ECLI:CZ:US:2008:3.US.1983.08.1
sp. zn. III. ÚS 1983/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J. M. a Ing. M. H., zastoupených Mgr. Petrem Pazderou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 22. 11. 2007 č. j. 1 KZV 306/2005-478 a proti usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 6. 6. 2008 č. j. 1 VZT 676/2007-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených usnesení orgánů činných v trestním řízení, neboť jsou přesvědčeni, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatelé podali námitku podjatosti státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze JUDr. I. K., o které jmenovaná rozhodla usnesením ze dne 22. 11. 2007 č. j. 1 KZV 306/2005-478 tak, že není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí mj. konstatovala, že zastává (toliko) jiný právní názor ve věci trestního stíhání stěžovatelů než obecné soudy, nicméně že jejich závěry respektuje. Státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 6. 6. 2008 č. j. 1 VZT 676/2007-80 stížnost stěžovatelů zamítla.
Ústavní stížnost, jíž stěžovatelé brojí proti výše uvedeným rozhodnutím, odůvodňují tvrzením, že v jejich věci vykonává úkony trestního řízení státní zástupkyně, u níž jsou pochybnosti, že pro poměr k jejich osobám nemůže rozhodovat nestranně. Vycházejí z toho, že Městský soud v Praze po předběžném projednání obžaloby usnesením ze dne 24. 7. 2007 č. j. 40 T 2/2007 jejich trestní věc vrátil státní zástupkyni k došetření, neboť v přípravném řízení nebyly objasněny základní skutkové okolnosti a oni jsou stíháni pro skutky, které jsou v usnesení o zahájení trestního stíhání popsány tak, že nenaplňují zákonné znaky žádného trestného činu (stížnosti státní zástupkyně i stěžovatelů proti tomuto rozhodnutí Vrchní soud Praze usnesením ze dne 24. 9. 2007 sp. zn. 6 To 79/2007 jako nedůvodné zamítl).
Stěžovatelé jsou přesvědčeni o existenci nepřátelského vztahu státní zástupkyně vůči nim, který se projevuje úmyslným výkonem dozoru nad průběhem trestního řízení v rozporu se zákonem a opakovaným porušováním základních zásad trestního řízení a jejich ústavně zaručených práv, což prý v uvedených rozhodnutích konstatovaly i obecné soudy. Pakliže státní zástupkyně dlouhodobě neplní své povinnosti v takové míře, že nelze hovořit o pouhé nedbalosti, nelze si podle stěžovatelů tuto situaci vysvětlit jinak, než že má k nim "nepřátelský" vztah. Stěžovatelé rovněž upozorňují na okolnost, že se státní zástupkyně odvolávala na "odlišný právní názor", a vyjadřují zde přesvědčení, že se bude snažit jej prosadit i v další fázi řízení. Kdyby totiž právní rozbor podaný obecnými soudy vskutku respektovala, jak uvádí, muselo by již být rozhodnuto o odložení věci. V celkovém postoji a postupu státní zástupkyně stěžovatelé spatřují zřejmou snahu o zneužití trestního řízení a o jejich neopodstatněnou kriminalizaci. Subjektivní pocit státní zástupkyně o své nepodjatosti pokládají za nerozhodný; podstatné jsou objektivní skutečnosti, přičemž vady, které státní zástupkyně v dosavadním trestním řízení připustila, dávají vzniknout objektivním pochybnostem o její nepodjatosti (stěžovatelé zde poukazují na názory, vyjádřené v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 441/04). Ani dohled vykonávaný dozorovou státní zástupkyní vrchního státního zastupitelství nedává záruku náležitého průběhu trestního řízení, neboť pokyny nadřízeného orgánu "nejsou příliš respektovány", o čemž podle stěžovatelů svědčí dvouměsíční prodlení se splněním pokynu dohledového státního zastupitelství, jenž spočíval v nařízení doručit jim "rozhodnutí ze dne 22. 11. 2007".
V projednávané věci, s ohledem na odůvodnění ústavní stížnosti, jde o to, zda rozhodnutí, že jmenovaná státní zástupkyně není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení, nezaložilo nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se výslovně odvolali.
Ústavní soud nejprve zkoumá, zda jsou splněny formální procesní podmínky pro projednání věci, zejména zda je ústavní stížnost přípustná. Obecnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky potud, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby). V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připouští ji k meritornímu projednání (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. 441/04, Sb. n. u., sv. 6, str. 53).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a tyto orgány nenahrazuje; pokud postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
K otázce vyloučení orgánů veřejné moci se Ústavní soud ve svých rozhodnutích vyjadřuje opakovaně; v nálezu sp. zn. I. ÚS 371/04, jehož závěry lze vztáhnout na i projednávanou věc, judikoval, že "nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje.Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou."
Přitom platí, že hodnocení okolností, které by mohly vést k objektivně legitimním pochybnostem o nepodjatosti, přísluší zásadně orgánům činným v trestním řízení a je věcí jejich relativně volné úvahy, která ovšem nesmí vybočit ze zákonem stanovených mezí.
Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelů o existenci osobního (nepřátelského) poměru státní zástupkyně k nim, který se má projevovat tím, že přípravné řízení vedla nesprávně, v důsledku čehož jí věc byla vrácena k došetření a bylo konstatováno porušení práv stěžovatelů. Z takové okolnosti (samotné) podjatost státní zástupkyně dovozovat nelze; postup státní zástupkyně je totiž případné posuzovat primárně v rámci kategorie správnosti, resp. souladu se závazným právním názorem obecného soudu, který je pro další postup státní zástupkyně určující. Odlišnost právního názoru, jenž státní zástupkyně v dané věci uplatnila, důvodem pro vyloučení pro podjatost není zcela očividně (srov. mutatis mutandis rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 9 Tz 179/98, v databázi ASPI dostupný pod č. JUD21373CZ).
K námitkám vycházejícím z úvahy, že státní zástupkyně nebude respektovat závazný právní názor vyjádřený obecnými soudy, je namístě konstatovat, že stěžovatelé neuvádějí žádné konkrétní skutečnosti, které by toto tvrzení podpíraly; prodlení s doručením rozhodnutí stěžovatelům takovou okolností není. Ani další subjektivní hodnocení stěžovatelů nelze pokládat za skutečnosti, jež by byly způsobilé vést k objektivně legitimním pochybnostem o podjatosti státní zástupkyně. Státní zástupkyni nebylo městským soudem uloženo trestní věc odložit, jak dovozují stěžovatelé, nýbrž opětovně shromáždit důkazy za současného respektování práv stěžovatelů a poté nově posoudit důvodnost jejich trestního stíhání, přičemž do tohoto stadia řízení Ústavnímu soudu vstupovat nepřísluší.
S ohledem na řečené je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů, jež by vedly k nutnosti odstranit rozhodnutí, jež byla ústavní stížností napadena.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2008
Jiří Mucha
předseda senátu