ECLI:CZ:US:2008:3.US.1997.08.1
sp. zn. III. ÚS 1997/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem v Kyjově, Žižkova 791, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2008, č. j. 20 Co 691/2007-124, a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 6.2007, č. j. 4 C 1452/99-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 90 odst.1 Ústavy České republiky ( dále jen "Ústavy") - v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, jež bylo vydáno v řízení o rozvod manželství.
Napadeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 6. 2007, č. j. 4 C 1452/99-98, kterým bylo rozvedeno manželství stěžovatele a Ing. B. K., rozené Š., uzavřené dne 19. 12. 1992 před Městským úřadem v Mikulově.
Stěžovatel nesouhlasí s postupem odvolacího soudu a tvrdí, že podmínky aplikace ustanovení §24b odst. 2 zákona o rodině nebyly splněny, a jeho aplikací došlo k porušení jeho práva na zachování rodiny a možnosti podílet se plnohodnotně na výchově nezletilých dětí, jež se z manželství narodily. V podrobnostech pak obecným soudům vytýká, že byl (zejména v řízení před soudem prvního stupně) jako účastník řízení diskriminován, když neměl možnost se k věci a k prováděným důkazům osobně vyjádřit, a že nedůvodně byl zamítnut i jeho návrh na odročení jednání, ačkoli (v té době) dlouhodobě pobýval pracovně v zahraničí. Za nesprávné též označuje závěry o důvodech absence soužití účastníků ve společném domácnosti, přičemž tvrdí, že soudy nezjišťovaly ani příčiny rozvratu manželství a sám je i nadále přesvědčen, že jednostranným viníkem bezdůvodného rozvratu je bývalá manželka. V této souvislosti pak stěžovatel označuje za "skandální" závěry odvolacího soudu, že rozvod není na újmu nezletilým dětem a že on nemá "opravdový zájem na obnovení soužití", což naprosto neodpovídá jeho - oproti tomu - dlouhodobé snaze, aby společné soužití obnoveno bylo.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh usnesením odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
K otázce přípustnosti ústavní stížnosti proti tzv. statusovým rozhodnutím se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjadřuje tak, že "ačkoliv nepřípustnost ústavní stížnosti v těchto věcech nevyplývá ze zvláštních ustanovení zákona o Ústavním soudu, která upravují nepřípustnost stížnosti z formálního hlediska (§75 zákona o Ústavním soudu), je nutné ji dovodit materiálně z předpisů vyšší právní síly, tj. přímo z ústavního pořádku ČR" (kupř. usnesení sp. zn. IV. ÚS 158/05, I. ÚS 617/04, IV. ÚS 654/06 a další).
Jak uvedl Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 26. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 465/02, "v daném případě proti sobě stojí ústavní princip právní jistoty jako atribut právního státu a z druhé strany princip individuální spravedlnosti, tj. otázka ochrany základních práv, která mohla být v řízení, jehož výsledkem bylo vydání příslušných rozhodnutí ve věci rozvodu manželství, porušena. Princip právní jistoty se v tomto případě projevuje jako požadavek stability pravomocně konstituovaného osobního statusu fyzické osoby. Přitom jak princip právní jistoty, tak ochrana ústavně zaručených základních práv jsou podstatnými prvky ústavnosti, které je nutné pojímat komplementárně, nikoliv kontradiktorně, přičemž tyto principy nejsou ve vztahu jednou provždy dané hierarchie."
Respektování právní jistoty jako jednoho z atributů právního státu (čl. 1 Ústavy ČR) musí mít v případě posuzování ústavní stížnosti směřující proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí o rozvodu manželství přednost před principem spravedlivého rozhodování, přičemž eventuální zrušení napadeného rozsudku o rozvodu manželství stěžovatele, by (ve výsledku) představovalo porušení principu právní jistoty a popření základního atributu právního státu, tj. principu právní jistoty (srov. kupříkladu rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 465/02, sp. zn. IV. ÚS 158/05).
Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit a v nyní posuzované věci rozhodnout jinak.
Ústavní soud tudíž i stěžovatelovu ústavní stížnost posoudil - stejně jako ve shora označených věcech - jakožto návrh nepřípustný, a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji usnesením soudce zpravodaje odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2008
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj