 5. 2008 sp. zn. 44 To 253/2008 zamítl. Ztotožnil se se závěrem, že na základě dané důkazní situace je vazba nutná (vysoké dluhy, tíživá finanční situace, promyšlenost a příprava činu, přihlášení se až po mediálním uveřejnění). K námitkám stěžovatele ve stížnosti uvedl, že tyto by mohly snížit závažnost důvodu vazby a mohlo by dojít k nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, avšak je třeba nejdříve, aby probační úředník kontaktoval stěžovatele a zjistil více podkladů o osobě stěžovatele a jeho situaci; poté bude teprve možno (znovu) zvážit nahrazení vazby.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasil s tím, že by dluh ve výši 1 300 000,- Kč měl být motivací k dalšímu páchání (naznačil normalitu této výše dluhu v ČR). Proti této obavě soudu dále uvedl argumenty: řádný dosavadní život, ojedinělost činu (exces), přihlášení se a doznání (odmítl závěry o vlivu zprávy od bývalé manželky), způsob spáchání, snaha jednání odčinit, riziko opakování je nižší než kdykoliv před tím (pácháním).
K závěru soudu o strachu stěžovatele z věřitele poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 188/99 (poznámka: ze dne 4. 11. 1999, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 16, č. 156) a uvedl, že "je namístě zvážit, zda z důvodu odepření výpovědi k marginální okolnosti, za situace, kdy se stěžovatel doznal, je na místě z tohoto důvodu, aniž by byly zjištěny skutečnosti jiné, pro vazbu svědčící, vazbu uvalit". Uvedl, že vazbu nelze zneužívat k působení na obviněného, aby se ke spáchání doznal. Opět také uvedl, že ze všech skutečností vyplývá, že se jednalo o jednání ojedinělé a impulzivní.
Stěžovatel dále odkázal na judikaturu Ústavního soudu stran požadavku konkretizace důvodů vazby a citoval část nálezu sp. zn. III. ÚS 612/06 (poznámka: ze dne 30. 11. 2006, uveřejněno na stránkách http://nalus.usoud.cz) hovořící o závažnosti zajišťovacího opatření vazby a o požadavcích na důvody, kterými lze předstižnou vazbu odůvodnit. Stěžovatel má za to, že bylo nedostatečné vycházet u předstižné vazby "z pouhého předchozího spáchání trestného činu na základě psychického tlaku vyvolaného existujícími dluhy a z neochoty označit své věřitele". Stěžovatel má za to, že soud svým postupem popřel zásadu presumpce neviny a vycházel "z jakési nepoučitelnosti stěžovatele".
Dále stěžovatel citoval části nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 470/05 (poznámka: ze dne 23. 5. 2006, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 41, č. 104) hovořící o nutnosti při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace svědomitě posuzovat důvody vazby, o požadavku zvažovat, zda je vazba opatřením nezbytným a zda nelze účelu trestního řízení dosáhnout i jiným opatřením, jakož i o nezbytnosti uvedení konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu. Stěžovatel je názoru, že soud neměl žádné konkrétní skutečnosti nasvědčující možnosti dalšího páchání, neboť chování stěžovatele po spáchání svědčí o opaku.
Stěžovatel rovněž citoval část usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 119/05 (poznámka: ze dne 21. 4. 2005, uveřejněno na stránkách http://nalus.usoud.cz) o tom, že účelem vazby nemůže být zamezení páchání trestné činnosti "o sobě" (jinak by mohla být nařízena jakási forma detence osob, které prostě páchají trestnou činnost), a o účelu §68 odst. 3 písm. e) trestního řádu.
Závěrem stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 98/05 (poznámka: ze dne 15. 12. 2005, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 39, č. 229) s tím, že zákonné důvody pro omezení na osobní svobodě (tj. důvody vazby) je nutno vždy vykládat restriktivně.
Na podporu své argumentace stěžovatel také poukázal na usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 6. 6. 2008 č. j. 2 ZT 218/2008-38, kterým byl stěžovatel propuštěn z vazby a vazba byla nahrazena dohledem probačního úředníka; rovněž byl přijat písemný slib stěžovatele (kopii tohoto rozhodnutí stěžovatel předložil). Stěžovatel jednak uvedl, že městský soud v rozporu se závěry Obvodního soudu pro Prahu 5 konstatoval možnost nahrazení vazby slibem stěžovatele, a jednak má za to, že nahrazení slibem bylo akceptováno státním zastupitelstvím, přestože se situace nijak nezměnila.
Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv třetí (další) instancí systému obecného soudnictví; není v jeho pravomoci vykonávat průběžný dozor nad zákonností postupu obecných soudů v trestních věcech (čl. 83 Ústavy). Vzhledem k principu sebeomezení, který Ústavní soud opakovaně vyjadřuje, není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů provedené v trestním řízení. Ústavní soud může zasáhnout do činnosti obecných soudů pouze tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
Ve věcech, týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním podle §67 a násl. trestního řádu, Ústavní soud především vyžaduje restriktivní postup a náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností" ve smyslu uvedeného ustanovení. Výklad ,,konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, jež musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost vazby či dalšího trvání vazby. Ústavní soud rovněž klade důraz na posouzení (zvážení), zda je vazba nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze tohoto účelu dosáhnout i jinak. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Přesto však je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti (dalšího) vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu (viz např. stěžovatelem uvedené nálezy sp. zn. I. ÚS 470/05, III. ÚS 612/06 a III. ÚS 188/99).
Z uvedeného vyplývá, že důvody pro zrušení napadeného "vazebního" rozhodnutí spatřuje Ústavní soud především tam, kde je pouze paušální obecné odůvodnění vazby (absentuje posouzení konkrétních okolností a souvislostí věci), či kde se soud nezabývá tím, zda je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska a úvahy soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.
Ve věci stěžovatele je možno konstatovat, že se jedná o rozhodnutí o vzetí do vazby, kdy vazba započala dne 24. 4. 2008 a stěžovatel byl propuštěn z vazby (při současném přijetí slibu a nahrazení vazby dohledem probačního úředníka) na základě rozhodnutí státního zastupitelství ze dne 6. 6. 2008.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl jednak námitky, které již předestřel před obecnými soudy (viz výše: exces v jednání, dosavadní život stěžovatele, absence skutečností nasvědčujících obavě z opakování, osoba stěžovatele a jeho situace, subsidiarita vazby - možnost nahrazení slibem či probací, nemožnost odůvodnit vazbu finanční situací) a jednak argumenty nové (rovněž viz výše).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že nenesou znaky libovůle nebo nedostatky, které by odůvodňovaly zásah Ústavního soudu z důvodu porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Soudy v napadených rozhodnutích dostatečně a konkrétně uvedly důvody pro vzetí stěžovatele do vazby dle §67 písm. c) trestního řádu a rovněž je zřejmá jejich úvaha o nutnosti tohoto opatření v dané fázi trestního řízení. Současně druhostupňový soud (pružně na základě námitek vznesených stěžovatelem ve stížnosti) naznačil možné budoucí nahrazení vazby mírnějším opatřením - probací, avšak za určitých podmínek; probace byla realizována v časovém horizontu výše uvedeném. V žádném případě není z rozhodnutí druhostupňového soudu patrno, že by, na rozdíl od soudu prvostupňového, připustil nahrazení vazby (toliko) slibem, jak tvrdí stěžovatel. K oběma rozhodnutím lze uvést, že závěry soudů nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a rozhodnutí obsahují uvedení konkrétních skutečností odůvodňujících vzetí stěžovatele do vazby; rozhodnutí se pohybují zcela v mezích ústavněprávních limitů státní moci. Z rozhodnutí soudů nevyplývá, že by stěžovatel byl vzat do vazby pouze "pro odepření výpovědi k marginální okolnosti - věřiteli, aniž by byly zjištěny skutečnosti jiné". Odepření sdělení jména věřitele bylo pouze konstatováno, zatímco jedním z důvodů vzetí do vazby byl (reálný) tlak věřitele či věřitelů na stěžovatele; stěžovatel nebyl vazbou nucen k žádnému doznání (když se navíc již sám předtím doznal). Nemůže obstát ani zpochybnění vazby výší dluhu, kterou stěžovatel nyní (paradoxně) prezentuje jako normální a obvyklou.
Protože Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu